Ten si ne náhodou vybral protagonisty a protagonistky z řad hereček, zpěvaček, provozovatelů kaváren a vleků. Ke slovu se dostane také kněz, což tuplem slibovalo přísun zajímavých myšlenek, nikoli nutně ve smyslu „a koronavirus jest boží ranou za lidskou domýšlivost a neslušnost.“ O ty nejnosnější a nejvíce hodné zamyšlení se nakonec postará Vanda Hybnerová, když v jedné scéně mluví de facto o tom, že někdo se skrz období plné lockdownů, vládního chaosu, strachu a rozhádané společnosti především pronadával, zatímco jiní se na něj dívali jako na signál k tomu se poučit a začít dělat (alespoň některé) věci jinak.

Vlekaře Davida Chmelaře opatření taky těžce zasáhla, ale o jeho názorech se toho mnoho nedozvíme. Spíše sledujeme běžné činnosti související s jeho prací (např. umělé zasněžování), u kterých přitom neví, jestli je nedělá zbytečně. Kavárnu v centru Prahy vlastnící Havel Parkán se snažil provozovat alespoň přes výdejní okénko, byť se rozhodně nejednalo o způsob, jaký by ho v dlouhodobém kontextu měl zachránit před možným krachem. Známá a vpravdě výjimečná zpěvačka Radůza se ocitla snad v ještě nezáviděníhodnější situaci, kterou musela řešit stěhováním a uplatněním v kožedělném průmyslu, čili v oboru na hony vzdáleném její hudební dráze, které se věnovala pouze prostřednictvím online kurzů písňové tvorby.

Přitom není pochyb, že svoje dovednosti dokáže efektivně předat mladším i nezkušeným, což ne vždycky u umělců v jejich konkrétním oboru platí (dobře to je vidět nejen na filmových školách, kde může přednášet mistr svého oboru, který praxi zvládá na jedničku, jenže teorie je holt jiná disciplína). Dobré zjištění, akorát ústředním tématem tohoto dokumentu přece mělo být něco docela jiného. No jo, ale o koronavirové pandemii bylo napsáno a řečeno tolik, že v podstatě už pořádně není možné přijít v tomto směru s něčím, co bychom ještě neviděli nebo neslyšeli. Protože mediální masáž byla tak obrovská, že se ke každému dříve či později zprávy stejně dostaly, i když poctivě nesledoval televizi a nehledal na internetu.

 










 

To znamená, že když to vezmeme do důsledku, tak z jedné televizní reportáže (a že takových bylo) o někom, kdo pracuje v oboru, který krize započátá v březnu 2020 nejvíce zasáhla, se dalo zjistit více ucelenějších informací, než právě z tohoto počinu, který spíše zaujme na dokument povedenou a občas i nečekaně nápaditou kamerou. Snad by filmu bývalo prospělo, kdybychom jednotlivé protagonisty a protagonistky sledovali nikoli paralelně, nýbrž v rámci jednotlivých medailonků, které by šly trochu více do hloubky a třeba by všechny účinkující zachycovaly při pozoruhodnějších činnostech. Jakkoli samozřejmě není vůbec nic špatného konkrétně na tom sledovat Vandu Hybnerovou v tričku s logem Batmana při relaxaci u rybníka, který se vzhledem k nemožnosti vycestovat do zahraničí stal novým mořem; případně sledovat Radůzu, jak se učí hrát na banjo.

Stop Time by býval asi taky zasluhoval větší intervenci ze strany režiséra, který se měl aktivně ptát objektů svého zájmu, jak to dělávají Olga Sommerová nebo Helena Třeštíková. Dalo se čekat, že tématu koronavirového průšvihu se nebude věnovat výhradně Vít Klusák, na rozdíl od chatování nezletilých dívek se staršími devianty na internetu. Jeho Velké nic jsme si přiblížili TADY. O Stop Time každopádně platí, že jistě mohl být přínosnější, ale zároveň nutno si napsat, že ve srovnání s takovou Civilizací mají jeho tvůrci pořád, co říct. To Petr Horký v uvedeném případě neměl, ač má jinak na kontě kvalitní, záslužné projekty. Určitě se najdou i tací, ke kterým bude Stop Time promlouvat ve větší míře, nicméně přesto se nelze zbavit dojmu, že Jeden svět nabídne řadu působivějších dokumentů.

FOTO: jedensvet.cz