Kategorie: Kino
Recenze: Pojedeme k moři
Autor: Tomáš Kordík -
Malý kluk Tomáš, kterému je něco přes deset let, má o své budoucí profesi evidentně jasno – 
chce být filmovým režisérem, jako Miloš Forman (ne Steven Spielberg, Miloš Forman!). Rozhodne se proto, že začne vše zaznamenávat na svůj foťák, resp. kameru, která se v něm také ukrývá. Postupně nás tedy seznámí s mamkou, taťkou, babičkou, kamarádem z „hrvatske domoviny“ Harisem Kubálkem a jeho rodinou (otec je Čech), neopomene ani trenéra a „šikanéry“ ze svého fotbalového týmu, a pochopitelně dojde i na jeho lásku – spolužačku Stáňu. Jenže díky skryté kameře lze zjistit i věci, které měly zůstat utajeny. Proč tedy tatínek tvrdí, že pracuje, a přitom každý týden ve stejnou dobu jezdí někam pryč?
Je sympatické, že tvrůci nezvolili lákavý slogan typu „Film pro všechny desetileté a pro všechny,
kterým někdy bylo deset“. Ačkoliv, do jisté míry by to bylo oprávněné, ale zároveň platí, že Pojedeme k moři je film dvou rozdílných „poločasů“. Letos je to snad nějaká móda, protože počinů, kdy jedna polovina výrazněji zaostávala za tou druhou, bylo za ty necelé čtyři měsíce snad více, než za celé předchozí dva roky dohromady. U této prvotiny jde ale o něco trochu jiného. Pokud bych měl každou půli charakterizovat jedním slovem, tak tu první bude nepochybně vystihovat …
Hravá. Způsob, jakým nás Tomáš seznamuje s ostatními postavami, které jej obklupují;
s prostředím, ve kterém se pohybuje; nebo třeba když mluví o tom, co všechno dovede program, ve kterém stříhá, je nesmírně zábavný a určitě srozumitelný i pro děti přibližně ve věku tohoto hlavního hrdiny. Stejně tak je precizně vykresleno jeho kamarádství s Harisem, jenž je de facto stejně důležitou postavou. Jsou to prostě takoví malí kamarádi do deště. Čili tady se jedná o příjemnou rodinnou komedii. Ale pak přijde na řadu půle druhá, která je taková …
Střízlivější. Nebo možná lépe řečeno dospěláčtější. Obmění se tempo, přeladí se na serióznější
strunu a na pořad dne přijdou témata, kterým desetileté děti asi opravdu ještě nemohou rozumět. Však také ty v sále přítomné po smíchu během expozice a části konfrontace ztichly, načež děj přes rozuzlení až po závěrečné titulky jen mlčky sledovaly. Nevím, jestli to byl záměr, ale když se hlavní hrdina do takové situace dostane, vypadá to, že sám pořádně neví, co si o ní má myslet. To by totiž mělo pomoci udržet tu interakci s malými diváky a divačkami.
Jistě, úsměvné momenty pro odlehčení atmosféry se v menšině objevují i nadále – zrychlující se
přestřihávání záběrů přímo z osy mezi proti sobě čelem stojícími postavami, skvěle natočené nezávazné blbnutí za slunného dne doprovázené pohodovou hudbou či „zjevení“ pohádkového … no, dědečka – to v případě Miroslava Táborského ještě asi nebude to nejsprávnější pojmenování – takže spíše pohádkového strýčka taxikáře, který má pro sledovací akci chlapců až takové pochopení, že ani nechce zaplatit za cestu. A nutno dodat, že tohle celkem funguje. Jednak právě proto, že hlavní postavy jsou prostě ještě děti, a druhak kvůli tomu, že režisér/scenárista nikdy nepřekročí tu mnohdy tenkou hranici mezi upřímným dojetím a citovým vydíráním. Přitom právě tohle dělá mnoha českým tvůrcům a tvůrkyním v současné době největší potíže. Jak slibné pro případná další autorská díla Jiřího Mádla, který to zřejmě rozpoznal už ve svém debutu.
Stejně tak si troufám tvrdit, že udělal nesmírně dobře, že si rozmyslel svůj původní záměr
nikomu nepředehrávat, protože si myslím, že v případě dětských herců a hereček s minimem zkušeností s natáčením to snad ani jinak nejde (byť Jan Maršál, představitel Harise, už hrál kupříkladu v Něžných vlnách). Takhle se dá o těch třech nejdůležitějších - Petru Šimčákovi, Janu Maršálovi a Anastázii Chocholaté - napsat, že jsou opravdu talentovaní. Dospělým pak tentokrát svým hereckým výkonem vládne Jaroslava Pokorná v roli babičky, protože u mamky Lucie Trmíkové by bývalo nebylo od věci, kdyby jí scénář nabídl více prostoru k předvedení svého hereckého umění.
