Recenze: Tři mušketýři: D’Artagnan

 

 

Nedá se tvrdit, že by se tohle pojetí od předchozích nějak jó výrazně lišilo. Athos, Porthos a Aramis (nikoli Adonis) budou mít znovu rozepři s D’Artagnanem (François Civil), načež je okolnosti přinutí spolupracovat. Budou se muset mít na pozoru před proradným kardinálem Richelieuem a okouzlující Milady, kteří intrikaří a kují pikle proti králi Ludvíku XIII., jemuž navíc zahýbá manželka Anna s vévodou z Buckinghamu. Do její komorné se zakouká D’Artagnan, přičemž romantická linka s tou dobrodružnou, resp. dobrodružně-akční se výborně doplňují, což se tak úplně nedalo tvrdit ani o této verzi z roku 1973. Tato steampunková od Paula W. S. Andersona s Millou Jovovich hopsající ve zpomalených záběrech pak představuje zcela samostatnou kapitolu, což neznamená, že by byla automaticky špatná.

Tvůrci této novinky se přeci jen snaží být předloze věrnější. Podařilo se sehnat obří rozpočet, takže se tedy dočkáme dvou částí, tak jako například u Veřejného nepřítele č. 1 s Vincentem Casselem, který jako malý kluk doprovázel svého otce Jean-Pierrea na natáčení tohoto vzpomínaného snímku Richarda Lestera a který si v tomto zahrál Athose. Tenkrát se před kamerou sešla maximálně pozoruhodná skvadra, avšak film Tři mušketýři: D’Artagnan v tomto směru de facto vůbec nezaostává. Všichni zúčastnění mají navíc ve svých úlohách vskutku hodně, co hrát, včetně Louise Garrela v roli krále, což obvykle nebývá herecky zrovna vděčná role.

 

 

Athos už je starší a navíc chlastá, takže nemůže se stoprocentní jistotou říct, že nezabil svou společnici, kvůli čemuž přidělá starosti svým kolegů, kteří jej nechtějí vidět viset. Naštěstí Aramis (Romain Duris) není žádný hlupák a na Porthose (Pio Marmaï) jest za všech okolností spolehnutí. D’Artagnan má jasnou motivaci stát se mušketýrem, ale zároveň tedy pro lásku ke Constance (Lyna Khoudri) neváhá krýt královninu nevěru před králem, kterého by měl coby nebojácný mušketýr bránit. Vicky Krieps se v roli Anny vrací v dalším historickém projektu, avšak na rozdíl od Korzetu představuje velice citlivou a křehkou ženu, která by svou nespokojenost rozhodně nedávala na odiv žádným okázalým, provokativním způsobem.

Kardinál má sice velké plány, ovšem sám si je s velkou pravděpodobností dobře vědom toho, že bez Milady by jich sotva dosáhnul. Eva Green se znovu stává hotovou femme fatale a ženskou, pro kterou bych vraždil. I zamilovaný vévoda z Buckinghamu nesmírně snadno zapomene na královnu Annu a podlehne jejím svodům. Dá se očekávat, že jelikož se dostala do podtitulu druhé části (krátká, avšak přesto poutavá ochutnávka se skrývá mezi závěrečnými titulky), dozvíme se víc taky o její backstory. Už v jedničce, dá-li se to tak nazvat, je součástí patrně nejzdařilejší sekvence, kterou představuje honička nad útesy na koních.

 

 

Akční scény se obecně velmi povedly. A fakt, že se nacházíme v 17. století, tj. v době, kdy už střelné zbraně nebyly ničím neobvyklým, jim dodává na dramatičnosti … Vlastně celý film je natočen příjemně oldschoolově. Vždycky potěší, když režisér, který svou filmografií doposud příliš nenadchnul, příjemně překvapí. Martinu Bourboulonovi se to rozhodně podařilo! Ale protože film je kolektivní dílo, zase v tom hraje nezanedbatelnou úlohu ta skutečnost, že se obklopil velice schopnými spolupracovníky, což je vidět jak na práci kamerové crew, kostýmního výtvarníka či rekvizitářů, tak třeba i třetích asistentů režie, kteří měli na starosti komparz.

Tři mušketýři: D’Artagnan je nečekaně fajnová podívaná, jaká nepochybně i tentokrát osloví širokou diváckou skupinu a jaká dokazuje, že tenhle příběh se předchozími adaptacemi nevyčerpal. Vzhledem k tomu, jak obratně se pendluje mezi třemi, resp. čtyřmi žánry (akce, romance, dobrodružný, drama), se dá tvrdit, že se jedná o jeden z těch titulů, ve kterých si každý najde to svoje. Zamrzí akorát, že některé lokace nepůsobí zrovna dobově, ale ty se naštěstí dají spočítat na prstech jedné ruky. Stejně tak ve finálním sestřihu schází hrska momentů, které by pomohly plynulejšímu vyprávění. Každopádně to nic nemění na jedné věci. Pravda, složitě se to posuzuje, nicméně se chce věřit tomu, že s touto verzí by byl sám Alexandre Dumas spokojený.

FOTO: Bioscop