Recenze: Oni a Silvio

 

 

Film se v originále jmenuje Loro, tedy Oni. Byl rozdělen na dvě části, podobně jako Gangster Ka a Gangster Ka: Afričan. Verze, která směřuje do našich kin, má nějakých 150 minut. Při současném Sorrentinově stylu, kdy od Velké nádhery a Mladí de facto upřednostňuje lyriku před epikou, však v žádném případě nebudeme mít pocit, že by nějaké scény chyběly. Třebaže nejen z grimas Toniho Servilla je naprosto zřejmé, že tvůrci chtějí vyprávět o Silviovi Berlusconim, přijmení tohoto kontroverzního politika a podnikatele a vlastníka přímo nikdy ve filmu nezazní.

Není totiž těžké si spočítat, že některé události se ve skutečnosti asi takhle nikdy neudály. Jedná se tedy o čirou autorskou licenci, což v případě Sorrentina zase není nic neobvyklého. Naopak to díky jeho vidění světa uvítáme. I díky tomu se nudit nebudeme, ačkoliv je fakt, že Berlusconi toho zažil tolik, že fakty podložená a dramaturgicky správně vystavená poctivá filmová biografie by o této výrazné osobnosti každodenního italského života musela taky stát za zhlédnutí. Jenomže Oni a Silvio na nás hned v úvodu vyrukuje s něčím, co patrně nečekali ani ti, kteří sakra dobře věděli, že se dočkají něčeho docela jiného.

Představte si ovci kdesi na slunné Sardinii. Tato ovce zaleze z vedra do klimatizované místnosti a po chvíli se jí podlomí nohy a tato klimatizace ji zabije. Za několik desítek minut se situace opakuje přímo se Silviem, nicméně ten si dokáže přístroj vypnout … Metafora? A propós, titulní postavu poprvé spatříme až po dost dlouhé době, nicméně nástup v přestrojení za arabskou ženu bohužel přináší veliké zklamání. Do té doby je hlavním hrdinou chlapík jménem Sergio (Riccardo Scamarcio), jenž svým chováním a vystupováním trochu připomene Jordana Belforta. Pořádá okázalé párty s mladými sexy dívkami a Silvia má za svůj velký vzor, se kterým by se chtěl potkat, v čemž by mu mohla dopomoci Kira (Kasia Smutniak), a také koupě vily vedle té Silviovy.

Režisér a scenárista se snaží obsáhnout jak politiku, tak podnikatelskou sféru, tak fakt, že Berlusconi byl řadu roků v čele fotbalového klubu AC Milán. Dočkáme se tedy mimo jiné scény, ve které za ním přijde jeho poradce (nebo imaginární kamarád?), kterého přitom rovněž hraje Toni Servillo, jenž ovšem tentokrát bohužel nedostává na rozdíl od Velké nádhery nebo Následků lásky příležitost naplno herecky zazářit, což při jeho umění a zkušenostech hodně zamrzí. Pak tu máme názor, že „altruismus je nejlepší formou sobectví“. A samozřejmě nechybí přesvědčovací telefonní hovor, jako když vám volají z nějakého call centra. Pořád to ale drží pohromadě mnohem lépe než Božský, ve kterém si Sorrentino posvítil na někdejšího premiéra Guilia Andreottiho, aby stvořil svůj suverénně nejhorší film. Na druhou stranu, Sean Penn z něj byl nadšený, takže díky němu mohl vzniknout i ten nejlepší – Tady to musí být.

Oni a Silvio se ze všeho nejvíce vyžívá v záběrech na krásné ženy. Sem tam za nimi utečeme i uprostřed dialogu. Asi netřeba nijak zvlášť dodávat a poznamenávat, že to funguje skvěle. Nejen proto, že jsou součástí i těch záběrů, které jsou z technického a tedy i z obsahového hlediska opět naprosto dokonalé, ale to už jsme si u Sorrentina zvykli. Tentokrát přidává jako bonus výborně vybranou hudbu. Ovšem stále se najdou momenty, kdy to s tím svým exhibicionismem až přehání (např. závěr, který může trochu připomenout Sladký život). Pořád je to ale fajnová jízda, která má čím zaujmout.

FOTO: Aerofilms