Kategorie: Kino
Recenze: Město 44
Autor: Tomáš Kordík -
Za rok bude po druhé světové válce. Jenže to v tuto chvíli v polské Varšavě (a vlastně i všude jinde) 
ještě pochopitelně nikdo neví. Dokonce ani Stefan, jehož otec byl důstojníkem, ovšem nyní bydlí jen s matkou a mladším bratrem. Jeho vrstevníci mají dost nacistické okupace a rozhodnou se po vzoru Impéria vrátit úder. Dilema, zda zůstat a chránit nejbližší či jít s větším davem, je rozlousknuto poměrně záhy, tudíž hlavní postava stráví několik týdnů pokusy – tu úspěšnými, tu nikoliv – eliminovat německou nadvládu. Navíc se znovu setká se dvěma pohlednými dívenkami. S jednou se zná už dávno a s druhou se zřejmě potkal teprve nedávno.
Poté, co dobré dvě minuty sledujeme loga všech možných i nemožných společností, které film
podpořily (součástí je dokonce i reklama, která většinou bývá před ním), si přečteme několik anglických titulků, které nás mají zasvětit do děje, ovšem jinak je celý tenhle prapodivný počin v polštině. Že by ale byl o to věrohodnější a působivější, to se rozhodně napsat nedá ani v tom nejmenším. Přitom jsou díla, ve kterých jazyk dělá určitý rozdíl. Třeba takový Schindlerův seznam, už sám o sobě vynikající a jedinečný film, je v němčině ještě působivější. Ale to jsem dost odbočil, protože srovnávat Schindlerův seznam s Městem 44, potažmo Stevena Spielberga s Janem Komasou je absolutní pitomost.
Tedy, jak se to vezme, protože i polský tvůrce stvořil něco naprosto unikátního. Jenže v opačném
slova smyslu. Už ani přesně nevím, kolikrát jsem si během sledování jeho výtvoru říkal: „Jejda, dyť ten člověk vůbec neví, co dělá.“ Problém je v tom, že si myslí, že to, co dělá je správné a že to bude fungovat. Nebude! To platí zvláště asi tak pro čtyři scény ve stylu „Michael Bay meets Harmony Korine“. V kině jsem při jejich sledování vyprsknul smíchy (naštěstí přede mnou v ten moment nikdo neseděl) a i teď, v době psaní těchto řádků, když nad nimi znovu přemýšlím, se nemůžu ubránit smíchu.
Proto by byla velká škoda, kdybych vám je trochu nepřiblížil. Alespoň ty dvě nejujetější. V jiném díle
by byly nepochybně velice cool, ale tady představují pořádné WTF. Takže, zrovna panuje noc a hlavní hrdina se s jednou ze zmíněných dívenek skrývá před Němci, kteří se vždycky objeví bez jakýchkoliv spojitostí a souvislostí. V ten nejnebezpečnější moment – protože ten hlavní hrdina (a zjevně i režisér) má o hrdinství dosti zkreslené představy – s rozhodnou vyběhnout z úkrytu. Mezi všemi těmi okolo svištícími kulkami ze zbraní všeho druhu se najednou zastaví, obraz se rozsvítí jako za dne, a začnou se zuřivě líbat.
Druhá taková scéna je ještě bizarnější. V podstatě říká: co je ještě dobré dělat v nebezpečné situci?
Zasouložit si! K tomu znovu začne hrát hudba á la Skrillex, přičemž on a ona se k sobě jen přitulí a do toho režisér vestřihává už následující scénu, ve které se ještě s několika dalšími členy „hnutí odporu“ brodí kanálem. Opravdu si to spolu rozdali nebo to bylo pouze hrdinovo přání? Toť otázka, na kterou zřejmě nikdy nedostaneme odpověď. V podobně ujetém stylu se nese ještě překážkový běh hlavního hrdiny či popoběhnutí jedné z dívenek (samozřejmě s využítím slow-motion efektu). K tomu už asi nelze dodat nic jiného, než že Komasa měl hledat inspiraci ne v hollywoodských velkofilmech, které při nejlepší vůli stejně nedokáže napodobit, ale u Andrzeje Wajdy, ikony polského filmu.
