Recenze: Betlémské světlo

 

 

Samozřejmě, že režie se ujal Jan Svěrák s tím, že zároveň napsal scénář, ve kterém vycházel z povídek svého otce Zdeňka. Ten jich už napsal celou řadu, přičemž z poslední knížky Povídky (a) jedna báseň by se ke zfilmování hodily snad všechny, zvláště pak Řeky, které přinášejí naprosto originální nápad, jaký nenapadnul ani detektivní kapacity typu Arthura Conana Doylea či Agathy Christie. Nicméně, jestli jste povídky Zdeňka Svěřáka ve větší míře četli, tak vězte, že Jan Svěrák si vybral Fotografa, trochu smolně Ruslana a Ludmilu (tehdy logicky nemohl vědět, co se stane v únoru 2022), a k tomu ještě Betlémské světlo. Poprvé nestříhal s profesorem Aloisem Fišárkem, nýbrž se svým synem Františkem.

Všechny tři původní povídky jsou propojené díky postavě spisovatele Šejnohy, jenž vypadá jako Zdeněk Svěrák, který dostal od syna pokyn, aby hlavně nehrál. To znamená, že v podstatě ztvárňuje sám sebe, ačkoli jeho počínání pochopitelně neodráží skutečné události. Jak dokazuje právě postava Ludmily – ženy vykonávající zázraky (Dánka Patricia Schumann). Ovšem její manžel, mechanik Bakalář, co se dal zároveň na léčitelství, svůj reálný předobraz překvapivě zrovna má. Každopádně, protože jej ztvárňuje Ondřej Vetchý s podobnou kadencí hlasu, nabízí se varianta, že se jedná o hrobníka Brože z Kolji, který si prošel určitým životním vývojem.

 

 

Šejnohovi se stává, že za ním chodí postavy z jeho povídek a mají zájem na tom, aby je buď více či méně upravil, anebo jim udělal vyloženě velkou laskavost. Třeba fotograf Matěj se snaží ulovit lékárnici Vendulu, neodolatelně přitažlivou nejen svým přifoukáváním ofinky, ale také svou nedostupností. Tak si u autora vynutí změnu image v naději, že to na mladou slečnu zabere. Zabere, a tak se dočkáme jak uvěřitelné Venduliny proměny, tak patrně jedné z nejfajnovějších (a přitom stále velmi vkusně natočených) milostných scén v historii české kinematografie. Nicméně co se týče choreografie pozpátku vyvedené „italské“ hádky, nikdo neočekával, že by byla rafinovaná jako v Tenetu, leč rozhodně se na ní dalo ještě zapracovat. Jinak se nelze ubránit myšlence, že výrazně pomohlo, že se Vojta Kotek a Tereza Voříšková/Ramba znají hodně dlouho, tudíž by bývalo nemuselo být od věci, kdyby byl příběh celého filmu vystavěn tak, že by spisovatel Šejnoha psal román jenom o nich a nejednalo by se o více povídek, jejichž postavy se občas potkají.

Zapracovat se dalo celkově i na scénáři, protože dvě věci jsou naprosto zřejmé: Zaprvé, Jan Svěrák pořád patří mezi tři nejlepší české režiséry. Při takovém konceptu vyprávění by se snadno mohlo stát, že z výsledku vznikne nesouvislý chaos. To se díky jeho zkušenostem a řemeslné zručnosti nestalo. A ke všemu umě zakomponoval pár pěkných drobností (např. procházející týpek se žebříkem před bistrem). Zadruhé: Jan Svěrák úplně nepatří mezi tři nejlepší české scenáristy. Zatímco předchozí společné projekty včetně Třech bratrů s sebou stále nesli takový ten typický svěrákovský humor a typickou poetiku, která pohladí a dojme, a navíc vývoj postav i situací, do kterých se dostanou, byl zcela přirozený, takže všechno působilo kompaktně, už Po strništi bos byl poněkud sterilnější a těžkopádnější. Proto mu velmi pomohla skutečnost, že se přikláněl k magickému realismu, což platí i pro Betlémské světlo, byť tedy ne zrovna ve vyloženě originální míře.

 

 

Dále tady máme příběh věřících rodičů, z nichž se matka v podání Jitky Čvančarové (hraje s Vladimírem Javorským) zničehonic objeví až někde ve druhé polovině stopáže, kteří si přejí, aby synka Vojtu opustil Downův syndrom a stal se zcela normálním klukem. Zahrál si ho Martin Polišenský, který je tímto způsobem postižený i ve skutečnosti, ale před kamerou si počíná zkušeně jako naprostý profesionál. Pointa – navíc očekávaná – přichází v tomto případě, tedy na rozdíl od Fotografovy linie, ještě před závěrečnou scénou, jejíž vyznění tudíž spíše vymizí do ztracena, což není dobré, když se jedná zrovna o závěrečnou scénu. Potenciál zcela nenaplní ani postava Ludmily, která by vzhledem ke svým schopnostem utáhla samostatný film, ačkoli by to možná malinko zavánělo náboženskou agitkou.

Betlémské světlo je poměrně zvláštní film. Ne v tom smyslu, že by střídal vtipnou, smutnější, černohumornější, vlastně i temnější a přeci jenom také dojemnější, resp. spíše nostalgičtější rovinu, která jest ovšem dána ve větší míře tím, že manželskou dvojici po titulech Na samotě u lesa, Akumulátor 1 či Vratné lahve opět ztvárňují Zdeněk Svěrák a Daniela Kolářová. Tentokrát je jejich vztah vcelku netradiční a projde si několika složitějšími zkouškami – od „medvědí“ večeře a luštění křížovek přes skřípnutý prst a následné procvičování tohoto skřípnutého prstu až po výlet na zámek ve Stráži nad Nežárkou se sympatickou průvodkyní Danou Markovou. Betlémské světlo je poměrně zvláštní v tom, že jsem měl možnost ho vidět už dvakrát, přičemž druhé zhlédnutí bylo o poznání líbivější. To se nestává často. Ale tady to zafungovalo, takže zřejmě nebude od věci vyrazit na film vícekrát.

P. S.: Ten plakát od dánského autora se opravdu nepovedl, ale to se do hodnocení filmu nijak nepromítlo.

ROZHOVOR SE ZDEŇKEM SVĚRÁKEM JE K DISPOZICI TADY

ROZHOVOR S JANEM SVĚRÁKEM JE K DISPOZICI TADY

FOTO: Bioscop