Co ale zanechává opravdu rozporuplné pocity, je nepoměrně nevýrazné hraní Ondřeje Vetchého.
Tenhle vynikající herec, který v Příběhu kmotra předvedl jedno z nejpůsobivějších představení (jenž pohříchu nebylo odměněno ani nominací na Českého lva!), jaké jsme za těch dvacet let mohli v českém filmu vidět a který dokáže i z jinak vcelku tuctového televizního seriálu udělat díky svému přístupu zajímavou podívanou, nechává v Pojedeme k moři za sebe vyniknout de facto úplně všechny ostatní. Možná, že měl režisér Jiří Mádl až příliš velký respekt z toho, že „Ondra má bicák, jak já stehno“.
Najdeme tu však i další nesrovnalosti. (Že už se hlavní hrdina zajímá o holky je v pořádku. Sám
si pamatuju, že jsem se do jedné spolužačky „zabouchnul" už někde v sedmi letech.) Určitě je správné, že Jiří Mádl „nadělil“ svým postavám do vínku něco ze sebe samotného (viz také závěrečné titulky). U takovýchto projektů to snad ani jinak nejde. Ale vždycky je obtížné – zvláště pro debutující autory – rozlišit, co fungovat může a co ne. Tak třeba fakt, že si Tomáš vybral za vzor právě Miloše Formana na úkor Stevena Spielberga mi nepřipadá zrovna věrohodný. Je mi naprosto jasné, že osobnost asi nejslavnějšího českého režiséra zasluhuje velký obdiv, kór když je to podtrženo osobním setkáním (určitě nejsem sám, kdo by za takové byl velmi vědčný) nebo případně častým vyprávěním režiséra a producenta Miloslava Šmídmajera, který tvůrce Přeletu nad kukaččím hnízdem, Valmonta či Goyových přízraků obsadil do malé roličky v pohádce Peklo s princeznou a který o něm natočil dokument. Ale jakkoliv jsou Formanova díla (včetně těch českých) ohromně uznávaná, protože mají nesporné, ba přímo záviděníhodné umělecké kvality, zastávám názor, že k objevení jejich hodnot se musí dospět/dozrát.
Promiňte mi tu subjektivitu, ale musím napsat, že když jsem viděl konkrétně Amadea zhruba
v patnácti letech (tedy na začátku století/tisíciletí) poprvé, nijak zvlášť mě neokouzlil. Kdežto když jsem jej loni zhlédnul znova, zanechal na mě silný dojem. Tudíž se domnívám, že filmy (resp. většina filmů) Stevena Spielberga jsou nevinné dětské duši bližší, než díla Formanova. Stejně tak nedává dost dobrý smysl, proč má tatínek služební auto, když má homeoffice, proč babička schovává náplasti zrovna tam, kde je schovává, kam jde Haris po fotbale, když nám řekl, že … (ne, tady nemůžu spoilerovat), proč je oslava natočena tak ponure (snad předzvěst dalších událostí?), nebo proč to tatínek a maminka dělají oblečení? (Tady jsem si vzpomněl na slova Julie Delpy, jíž jsem studoval pro tento článek. Tahle herečka říká, že kdykoliv vidí, jak to postavy ve filmu dělají oblečení, řekne si jen: „Z jaké to jsou planety?“.) Jasně, na film půjdou i děti, ale tak proč taky tahle scéna nebyla „opsána“ nějakým chytrým eufemismem/metonymií?
Pojedeme k moři, aby bylo jasno, bude určitě i přes tyto menší výtky patřit do TOP 3 nejlepších českých filmů roku, troufám si tvrdit. I protože, že jsem byl pořád zvědavý, co se bude dít dál. Ba co víc, nemusel by se ztratit ani na známějších filmových festivalech. Jen doufejme, že by případný úspěch nepřinutil Jiřího Mádla přesedlat z herectcví čistě jen k režii. Mimochodem, říkal jsem si, jestli si pro sebe najde alespoň cameo. Samozřejmě, že našel, ovšem velmi vtipně prostřednictvím komedie Probudím se včera, na kterou jde Tomáš se Stáňou do letního kina, kde vybírá vstupné sám zmíněný režisér/producent Šmídmajer. Takové podobně vtipné legrácky se dopustil kupříkladu i Jiří Strach ve Vráskách z lásky. Takže ještě jedou: Ano, Jiří Mádl postupně přejde od spontánní dětské nevinnosti k diskutovaným dospěláckým tématům současnosti, ale závěrečný voiceover/monolog je vypointovaný tak, a to je velmi důležité, že film Pojedeme k moři by se mohl pro děti stát tou správnou inspirací k tomu, aby se sami po vzoru hlavního hrdiny chopily foťáku/kamery a staly se novými potencionálními Formany (a Spielbergy).
