Jak už název napovídá, částečnou inspirací se evidentně stala internetová wikipedie, přičemž Mexikopedie existuje i v online verzi, u které je však znát, že kvalitu a přehlednost této tištěné knihy zcela nevynahradí. Záměrně píšu knihy, nikoli průvodce, protože Mexikopedie zachází do mnohem větší hloubky a do pozoruhodných podrobností, které v běžných turistických příručkách málokdy najdeme. Jejich autoři/autorky totiž povětšinou v dané zemi netráví 10 roků, a zároveň chtějí psát o větším počtu států, které navštívili, což mívá za následek uvádění obecnějších informací.

Zato z Prahy pocházející Eva Kubátová žije ve Spojených státech mexických právě jednu dekádu. Vzala si Mexičana, se kterým má dceru, ale hlavně nemůže být nejmenších pochybností o tom, že si jižního souseda USA naprosto zamilovala. Při čtení je tohle nadšení pro věc obrovsky znát, což – alespoň podle mých zkušeností – bývá při listování současných cestopisných publikací velká vzácnost, tak jako skutečnost, že autorka nepotřebuje tuny textu k tomu, aby dané téma rozebrala do úžasných detailů, které jenom dokládají, jak nesmírně pracné muselo být celý tenhle abecedář sestavit.

Vskutku, v knize se jede podle abecedy, kdy každé písmeno znamená jedno téma. V souvislosti s filmem nutno vyzdvihnout kapilotu I, která jest věnována ikonickému herci a zpěvákovi Pedrovi Infantemu, jehož věhlasu se v rámci dané profese může rovnat snad už jenom El Santo, kterému bude snad věnována kapitolka v jedné z příštích Mexikopedií, jichž má být celkem pět. Pod písmenem K se pochopitelně nemůže skrývat nikdy jiný než Frida Kahlo, která žila v proslulém Modrém domě ve čtvrti Coyoacán v Mexico City a kterou mezinárodnímu publiku skvěle představila tato biografie, která byla vysněným projektem Salmy Hayek. Nutno ovšem dodat, že filmovou Fridu rozhodně nelze považovat za popcornový biják.

 










 

Na rozdíl od Bondovky Spectre, která začíná sekvencí z Día de Muertos neboli ze Dne mrtvých, o kterém se v Mexikopedii píše pod písmenem D jako Dušičky. Kdo viděl, ten pochopí, že do této kapitoly jednoznačně spadá i dění z pixarovského animáku Coco, který bylo vhodné zmínit i v povídání o Pedrovi Infantem. Svoje místečko má také klobouk sombrero, který známe z řady (spaghetti) westernů. Při cestě po Yucatánu se zase vybaví Apocalypto či Planeta Teror, jejíž finální scéna se natáčela u nádherných mayských pyramid v Tulumu. V akčňáku Machete zase dělá Luz (Michelle Rodriguez) tacos, které logicky v knize o Mexiku taky nemůžou chybět. A představitel titulního hrdiny, tedy Danny Trejo, který se rovněž hlásí ke svým mexickým kořenům, provozuje stánky s tacos i ve skutečnosti. A podobnými oslími můstky bychom mohli svět stříbrného plátna s Mexikopedií dál propojovat.

Třeba v tom smyslu, že by bylo nesmírně zajímavé, kdyby vzniknul film o Edwardu Thompsonovi, který mimořádně vychytralým způsobem zosnoval plán na vykradení posvátných krasových jezírek, tedy cenotů, zvláště pak nejznámějšího s názvem Studna obětí v Chichen Itzá, kde se to hemžilo cennostmi. Neméně poutavý by byl zfilmovaný příběh Alfonsa Casa, jenž odkryl v Monte Albánu hrobku číslo 7. Na jednu stranu se chce napsat, že by bylo skvělé, kdyby se filmaři obecně více věnovali předkolumbovským kulturám z oblasti dnešního Mexika (Ruiny se fakt nepočítají), na tu druhou nutno dodat, že když se věnovali starověkému Řecku, Římu a Egyptu, zdaleka ne vždycky to dopadlo dobře.

 










 

Ale pojďme k jádru celé záležitosti, protože Mexikopedie není ani tak kniha informativní, jako v daleko větší míře přímo edukativní. A jelikož se jedná o velice pestrou směsici, na své si přijdou nejen cestovatelé a ti, kdož zbožňují historii, nýbrž i hudebníci (Flašinetáři a světoznámí mariachis), entomologové (Entomofagie), lepidopterologové (Monarcha stěhovavý), podivíní (Ostrov panenek – lokace pro filmový horor jako stvořená), architekti (Indiánské baroko), pověrčivci (tady těžko vybírat jedno nebo dvě téma), katolíci (Panna Maria Guadalupská), studenti a studentky (UNAM), kynologové (Xoloitzcuintle aka Mexický naháč), ba i alkoholici (Agáve).

