Láska může vykvést všude. I na jednom z nejméně pravděpodobných míst a ještě k tomu mezi dvěma zcela odlišnými lidmi. V případě filmu O těle a duši jsou tím místem jatka a těmi odlišnými lidmi ekonomický ředitel s chromou rukou Endre a nová kontrolorka kvality Mária, která si možná hodně pamatuje, ale zato nepatří zrovna k socializovaným stvořením, i když zároveň je velmi vnímavá. Jo, a navíc téměř nesnese doteky. Při mluvení s psycholožkou kvůli aférce s připouštěcím práškem se oba dozvídají, že sdílejí společný sen. V tom snu se, jak uvidíme, mění v jelena a laň a společně se vesele pohybují okolo tůňky v zasněženém lese.

A my jim to přejeme, protože jsou sympatičtí, nezkažení a jiní. Než by spolu šli do kina, raději jen usínají nebo si zahrají karty. Než by proklábosili hodiny, raději mlčí. Jednou větou si vlastně dokáží říct mnohé. Někteří občas jakoby váhali, jestli se už stát dospělými nebo ještě zůstat dětmi, třebaže jim táhne na třicet. U Márie je to nepatrně složitější, jelikož asi sama pořádně neví, jak dospět. I u Endre ho trochu překvapí, že už má za sebou zřejmě několik vztahů. Oba totiž působí dosti nesměle a nezkušeně.

Možná to může působit dojmem, že O těle a duši bude zcela seriózní drama. Není tomu tak. Sice se na jednu stranu zabývá seriózními věci a sem tam dojde na vpravdě dramatický moment, ale na tu druhou v tomto díle režisérky Ildiko Enyedi najdeme i dost humorných situací. Mimo jiné domácí inscenace událostí, které předtím zažila, zakoupení mobilního telefonu, vybírání hudby v obchodě, chození k dětskému cvokaři, sledování porna, ... Samostatnou kapitolu pak tvoří ten incident s práškem, který vlastně do značné míry pouze odvádí pozornost, neboť i jeho pointa jest pro tu dominantní linku rozvíjejícího se vztahu naprosto nedůležitá.

Podivných vztahů i podivínů jsme ve filmech mohli vidět celou řadu. Zamrzí, že se více – myšleno na racionální/psychologické/mysteriózní úrovni – nepracuje s motivem toho společného snu, protože něco podobného jsme zatím mohli vidět akorát tak v Jezerní královně. Jenže paní režisérka se spíše soustředí na to, jak je to ve snu všechno jednoduché, zatímco v realitě ledacos pokulhává. Vybrala si k tomu úplně odpovídající herecké typy. Géza Morczányi vypadá, že už toho hodně zažil. Alexandra Borbély je zase krásná a co je neméně podstatné, tu naivitu i upřímnost ji věříme z každého slova i gesta.

V O těle a duši nejsou nezajímavé ani některé vedlejší postavy. Ať už polda, co bere za úplatek maso místo peněz, nový pracovník Šani, co nelituje porážený dobytek, baví téměř všechny přítomné ženy a současně se stává prvním podezřelým, a pak také kolega Jenö – ten, co tvrdí, že doma vládne pevnou rukou, avšak když se náhodou ukáže jeho manželka, můžeme poznat, že nemluvil pravdu. A taky by nebylo překvapením, kdyby ho kvůli tomu, co po něm pokaždé chce, podváděla. Zapomenout samozřejmě nejde ani na psycholožku, která zaujme nejen poprsím a její představitelka Réka Tenki z ní vlastně učinila ohromně zajímavou figuru. Dobré i z toho důvodu, že přece sledujeme film o mezilidských vztazích.

O těle a duši i díky technicky a kompozičně dokonalým záběrům nutí po dvě třetiny takřka bez mrknutí sledovat dění. Pro tu závěrečnou začne bohužel být poněkud tuctovější a dá se tvrdit, že prakticky kopíruje šablonu hollywoodských romatických komedií, ačkoliv tak nějak po evropsku. Po zhlédnutí filmu však budeme vědět, že někdy to prostě trvá, než začnou tělo a duše spolupracovat, a že naopak oddělovat realitu od snění jest poměrně značně důležité. Nebo by alespoň mělo být, co myslíte?!?

FOTO: Film Europe