Ten totiž svými filmy nic nepřikrášluje, v podstatě i vzdává holt padlým, a tedy vůbec nikoho
nedehonestuje. Protože mít známého, který se tehdy do povstání zapojil, bral bych Město 44 jako velikánskou urážku. Jan Komasa je ročník 1981 a jak vidno, někteří zkrátka musejí dozrát, aby mohli režírovat film odehrávající se za druhé světové války, která je i po sedmdesáti letech stále velice ožehavým tématem a hojně diskutovaným konfliktem. Přitom to jde, jak ukázala třeba loňská Železná srdce, nabídnout stylizovanější pohled na věc tak, aby to fungovalo. Jenže k tomu je vedle mimořádně kvalitního režiséra a scenáristy zapotřebí také výborných herců. A pečlivě vybraných, aby si je diváci nepletli.
A takové Komasa, údajně vzdálený příbuzný Agniesky Holland, k dispozici neměl, resp. je neobsadil. Józef Pawlowski, představitel hlavní role, jest povětšinou dost prkenný a s totožným výrazem ve tváři
za všech situací se prokouká celým filmem. V komediální oblasti by však mohl mít větší potenciál, protože nejvíce vynikne ve scénách, kdy dělá na ulici před svým domem šaškárny, aby pobavil v okně malého brášku. Obě hlavní ženské postavy, představované Zofií Wichlacz a Annou Próchniak, jsou ve vyjadřování emocí určitě přesvědčivější, ale k žádné interakci s diváky prostě nedochází, protože režisér tyto okamžiky zkrátka nedokáže správně podat. Město 44 mi vlastně, celkově vzato, dost připomnělo Všiváky. Akorát v některých ohledech zachází ještě dál. Třeba ve scéně, kdy jednu postavu viditelně rozmetá tanková střela a v následujícím záběru je pouze hodně zraněná a ještě nějakou chvíli komunikuje s okolím.
Jinak jste už možná někde zaslechli, že se na vizuálních efektech podílela pražská společnost UPP.
Nutno dodat, že zaměstnanci odvedli znovu – v rámci zadání – precizní práci, aby vše vypadalo dobře. Včetně dobové Varšavy, což ovšem diváci mimo Polsko zřejmě tolik nedocení. Nelze se však přestat divit tomu, že kdyby kameraman v některých záběrech umístil svůj nejoblíbenější vynález jen na trochu jiné místo, rázem se mohlo na efektech dost ušetřit. Jako by nebylo dost, že v některých okamžicích (viz scéna, kdy po vzdálenějším výbuchu na ulici všichni o kus odletí) jsou evidentně dosti nadsazené.
Město 44 je takový bizarní počin, jaký jsme tu neměli od nové Angeliky (jen připomínám, že v jistém smyslu bizarní kousky mám rád, a proto není hodnocení nižší). Pravda, tady některé momenty nejsou vyloženě marné. O to více zamrzí, že nepůsobí intenzivněji. Tvůrci se brání, že „tohle není historický film, dokument či argument v debatě o Varšavském povstání a že není ani pomníkem této události". To by vysvětlovalo, proč tu naprosto chybí jakákoliv kloudná (dobová) atmosféra. Troufám si tvrdit, že se režisér neinspiroval žádnou skutečnou osobností a že při psaní scénáře hodně využíval situace, které jej zaujaly v jiných filmech. Ve výsledku to ale znamená, že nechtěně nabízí surrealisticko-dadaistický pohled na Varšavské povstání, které bylo ve skutečnosti opravdu úctyhodnou akcí. Film bude navíc uveden na letošním Febiofestu, ale naštěstí tam nebude jediným, který se zaobírá tímto tématem. A to se prý Poláci opovažují používat místo „je to pro mě španělská vesnice“ pojem „je to pro mě český film.“ Absurdní!