chce být filmovým režisérem, jako Miloš Forman (ne Steven Spielberg, Miloš Forman!). Rozhodne se proto, že začne vše zaznamenávat na svůj foťák, resp. kameru, která se v něm také ukrývá. Postupně nás tedy seznámí s mamkou, taťkou, babičkou, kamarádem z „hrvatske domoviny“ Harisem Kubálkem a jeho rodinou (otec je Čech), neopomene ani trenéra a „šikanéry“ ze svého fotbalového týmu, a pochopitelně dojde i na jeho lásku – spolužačku Stáňu. Jenže díky skryté kameře lze zjistit i věci, které měly zůstat utajeny. Proč tedy tatínek tvrdí, že pracuje, a přitom každý týden ve stejnou dobu jezdí někam pryč?Je sympatické, že tvrůci nezvolili lákavý slogan typu „Film pro všechny desetileté a pro všechny,
kterým někdy bylo deset“. Ačkoliv, do jisté míry by to bylo oprávněné, ale zároveň platí, že Pojedeme k moři je film dvou rozdílných „poločasů“. Letos je to snad nějaká móda, protože počinů, kdy jedna polovina výrazněji zaostávala za tou druhou, bylo za ty necelé čtyři měsíce snad více, než za celé předchozí dva roky dohromady. U této prvotiny jde ale o něco trochu jiného. Pokud bych měl každou půli charakterizovat jedním slovem, tak tu první bude nepochybně vystihovat …Hravá. Způsob, jakým nás Tomáš seznamuje s ostatními postavami, které jej obklupují;
s prostředím, ve kterém se pohybuje; nebo třeba když mluví o tom, co všechno dovede program, ve kterém stříhá, je nesmírně zábavný a určitě srozumitelný i pro děti přibližně ve věku tohoto hlavního hrdiny. Stejně tak je precizně vykresleno jeho kamarádství s Harisem, jenž je de facto stejně důležitou postavou. Jsou to prostě takoví malí kamarádi do deště. Čili tady se jedná o příjemnou rodinnou komedii. Ale pak přijde na řadu půle druhá, která je taková …Střízlivější. Nebo možná lépe řečeno dospěláčtější. Obmění se tempo, přeladí se na serióznější
strunu a na pořad dne přijdou témata, kterým desetileté děti asi opravdu ještě nemohou rozumět. Však také ty v sále přítomné po smíchu během expozice a části konfrontace ztichly, načež děj přes rozuzlení až po závěrečné titulky jen mlčky sledovaly. Nevím, jestli to byl záměr, ale když se hlavní hrdina do takové situace dostane, vypadá to, že sám pořádně neví, co si o ní má myslet. To by totiž mělo pomoci udržet tu interakci s malými diváky a divačkami.Jistě, úsměvné momenty pro odlehčení atmosféry se v menšině objevují i nadále – zrychlující se
přestřihávání záběrů přímo z osy mezi proti sobě čelem stojícími postavami, skvěle natočené nezávazné blbnutí za slunného dne doprovázené pohodovou hudbou či „zjevení“ pohádkového … no, dědečka – to v případě Miroslava Táborského ještě asi nebude to nejsprávnější pojmenování – takže spíše pohádkového strýčka taxikáře, který má pro sledovací akci chlapců až takové pochopení, že ani nechce zaplatit za cestu. A nutno dodat, že tohle celkem funguje. Jednak právě proto, že hlavní postavy jsou prostě ještě děti, a druhak kvůli tomu, že režisér/scenárista nikdy nepřekročí tu mnohdy tenkou hranici mezi upřímným dojetím a citovým vydíráním. Přitom právě tohle dělá mnoha českým tvůrcům a tvůrkyním v současné době největší potíže. Jak slibné pro případná další autorská díla Jiřího Mádla, který to zřejmě rozpoznal už ve svém debutu.Stejně tak si troufám tvrdit, že udělal nesmírně dobře, že si rozmyslel svůj původní záměr
nikomu nepředehrávat, protože si myslím, že v případě dětských herců a hereček s minimem zkušeností s natáčením to snad ani jinak nejde (byť Jan Maršál, představitel Harise, už hrál kupříkladu v Něžných vlnách). Takhle se dá o těch třech nejdůležitějších - Petru Šimčákovi, Janu Maršálovi a Anastázii Chocholaté - napsat, že jsou opravdu talentovaní. Dospělým pak tentokrát svým hereckým výkonem vládne Jaroslava Pokorná v roli babičky, protože u mamky Lucie Trmíkové by bývalo nebylo od věci, kdyby jí scénář nabídl více prostoru k předvedení svého hereckého umění.Co ale zanechává opravdu rozporuplné pocity, je nepoměrně nevýrazné hraní Ondřeje Vetchého.
