Kategorie: Kino
Recenze: Prázdniny v Provence
Autor: Tomáš Kordík -
Načasování premiéry tedy zvoleno trochu zvláštně, nicméně vlastně jen podtrhuje to, že 
všechny fáze výroby tohoto filmu doprovázely nesnáze. Dost se proměnil scénář, přeobsazovalo se, na natáčení mohlo být možná až nezvykle veselo, hodně se přestříhávalo … a tak se nelze divit, že to dlouho vypadalo, že tenhle biják nakonec ani nepůjde do kin. Po dvou rokách si někdo vzpomněl, že existuje a že by v konkurenci některých českých skvostů, jaké si v posledních letech proklestily cestu až na stříbrná plátna, nemusel představovat až takový průšvih.
Není to až takový průšvih. Ale zároveň to není ani největší tuzemské překvapení roku, jelikož
za to se dá bezpečně označit Taxi 121. Ačkoliv očekávání byla vzhledem k výše uvedeným faktům, jaké nastínil už v našem rozhovoru Jaromír Nosek, docela malá. Nicméně pojďme si teď ve zkratce povědět, o co jde. Respektive o co mělo jít. Tříčlenná kapela se sebere a jede do Provence, protože si zkrátka potřebuje od něčeho/všeho vorazit (má to znamenat, že jsou v naší domovině extrémně populární?). Bubeník tady má smyslnou tetičku, u které mohou nějaký čas zůstat. Dobrá příležitost seznámit se s holčinou Sofií a některými dalšími lidmi. Ale co se stane, když sem dorazí manažerka, o které jsme předtím vůbec neslyšeli?!?
Nenechte se zmást tím, že by tu snad mohl být nějaký příběh. Žádný kloudný tu fakt není, a
když už se tvůrci snaží zasadit některé události do širších souvislostí, obvykle se tyto jejich snahy míjejí účinkem. Například když náhodná známost zavolá jednomu ze členů skupiny, že by se mohl stát otcem. Pak když se řeší otázka: „Kdo je Sofiina matka?“ Nebo když vztah jednoho muže a jedné ženy z tohoto filmu přeroste v lásku s básničkami, tj. nešlo pouze o nezávazný sex (k němu dojde jenom jednou, přestože příležitostí by v Prázdninách v Provence bylo víc). Ona vlastně ani ta hudební linka není nijak zvlášť protežovaná.
V takovýchto momentech, kdy má jít o návaznosti a snad i jistou komplexnost, musí
mít nejeden někdy pocit, že nějaké scény (nebo minimálně záběry) byly vystřiženy, jindy to naopak paradoxně vypadá, že tady něco přebývá. Z hudby ale určitě nepřebývá nic, protože ta je vskutku precizní, včetně songu Dáme rosé, který doprovází závěrečné titulky. Teď trochu odbočme - někdo by třeba mohl tvrdit, že je to málo, když se lidé v kině v případě komedie zasmějí asi tak na pěti místech (dvakrát při setkání se Sofií v pokoji, jednou při ukázce břišního tance, jednou při hulení lanýžů a jednou při lachtanovi), a ještě k tomu tak nějak nesměle, není to tak docela komedie.
A je to pravda. Prázdniny v Provence nejsou obyčejnou komedií, ale k tomu se dostaneme za
malou chvíli, lépe řečeno v závěrečném odstavci. Ti, kdož ztvárňují ty tři muzikanty, tedy Vojta Kotek, Jakub Prachař a Kryštof Hádek, se sešli už v Padesátce, která taky není normální. Na druhou stranu příběh má, leč stupidní. První jmenovaný se touhle rolí tak trochu vrací k nezávaznému snowboarďácko-rafťácko-podvraťáckému blbnutí, ale zároveň prokazuje, že herecky je mnohem dál, než ten druhý jmenovaný, který svými filozofickými úvahami de facto tak trochu navazuje na svou roli ve zmíněné Padesátce. A ten třetí jmenovaný, neboli Kryštof Hádek? Ten na nic nenavazuje, a proto to vypadá, jako by do téhle bandy vůbec nepatřil.
Ovšem taková Jana Krausová tu hraje i vypadá výborně a docela zamrzí, že potenciál této
postavy, který byl více než veliký, zůstal nenaplněn. Eva Leimbergerová rovněž skvělá a pro změnu se objevuje až pozdě. Ale lepší pozdě, nežli později, že ano?!? Protože kdyby se objevila moc brzy, například hned po úvodním – a vlastně celkem dadaistickém – povídání o Lemuřanech, nebo záhy poté, kdy ty tři poprvé uvidíme, přičemž vše působí dojmem, že mají být ještě v Čechách, ale už jsou ve Francii, bylo by toho pak méně, na co by se dalo nějakým způsobem těšit.
Prázdniny v Provence v této podobě poměrně dost připomínají Rumový deník. Ten také do značné míry potlačoval děj (epičnost) a upřednostňoval atmosféru (lyričnost). Taky se v něm objevovaly psychedelické drogové výjevy. A pochopitelně nechyběly parádní exteriéry a slunce. Čím více režisér Vladimír Michálek (který když chce, tak tuhle profesi ovládá jako u nás málokdo, a když nechce - je z toho bizarní Pohádkář) zakomponovává do hry tohle a k tomu moře a surfaře a racky a kálející racky (alespoň doufám, že je to racek) a ženská ňadra (třebaže se tak stane pouze dvakrát) a dlouhé/pomalé záběry, ve kterých se v podstatě nic nepřihodí, a přesto dokážou vyvolat takovou příjemnou pohodičku, tím snesitelnější se Prázdniny v Provence stávají.
