Existují žánrové kombinace, které filmové tvůrce příliš netáhnou. Například mixu sci-fi a westernu ve světě stříbrného plátna není mnoho. A hororových gangsterek je ještě méně. A když výběr specifikujeme tak, že v popředí se při gangsterském hororu musí pohybovat především postavy ztvárněné afroamerickými herci a herečkami, vyjdou nám v podstatě jen Hříšníci. Tedy, ne že by to bylo jako u české Amerikánky, kde se podobný titul hledá jen velmi složitě. Tenhle počin působí jako částečný remake Od soumraku do úsvitu. Jenže, zatímco příběh uprchlických bratrů Geckoových, kteří cestou do mexické zločinecké bašty přiberou rodinu pastora Fullera, v sobě nese i komediální prvky, tady se vše odehrává v seriózní rovině. A když se náhodou někdo pokusí o nějaký vtípek, jeho vyznění se spíše míjí účinkem.
Zasazení do poloviny října 1932 bylo skvělým rozhodnutím. Film díky tomu skutečně získává do určité míry punc originality, což by se ale nestalo, kdyby tu atmosféru doby těsně před koncem prohibice nezobrazoval tolik působivým způsobem. Jediné co, tak některé lokace prozrazují, že se nenatáčelo v Mississippi, nýbrž v sousední Louisianě, protože ta se pyšní močály, které prostě jinde na světě k vidění nejsou. Druhá věc spočívá v tom, že dvojčata neuvidíme konat žádnou vyloženě gangsterskou činnost ve stylu masakru na den svatého Valentýna. Drobnou výjimku v tomto směru tvoří pouze postřelení vagabundů, kteří chtěli ukrást chlast z auta, co hlídala holčina, která předtím dostala pěknou lekci ve vyjednávání o číslech. Takže proč se zrovna oni těší takovému respektu jako v 60. letech londýnští bratři Krayové, rovněž dvojčata?
Monstra ve filmu samozřejmě můžou mít metaforický význam. Například v Úsvitu mrtvých mají zombie satirický podtext. Byzantium – Upíří příběh pak nabízí docela různé interpretace. V případě Hříšníků to trochu zavánělo, že se Coogler nechá inspirovat Jordanem Peelem, který ve svých těžkopádných bizarnostech volí „rasismus naruby“. Jiný slovy se mstí bílým, kteří jsou v rámci jeho tvorby vesměs vykreslováni buď jako záporáci, nebo jako hlupáci. Mají tady upíři poukazovat na vysávání a vykořisťování Afroameričanů bělochy? Kdepak, protože po kousnutí se i Afroameričané promění. Pointu Hříšníci vlastně mají, naservírovaná bude v závěrečném dovětku. V ten moment už se však po dramaturgické stránce poněkud rozpadnou, což znamená hlavně dvě věci. Zaprvé: neví, kdy mají skončit, kvůli čemuž můžeme snadno získat dojem, že stopáží přesahují i tři a půl hodiny dlouhé Zabijáky rozkvetlého měsíce, přestože jsou o nějakých 75 minut kratší. Zadruhé: umožňují Michaelu B. Jordanovi, jinak tedy hrajícímu dvojroli, aby si poté, co ve třech filmech ztvárnil „černého Rockyho“ (jak Creedovi říká Chris Rock), zahrál na „černého Ramba“, tj. na druhou nejznámější postavu z filmografie Sylvestra Stalloneho.
Hříšníci jsou určitě vícevrstevným projektem. A jednou z těch vrstev je, že nás nechávají zamyslet nad tím, jestli náhodou fakticky není lepší se nechat proměnit v upíra, protože výhody s tím spojené mají něco do sebe. Propojení s (bluesovou) hudbou ne vždycky spolehlivě funguje. Scéna za závěrečnými titulky zase nepřinese nic objevného. A ne že by se jednalo o v klasickém slova smyslu hru s diváky, jakou vídáme v bijácích Quentina Tarantina nebo ve Zlých časech v El Royale, ale vidět hollywoodský film, který se nezdráhá více odklonit od zaběhnuté scenáristické šablony, je vždycky fajn. Stejně jako obecně vzato potěší podívané, ve kterých hrají prim afroameričtí herci a afroamerické herečky. V této souvislosti nutno dodat, že jména Wumni Mosaku, Miles Caton a Jayme Lewson rozhodně stojí za zapamatování.
P. S.: Pro zhlédnutí bude nejlepší kino IMAX, protože se natáčelo na 65 mm IMAX kamery, ohledně kterých tvůrcům udíleli cenné rady i Hoyte van Hoytema, Christopher Nolan a jeho manželka Emma Thomas.
FOTO: Warner Bros.