Tenhle vynikající herec, který v Příběhu kmotra předvedl jedno z nejpůsobivějších představení (jenž pohříchu nebylo odměněno ani nominací na Českého lva!), jaké jsme za těch dvacet let mohli v českém filmu vidět a který dokáže i z jinak vcelku tuctového televizního seriálu udělat díky svému přístupu zajímavou podívanou, nechává v Pojedeme k moři za sebe vyniknout de facto úplně všechny ostatní. Možná, že měl režisér Jiří Mádl až příliš velký respekt z toho, že „Ondra má bicák, jak já stehno“.Najdeme tu však i další nesrovnalosti. (Že už se hlavní hrdina zajímá o holky je v pořádku. Sám
si pamatuju, že jsem se do jedné spolužačky „zabouchnul" už někde v sedmi letech.) Určitě je správné, že Jiří Mádl „nadělil“ svým postavám do vínku něco ze sebe samotného (viz také závěrečné titulky). U takovýchto projektů to snad ani jinak nejde. Ale vždycky je obtížné – zvláště pro debutující autory – rozlišit, co fungovat může a co ne. Tak třeba fakt, že si Tomáš vybral za vzor právě Miloše Formana na úkor Stevena Spielberga mi nepřipadá zrovna věrohodný. Je mi naprosto jasné, že osobnost asi nejslavnějšího českého režiséra zasluhuje velký obdiv, kór když je to podtrženo osobním setkáním (určitě nejsem sám, kdo by za takové byl velmi vědčný) nebo případně častým vyprávěním režiséra a producenta Miloslava Šmídmajera, který tvůrce Přeletu nad kukaččím hnízdem, Valmonta či Goyových přízraků obsadil do malé roličky v pohádce Peklo s princeznou a který o něm natočil dokument. Ale jakkoliv jsou Formanova díla (včetně těch českých) ohromně uznávaná, protože mají nesporné, ba přímo záviděníhodné umělecké kvality, zastávám názor, že k objevení jejich hodnot se musí dospět/dozrát.Promiňte mi tu subjektivitu, ale musím napsat, že když jsem viděl konkrétně Amadea zhruba
v patnácti letech (tedy na začátku století/tisíciletí) poprvé, nijak zvlášť mě neokouzlil. Kdežto když jsem jej loni zhlédnul znova, zanechal na mě silný dojem. Tudíž se domnívám, že filmy (resp. většina filmů) Stevena Spielberga jsou nevinné dětské duši bližší, než díla Formanova. Stejně tak nedává dost dobrý smysl, proč má tatínek služební auto, když má homeoffice, proč babička schovává náplasti zrovna tam, kde je schovává, kam jde Haris po fotbale, když nám řekl, že … (ne, tady nemůžu spoilerovat), proč je oslava natočena tak ponure (snad předzvěst dalších událostí?), nebo proč to tatínek a maminka dělají oblečení? (Tady jsem si vzpomněl na slova Julie Delpy, jíž jsem studoval pro tento článek. Tahle herečka říká, že kdykoliv vidí, jak to postavy ve filmu dělají oblečení, řekne si jen: „Z jaké to jsou planety?“.) Jasně, na film půjdou i děti, ale tak proč taky tahle scéna nebyla „opsána“ nějakým chytrým eufemismem/metonymií?Pojedeme k moři, aby bylo jasno, bude určitě i přes tyto menší výtky patřit do TOP 3 nejlepších českých filmů roku, troufám si tvrdit. I protože, že jsem byl pořád zvědavý, co se bude dít dál. Ba co víc, nemusel by se ztratit ani na známějších filmových festivalech. Jen doufejme, že by případný úspěch nepřinutil Jiřího Mádla přesedlat z herectcví čistě jen k režii. Mimochodem, říkal jsem si, jestli si pro sebe najde alespoň cameo. Samozřejmě, že našel, ovšem velmi vtipně prostřednictvím komedie Probudím se včera, na kterou jde Tomáš se Stáňou do letního kina, kde vybírá vstupné sám zmíněný režisér/producent Šmídmajer. Takové podobně vtipné legrácky se dopustil kupříkladu i Jiří Strach ve Vráskách z lásky. Takže ještě jedou: Ano, Jiří Mádl postupně přejde od spontánní dětské nevinnosti k diskutovaným dospěláckým tématům současnosti, ale závěrečný voiceover/monolog je vypointovaný tak, a to je velmi důležité, že film Pojedeme k moři by se mohl pro děti stát tou správnou inspirací k tomu, aby se sami po vzoru hlavního hrdiny chopily foťáku/kamery a staly se novými potencionálními Formany (a Spielbergy).