FOTO: Bontonfilm
všechny fáze výroby tohoto filmu doprovázely nesnáze. Dost se proměnil scénář, přeobsazovalo se, na natáčení mohlo být možná až nezvykle veselo, hodně se přestříhávalo … a tak se nelze divit, že to dlouho vypadalo, že tenhle biják nakonec ani nepůjde do kin. Po dvou rokách si někdo vzpomněl, že existuje a že by v konkurenci některých českých skvostů, jaké si v posledních letech proklestily cestu až na stříbrná plátna, nemusel představovat až takový průšvih.Není to až takový průšvih. Ale zároveň to není ani největší tuzemské překvapení roku, jelikož
za to se dá bezpečně označit Taxi 121. Ačkoliv očekávání byla vzhledem k výše uvedeným faktům, jaké nastínil už v našem rozhovoru Jaromír Nosek, docela malá. Nicméně pojďme si teď ve zkratce povědět, o co jde. Respektive o co mělo jít. Tříčlenná kapela se sebere a jede do Provence, protože si zkrátka potřebuje od něčeho/všeho vorazit (má to znamenat, že jsou v naší domovině extrémně populární?). Bubeník tady má smyslnou tetičku, u které mohou nějaký čas zůstat. Dobrá příležitost seznámit se s holčinou Sofií a některými dalšími lidmi. Ale co se stane, když sem dorazí manažerka, o které jsme předtím vůbec neslyšeli?!?Nenechte se zmást tím, že by tu snad mohl být nějaký příběh. Žádný kloudný tu fakt není, a
když už se tvůrci snaží zasadit některé události do širších souvislostí, obvykle se tyto jejich snahy míjejí účinkem. Například když náhodná známost zavolá jednomu ze členů skupiny, že by se mohl stát otcem. Pak když se řeší otázka: „Kdo je Sofiina matka?“ Nebo když vztah jednoho muže a jedné ženy z tohoto filmu přeroste v lásku s básničkami, tj. nešlo pouze o nezávazný sex (k němu dojde jenom jednou, přestože příležitostí by v Prázdninách v Provence bylo víc). Ona vlastně ani ta hudební linka není nijak zvlášť protežovaná.V takovýchto momentech, kdy má jít o návaznosti a snad i jistou komplexnost, musí
mít nejeden někdy pocit, že nějaké scény (nebo minimálně záběry) byly vystřiženy, jindy to naopak paradoxně vypadá, že tady něco přebývá. Z hudby ale určitě nepřebývá nic, protože ta je vskutku precizní, včetně songu Dáme rosé, který doprovází závěrečné titulky. Teď trochu odbočme - někdo by třeba mohl tvrdit, že je to málo, když se lidé v kině v případě komedie zasmějí asi tak na pěti místech (dvakrát při setkání se Sofií v pokoji, jednou při ukázce břišního tance, jednou při hulení lanýžů a jednou při lachtanovi), a ještě k tomu tak nějak nesměle, není to tak docela komedie.A je to pravda. Prázdniny v Provence nejsou obyčejnou komedií, ale k tomu se dostaneme za
malou chvíli, lépe řečeno v závěrečném odstavci. Ti, kdož ztvárňují ty tři muzikanty, tedy Vojta Kotek, Jakub Prachař a Kryštof Hádek, se sešli už v Padesátce, která taky není normální. Na druhou stranu příběh má, leč stupidní. První jmenovaný se touhle rolí tak trochu vrací k nezávaznému snowboarďácko-rafťácko-podvraťáckému blbnutí, ale zároveň prokazuje, že herecky je mnohem dál, než ten druhý jmenovaný, který svými filozofickými úvahami de facto tak trochu navazuje na svou roli ve zmíněné Padesátce. A ten třetí jmenovaný, neboli Kryštof Hádek? Ten na nic nenavazuje, a proto to vypadá, jako by do téhle bandy vůbec nepatřil.Ovšem taková Jana Krausová tu hraje i vypadá výborně a docela zamrzí, že potenciál této
postavy, který byl více než veliký, zůstal nenaplněn. Eva Leimbergerová rovněž skvělá a pro změnu se objevuje až pozdě. Ale lepší pozdě, nežli později, že ano?!? Protože kdyby se objevila moc brzy, například hned po úvodním – a vlastně celkem dadaistickém – povídání o Lemuřanech, nebo záhy poté, kdy ty tři poprvé uvidíme, přičemž vše působí dojmem, že mají být ještě v Čechách, ale už jsou ve Francii, bylo by toho pak méně, na co by se dalo nějakým způsobem těšit.Prázdniny v Provence v této podobě poměrně dost připomínají Rumový deník. Ten také do značné míry potlačoval děj (epičnost) a upřednostňoval atmosféru (lyričnost). Taky se v něm objevovaly psychedelické drogové výjevy. A pochopitelně nechyběly parádní exteriéry a slunce. Čím více režisér Vladimír Michálek (který když chce, tak tuhle profesi ovládá jako u nás málokdo, a když nechce - je z toho bizarní Pohádkář) zakomponovává do hry tohle a k tomu moře a surfaře a racky a kálející racky (alespoň doufám, že je to racek) a ženská ňadra (třebaže se tak stane pouze dvakrát) a dlouhé/pomalé záběry, ve kterých se v podstatě nic nepřihodí, a přesto dokážou vyvolat takovou příjemnou pohodičku, tím snesitelnější se Prázdniny v Provence stávají.
FOTO: Bontonfilm