FOTO: CinemArt
ještě pochopitelně nikdo neví. Dokonce ani Stefan, jehož otec byl důstojníkem, ovšem nyní bydlí jen s matkou a mladším bratrem. Jeho vrstevníci mají dost nacistické okupace a rozhodnou se po vzoru Impéria vrátit úder. Dilema, zda zůstat a chránit nejbližší či jít s větším davem, je rozlousknuto poměrně záhy, tudíž hlavní postava stráví několik týdnů pokusy – tu úspěšnými, tu nikoliv – eliminovat německou nadvládu. Navíc se znovu setká se dvěma pohlednými dívenkami. S jednou se zná už dávno a s druhou se zřejmě potkal teprve nedávno.Poté, co dobré dvě minuty sledujeme loga všech možných i nemožných společností, které film
podpořily (součástí je dokonce i reklama, která většinou bývá před ním), si přečteme několik anglických titulků, které nás mají zasvětit do děje, ovšem jinak je celý tenhle prapodivný počin v polštině. Že by ale byl o to věrohodnější a působivější, to se rozhodně napsat nedá ani v tom nejmenším. Přitom jsou díla, ve kterých jazyk dělá určitý rozdíl. Třeba takový Schindlerův seznam, už sám o sobě vynikající a jedinečný film, je v němčině ještě působivější. Ale to jsem dost odbočil, protože srovnávat Schindlerův seznam s Městem 44, potažmo Stevena Spielberga s Janem Komasou je absolutní pitomost.Tedy, jak se to vezme, protože i polský tvůrce stvořil něco naprosto unikátního. Jenže v opačném
slova smyslu. Už ani přesně nevím, kolikrát jsem si během sledování jeho výtvoru říkal: „Jejda, dyť ten člověk vůbec neví, co dělá.“ Problém je v tom, že si myslí, že to, co dělá je správné a že to bude fungovat. Nebude! To platí zvláště asi tak pro čtyři scény ve stylu „Michael Bay meets Harmony Korine“. V kině jsem při jejich sledování vyprsknul smíchy (naštěstí přede mnou v ten moment nikdo neseděl) a i teď, v době psaní těchto řádků, když nad nimi znovu přemýšlím, se nemůžu ubránit smíchu.Proto by byla velká škoda, kdybych vám je trochu nepřiblížil. Alespoň ty dvě nejujetější. V jiném díle
by byly nepochybně velice cool, ale tady představují pořádné WTF. Takže, zrovna panuje noc a hlavní hrdina se s jednou ze zmíněných dívenek skrývá před Němci, kteří se vždycky objeví bez jakýchkoliv spojitostí a souvislostí. V ten nejnebezpečnější moment – protože ten hlavní hrdina (a zjevně i režisér) má o hrdinství dosti zkreslené představy – s rozhodnou vyběhnout z úkrytu. Mezi všemi těmi okolo svištícími kulkami ze zbraní všeho druhu se najednou zastaví, obraz se rozsvítí jako za dne, a začnou se zuřivě líbat.Druhá taková scéna je ještě bizarnější. V podstatě říká: co je ještě dobré dělat v nebezpečné situci?
