Recenze: Belfast

 

 

V době, kdy se Amerika dozvěděla o hrůzostrašné vraždě Sharon Tate a jejích přátel, probíhali v domovině Kennetha Branagha nepokoje, kterým coby malý klučina přihlížel. Byly jak sociálního, tak náboženského rázu (jak jinak, v této části Britských ostrovů). Seznámíme se se členy rodiny devítiletého chlapce Buddyho. Otec (Jamie Dornan) pracuje v zahraničí, takže se ukáže jenom občas. Zbylí členové od matky (Caitriona Balfe) přes bráchu až po babičku a dědu (Judi Dench a Ciarán Hinds) se v podstatě neliší od spousty jiných matek a bráchů a babiček a dědů. Ačkoli otec a bratr se dostanou do křížku s místním sígrem Billym Clantonem (nikoli Clintonem!).

Nesmíme opomenout spolužačku Catherine, se kterou se chce hlavní hrdina skamarádit. Vlastně docela zamrzí, že se celý film nevěnuje pouze jeho snahám o to, aby si získal její srdce, resp. v takhle útlém věku ještě srdíčko. Takový počin by byl na stříbrném plátně do značné míry originální a nepochybně by se jednalo o vcelku vděčnou komedií, jelikož spousta mladých kluků se přece takhle zakouká do spolužačky, někteří dokonce ještě dříve (mně bylo tenkrát sedm :-) ). A samozřejmě už takhle před dovršením první dekády života může být dobré sledovat počínání na televizní obrazovce se objevujícího Johna Wayne a vzít si příklad, ačkoli ne všechny jeho filmy se dají označit za vyloženě příkladné. Muž, který zastřelil Liberty Valance zrovna ano.

Každopádně režisér a scenárista sází na konflikty výše zmíněného charakteru, které mají vzhledem ke svému lidskému a politickému podtextu větší šanci zaujmout ty, kteří rozhodují o udílení prestižních cen. Ačkoli zrovna Kennetha Branagha určitě nelze vinit z toho, že by Belfast stvořil především z toho důvodu, aby rozšířil svoji sbírku svých dosavadních pěti oscarových nominací o další tři – při 94 udílení se může stát držitelem sošky v kategoriích Nejlepší film, Nejlepší scénář, Nejlepší režie. A protože je také hercem, bývalo by vůbec nemuselo být od věci, kdyby se rozhodnul ztvárnit svého dědu, tak jako třeba Zdeněk Svěrák v Obecné škole hraje svého otce.

 

Alespoň, že severoirský tvůrce, jinak specialista na Shakespeara (jemuž do oblíbeného dramatika letos fušuje Joel Coen s The Tragedy of Macbeth), propašoval do svého dílka pěkný Easter Egg v podobě vánočního dárku – knihy od Agathy Christie, podle níž natočil Vraždu v Orient Expresu a Smrt na nilu, která je, tak jako Belfast, dál k vidění v kině Lucerna. Černobílé provedení sice přináší vcelku líbivou atmosféru, ale zároveň vlastně do značné míry rozptyluje od obsahové stránky, jakkoli filmu nelze upřít působivé závěrečné vyznění.

Belfast samozřejmě zdaleka není prvním snímkem, ve kterém jeho režisér vzpomíná na dobu svého dětství nebo obecněji/částečně na svoje osobní zážitky. Určitou podobnost můžeme vysledovat s Romou od Alfonsa Cuaróna, nejen tím, že se odehrává o pouhý rok později a rovněž je černobílá. Na druhou stranu, Branagh se rozhodně nesnaží o nějaký neorealismus. Svoje prožitky zpracovali i Noah Baumbach (Oliheň a velryba), svérázněji, nikoli však barevně a nesugestivně Francis Ford Coppola (Tetro), Richard Linklater (Chlapectví), Terence Malick (Strom života), Paolo Sorrentino (Boží ruka) Quentin Tarantino (Tenkrát v Hollywoodu) a letos se připojí i Steven Spielberg (The Fabelmans). Ovšem, co se kvality týče, mezi v tomto odstavci vzpomínanými a v kinech už uvedenými projekty by Belfast bral až tak pátou šestou příčku.

FOTO: CinemArt