Sám sebe považuju za mexikofila, což trvá už tak dlouho, že přesně neřeknu, co a kdy tuhle zálibu spustilo, ačkoli svůj velký význam v tom nepochybně hrají aztécké a mayské památky. Přesto jsem se z Mexikopedie dozvěděl pikantnosti, užitečné rady a postřehy, které člověk získá jenom tím, že v dané zemi žije a je dobrým pozorovatelem. Zvláště vyzdvihnout v tomto směru nutno kapitoly o Lacandonské džungli, svatém Judovi Tadeášovi a vskutku investigativní práci při vyprávění o indiánském ženském oděvu huipil (Wipil). Ale pozor! Kdo by snad měl pocit, že po přečtení všech pěti Mexikopedií (zatím jsou k dispozici dvě) vlastně už do Mexika ani nemusí letět … ten by měl na jednu stranu pravdu, nicméně na tu druhou by udělal obrovskou chybu, když už má ledacos dopředu takhle nachystáno. Je to v podstatě jako držet v rukou zlatou rybku a místo splnění si svých přání ji hodit zpátky do vody.

 










 

Ve výše uvedeném výčtu těch všech, kteří si při čtení přijdou na své, jsem záměrně vynechal gurmány, jelikož pro ně je nachystáno více kapitol, což jistě není nikterak překvapivé, když se bavíme o Mexiku, neboť tamní kuchyně jest přece značně vyhlášená. Přidáno bude vícero receptů (ne v kapitole o Mexickém naháči, na němž si údajně po připlutí pochutnávali Španěláci) a vedle popisu pokrmů nechybějí přímo fotky mapující jejich přípravu. A vedle popisu a fotek brzy poznáme, že Mexikopedie přináší, tak jako tahle monografie o filmovém Janu Žižkovi, v podstatě rozšířenou realitu, a to v podobě QR kódů, které obecně poskytují další užitečné a praktické informace. Ať už jde o interaktivní mapu Mexico City, ukázku kloboukového tance jarabe tapatío či pohled na obřad létajících mužů Voladores.

Jinak se toho Mexikopedii dá vytknout jenom velmi málo. Snad kapitola o hlavním městě La Ciudad de México mohla být obsáhlejší, tj. včetně zmínek o českých stopách, jaké představují socha a třída pojmenovaná na počest prvního československého prezidenta Tomáše Garriquea Masaryka, a také čtvrť San Jerónimo-Lídice, o které mně říkal na tomto natáčení kameraman Antonio Riestra. A popisky u fotek, jakých v knize najdeme hromadu a prakticky všechny jsou líbivé a k danému tématu trefně vybrané, jistě mohly být originálnější, aby se u nich jen neopakovaly věty ze samotného textu. Nicméně to jsou detaily, jaké celkově výborný dojem v žádném případě nepokazí!

Mexikopedie je velice čtivá kniha. A až se dostaneme na poslední stránku, můžeme snadno nabýt pocitu, že už jsme v Mexiku byli a ledacos viděli i okusili. Eva Kubátová stvořila poctivou encyklopedii, ve které není nouze o moudré i vtipné řádky a ve které se také dotkne prakticky všech koutů této čarokrásné středoamerické země. Plus zasluhuje vlastně rovněž za to, že se nejedná o žádné bezmezné adorování výhradně v těch zelených a bílých a červených barvách. Upozorňuje, že i v této části světa mají svoje zápory, ovšem jednak nabídne prověřené řešení, jak se eventuálním nepříjemnostem vyhnout, a jednak taky platí, že klady nad těmi zápory jasně převažují, což potvrdí každý čtenář a každá čtenářka nejdéle u písmenka Q, kde se na panenky pohlíží protikladně, než tomu je u písmena O. Z řady dosud nezmíněných zajímavostí zasluhuje vypíchnout hlavně příběh zrádné Malinche, původ mezcalového červa a situaci kolem 21. 12. 2012 … Kdepak, očekávání před přečtením byla obrovská, ale Mexikopedie je v této své formě dokonce ještě předčila.

RECENZE NA MEXIKOPEDII 2 JE K PŘEČTENÍ TADY

FOTO: FDb.cz, argo.cz