Zasouložit si! K tomu znovu začne hrát hudba á la Skrillex, přičemž on a ona se k sobě jen přitulí a do toho režisér vestřihává už následující scénu, ve které se ještě s několika dalšími členy „hnutí odporu“ brodí kanálem. Opravdu si to spolu rozdali nebo to bylo pouze hrdinovo přání? Toť otázka, na kterou zřejmě nikdy nedostaneme odpověď. V podobně ujetém stylu se nese ještě překážkový běh hlavního hrdiny či popoběhnutí jedné z dívenek (samozřejmě s využítím slow-motion efektu). K tomu už asi nelze dodat nic jiného, než že Komasa měl hledat inspiraci ne v hollywoodských velkofilmech, které při nejlepší vůli stejně nedokáže napodobit, ale u Andrzeje Wajdy, ikony polského filmu.Ten totiž svými filmy nic nepřikrášluje, v podstatě i vzdává holt padlým, a tedy vůbec nikoho
nedehonestuje. Protože mít známého, který se tehdy do povstání zapojil, bral bych Město 44 jako velikánskou urážku. Jan Komasa je ročník 1981 a jak vidno, někteří zkrátka musejí dozrát, aby mohli režírovat film odehrávající se za druhé světové války, která je i po sedmdesáti letech stále velice ožehavým tématem a hojně diskutovaným konfliktem. Přitom to jde, jak ukázala třeba loňská Železná srdce, nabídnout stylizovanější pohled na věc tak, aby to fungovalo. Jenže k tomu je vedle mimořádně kvalitního režiséra a scenáristy zapotřebí také výborných herců. A pečlivě vybraných, aby si je diváci nepletli.A takové Komasa, údajně vzdálený příbuzný Agniesky Holland, k dispozici neměl, resp. je neobsadil. Józef Pawlowski, představitel hlavní role, jest povětšinou dost prkenný a s totožným výrazem ve tváři
za všech situací se prokouká celým filmem. V komediální oblasti by však mohl mít větší potenciál, protože nejvíce vynikne ve scénách, kdy dělá na ulici před svým domem šaškárny, aby pobavil v okně malého brášku. Obě hlavní ženské postavy, představované Zofií Wichlacz a Annou Próchniak, jsou ve vyjadřování emocí určitě přesvědčivější, ale k žádné interakci s diváky prostě nedochází, protože režisér tyto okamžiky zkrátka nedokáže správně podat. Město 44 mi vlastně, celkově vzato, dost připomnělo Všiváky. Akorát v některých ohledech zachází ještě dál. Třeba ve scéně, kdy jednu postavu viditelně rozmetá tanková střela a v následujícím záběru je pouze hodně zraněná a ještě nějakou chvíli komunikuje s okolím.Jinak jste už možná někde zaslechli, že se na vizuálních efektech podílela pražská společnost UPP.
Nutno dodat, že zaměstnanci odvedli znovu – v rámci zadání – precizní práci, aby vše vypadalo dobře. Včetně dobové Varšavy, což ovšem diváci mimo Polsko zřejmě tolik nedocení. Nelze se však přestat divit tomu, že kdyby kameraman v některých záběrech umístil svůj nejoblíbenější vynález jen na trochu jiné místo, rázem se mohlo na efektech dost ušetřit. Jako by nebylo dost, že v některých okamžicích (viz scéna, kdy po vzdálenějším výbuchu na ulici všichni o kus odletí) jsou evidentně dosti nadsazené.Město 44 je takový bizarní počin, jaký jsme tu neměli od nové Angeliky (jen připomínám, že v jistém smyslu bizarní kousky mám rád, a proto není hodnocení nižší). Pravda, tady některé momenty nejsou vyloženě marné. O to více zamrzí, že nepůsobí intenzivněji. Tvůrci se brání, že „tohle není historický film, dokument či argument v debatě o Varšavském povstání a že není ani pomníkem této události". To by vysvětlovalo, proč tu naprosto chybí jakákoliv kloudná (dobová) atmosféra. Troufám si tvrdit, že se režisér neinspiroval žádnou skutečnou osobností a že při psaní scénáře hodně využíval situace, které jej zaujaly v jiných filmech. Ve výsledku to ale znamená, že nechtěně nabízí surrealisticko-dadaistický pohled na Varšavské povstání, které bylo ve skutečnosti opravdu úctyhodnou akcí. Film bude navíc uveden na letošním Febiofestu, ale naštěstí tam nebude jediným, který se zaobírá tímto tématem. A to se prý Poláci opovažují používat místo „je to pro mě španělská vesnice“ pojem „je to pro mě český film.“ Absurdní!
FOTO: CinemArt
