Kategorie: Speciál
Recenze: Proti zdi
Autor: Tomáš Kordík -
V Německu žije hodně Němců, a také hodně Turků. Cahit (Birol Ünel) má rovněž předky na rozhraní Evropy a Asie. Nedávno přišel o ženu a bohužel je psychicky natolik slabý, že hledá útěchu v drogách a alkoholu. I tak se pro něj situace stane neúnosnou a v autě to napálí rovnou proti zdi. Za zdmi blázince potká Sibel (shoda jmen čistě náhodá), která si ráda podřezává žíly. Napadne ji geniální myšlenka – on si ji na oko vezme, tudíž bude moct utéct z domu a konečně vést zcela svobodný život plný drog i sexu s každým, kdo se jí připlete do cesty.
Ti dva spolu normálně bydlí, aby její rodině nebylo nic divné. Scéna, ve které si jde Cahit se svým strýcem ke svému budoucímu tchánovi pro požehnání, bude dost možná tou úplně nejvtipnější. Ano, Proti zdi nabídne více příležitostí pro zasmání, ač se jedná o drama. Nejde přitom výhradně o černý humor, nicméně v minulosti bychom našli více příkladů, které dokazují, že právě dramata obsahující vtipná místa, která přitom ale v žádném případě nezlehčují závažnost celé situace, bývají nejpůsobivější (namátkou Černobílý svět, Most špionů, …).
Rasismus, špionáž v táboře nepřítele či sklony k tomu se zasebevraždit jsou přece zatraceně seriózní témata! A kupříkladu Sibel (výborná Sibel Kekilli) se ani po propuštění ze „cvokhausu“ dlouho nerozmýšlí a klidně si před ostatními znovu podřeže zápěstí – Cahit jí ještě poradít, jak to udělat efektivněji. Nepřekvapí, že ti dva si k sobě po počátečních neshodách najdou trochu cestu, jenže poté následuje několik zcela nepředvídatelných událostí, které posunou děj jiným směrem a nutí film pozorně sledovat, dokud mu v závěru přeci jen malinko nedojde dech.
Jako scenárista si ovšem neodpustil drobná zaváhání. Nenabídne odpověď na všechny důležité otázky, které by přitom pro lepší představu, minimálně co se jednoty času týče, bylo dobré zodpovědět. Pak by naše pozornost nebyla narušena přemýšlení o pravdivost tvrzení, že Sibel má novou rodinu. A třeba bychom ani nemuseli řešit, proč uprostřed dialogu v turečnitě začne Cahit najednou mluvit anglicky. Na některých z tzv. předsnímacích jednot se také dalo zapracovat. Čistě z filmařského hlediska se tedy nejedná o bezchybné dílo, ale pro svůj obsah tak jako tak stojí za zhlédnutí.
Proti zdi je počin, v jehož průběhu se několikrát vracíme na břeh řeky/moře kdesi v Turecku, aby nám skupina umělců v čele s jednou ženou zahrála a zazpívala písně, které by – ať už textem nebo pouze melodií – měly odrážet aktuální rozpoložení postav (a dost možná i diváků). Nedá se však tvrdit, že by měly sloužit jako jakýsi předěl při posouvání se k další etapě v životě dvou hlavních postav. Vztahy mezi všemi figurami jsou rozvíjeny povětšinou velice uvěřitelně. Akin se rozhodně nebojí, což dokládá i skutečnost, že postavy povětšinou nesoulouží oblečené.
FOTO: cinema.de
Ti dva spolu normálně bydlí, aby její rodině nebylo nic divné. Scéna, ve které si jde Cahit se svým strýcem ke svému budoucímu tchánovi pro požehnání, bude dost možná tou úplně nejvtipnější. Ano, Proti zdi nabídne více příležitostí pro zasmání, ač se jedná o drama. Nejde přitom výhradně o černý humor, nicméně v minulosti bychom našli více příkladů, které dokazují, že právě dramata obsahující vtipná místa, která přitom ale v žádném případě nezlehčují závažnost celé situace, bývají nejpůsobivější (namátkou Černobílý svět, Most špionů, …).
Rasismus, špionáž v táboře nepřítele či sklony k tomu se zasebevraždit jsou přece zatraceně seriózní témata! A kupříkladu Sibel (výborná Sibel Kekilli) se ani po propuštění ze „cvokhausu“ dlouho nerozmýšlí a klidně si před ostatními znovu podřeže zápěstí – Cahit jí ještě poradít, jak to udělat efektivněji. Nepřekvapí, že ti dva si k sobě po počátečních neshodách najdou trochu cestu, jenže poté následuje několik zcela nepředvídatelných událostí, které posunou děj jiným směrem a nutí film pozorně sledovat, dokud mu v závěru přeci jen malinko nedojde dech.
Jako scenárista si ovšem neodpustil drobná zaváhání. Nenabídne odpověď na všechny důležité otázky, které by přitom pro lepší představu, minimálně co se jednoty času týče, bylo dobré zodpovědět. Pak by naše pozornost nebyla narušena přemýšlení o pravdivost tvrzení, že Sibel má novou rodinu. A třeba bychom ani nemuseli řešit, proč uprostřed dialogu v turečnitě začne Cahit najednou mluvit anglicky. Na některých z tzv. předsnímacích jednot se také dalo zapracovat. Čistě z filmařského hlediska se tedy nejedná o bezchybné dílo, ale pro svůj obsah tak jako tak stojí za zhlédnutí.
Proti zdi je počin, v jehož průběhu se několikrát vracíme na břeh řeky/moře kdesi v Turecku, aby nám skupina umělců v čele s jednou ženou zahrála a zazpívala písně, které by – ať už textem nebo pouze melodií – měly odrážet aktuální rozpoložení postav (a dost možná i diváků). Nedá se však tvrdit, že by měly sloužit jako jakýsi předěl při posouvání se k další etapě v životě dvou hlavních postav. Vztahy mezi všemi figurami jsou rozvíjeny povětšinou velice uvěřitelně. Akin se rozhodně nebojí, což dokládá i skutečnost, že postavy povětšinou nesoulouží oblečené.
FOTO: cinema.de
