Rozhovor: Zdeněk Svěrák

 

 

FDb: Pro natáčení Stop Járy Cimrmana jste se po čtyřiceti rokách vrátil do vesnice Vesec u Sobotky, kde se točil film Jára Cimrman, ležící spící. Jaký to pro vás byl návrat po takhle dlouhé době?
Zdeněk Svěrák: Ty budovy jsem poznal, protože jsem ten film několikrát viděl. Ta vesnice sloužila filmařům proto, že si tam zakázali jakékoli elektrické vedení. Nebylo tedy třeba eliminovat moderní věci, takže ta vesnice působila starodávně a to tam dodnes zůstalo. I to okolí je krásné. Například údolí Plakánek nebo hrad Kost. Tam jsem nikdy nebyl vevnitř. Spali jsme v hotelu Podkost, takže tu siluetu hradu jsem viděl, ale nebyl čas si to projít. Takže já se tam vrátím, jak říkal Halas. (úsměv)

Říkal jste, že to, že budete hrát Járu Cimrmana ve filmu Jára Cimrman ležící, spící, jste se dozvěděl z rozhlasu. Vzpomenete si, co jste říkal přímo Ladislavu Smoljakovi, který tenhle skvělý film režíroval, když jste se s ním potom setkal?
To už nevím, ale asi jsem mu řekl: „Myslíš opravdu, že to je nejlepší nápad?“ A on asi řekl: „Lepší jsem nedostal.“

(smích) Ve filmu Jára Cimrman ležící, spící hrajete s Petrem Čepkem. Za mě jsou Petr Čepek a Rudolf Hrušínský dva z pěti, ne-li ze tří, největších českých herců všech dob. Říkal jste, že vám jako neherci vlastně nikdy neradili …
Ale ani nám nedávali najevo, jak jsme ubozí. (smích)

Ale pochválili vás někdy jako scenáristu? Hráli přece ve víc filmech, které jste napsal …
To se nějak neříká. Mně stačilo, když se tím bavili. Třeba Petr Čepek nemohl vydržet scénu v Trháku (recenze), kde hraje produkčního, který trhá košile. A já jsem do nějaké hádky měl říct: „A co dožínky? Kdy budou dožínky?“ Tahle bezelstná otázka ho vždycky tak odbourala, že vždycky musel jít od kamery pryč a několikrát jsme ji opakovali. Tak to je největší vyznamenání, než když vám řekne: „Dobře jsi to napsal.“

 

 

Film Jára Cimrman ležící, spící jste původně chtěli natočit z pohledu hlavního hrdiny, aby si Járu lidé nespojovali s konkrétní tváří. Nakonec jste od toho upustili, přestože takových filmů bylo víc, například už v roce 1947 vzniknul film Lady in the Lake, který je celý natočený právě z pohledu hlavního hrdiny, kdy my jako diváci sledujeme všechny události jeho očima. Ale tím pádem by byl při tomhle přístupu hrozně důležitý hlas Járy Cimrmana. Měli jste vybraného i konkrétního herce, jehož hlasem by filmový Jára Cimrman promlouval?
My jsme od toho záhy upustili, protože jsme si řekli, že tohle by stačilo na krátký nebo na středometrážní film, protože udělat celovečerák o někom, koho nevidíte, to by divák neschválil. Říkal by si: „Ale jak ten Jára vypadal?“ Jinak by to asi musel být neznámý hlas, aby splnil tu autentičnost. Ne Hrušínský nebo Kemr. Jestli jste třeba slyšel někdy v rozhlase vyprávět vzpomínky na dětství výtvarníka a jazzového bubeníka [Jiřího] Anderleho, tak takový nějaký hlas by byl dobrý.

Komedie, které jste psali v sedmdesátých a osmdesátých letech, byly vlastně i útěkem z té bolševické šedi. Je nějaký z těhle filmů, na jehož natáčení opravdu rád dodnes vzpomínáte?
Úžasné natáčení bylo třeba Na samotě u lesa. Už jenom to, že Josef Kemr, ačkoli toho našeho hrdinu, podle kterého jsme tu postavu [dědy Komárka] psali, neznal, tak byl natolik schopen se s ním identifikovat, že se choval jako on. Třeba po obědě ten náš, který se jmenoval Lukšíček, si lehnul do stínu stromu. A Josef Kemr dělal to samé. Chtěli jsme je seznámit. Říkali jsme: „Pane Kemr, pojedeme se podívat na něj a na to jeho hospodářství.“ A on říkal: „Já už ho mám.“

A Marián Labuda se někdy potkal s Karlem Rozkošným, který byl předobrazem Pávka ve Vesničce mé střediskové?
To ne, nepotkal.

S předchozí otázkou souvisí, že až do roku 1989 jste si psal deník tak, jakoby ho psal sám Jára Cimrman. Uvažoval jste o tom, že byste ho vydal knižně?
Teď ho načtu pro [Český] rozhlas. Vladimír Kroc a Tomáš Maleček s tímhle nápadem už přišli, takže to uděláme asi na šest dílů.

Stalo se vám někdy na divadle, že se v publiku někdo smál tak specificky a tak nahlas, až vás to při tom hraní rušilo?
To se stane, že někdo dostane hysterický záchvat a nemůže přestat se smát. Anebo je opilý a ty ostatní ruší. A to je pro nás opravdu tak nepříjemné, že ho nemůžeme vykázat z toho sálu a nemůžeme ho okřiknout. Můžeme se na něj jenom tak prosebně podívat: „Prosím tě, přestaň a neruš nás.“ Kolikrát se stane, že takováhle ženská nebo takovýhle chlap zkazí celé to přestavení, protože lidi ho za to nenávidí, že se předvádí.

 

 

Taky jste mluvil o tom, že Divadlo Járy Cimrmana v podstatě navazuje na Osvobozené divadlo. Vy jste měl možnost se s Janem Werichem přímo setkat …
Ano. Jednou byl v divadle a jednou nebo dvakrát jsme ho navštívili doma na Kampě.

Po tom setkání jste si zapisoval všechno, co vám Jan Werich říkal. Použil jste něco z toho třeba v povídkách nebo ve hrách?
Ne. Akorát když vzpomínám na jeho návštěvu, tak se do toho podívám, abych ho citoval přesně, protože jsem byl tak nadšený, že s námi strávil ten večer, že jsem si říkal, že by byla škoda si to nezapsat. Když si někoho hrozně vážíte, tak vám každé slovo utkví a já jsem to, myslím, zachytil tak, jak to tu noc bylo. I když jsem byl trochu opilý … (úsměv)

U Járy Cimrmana jste zachytili, až na pár výjimek, celý jeho život. Dělali jste to podobným způsobem i u dalších filmových postav, které jste stvořili? Ve smyslu že jste si napsali jejich kompletní backstory až do dětství?
Takhle důkladní jsme nebyli.

A jak to bylo v případě kostýmů? Psali jste do scénáře, co bude mít daná postava na sobě? Například ve filmu Vesničko má středisková vypadá předseda družstva, kterého hraje Miloslav Štibich, díky tomu, co má na sobě, trochu jako farář, na což si za minulého režimu někteří diváci a divačky stěžovali …
To si vymyslel Jirka Menzel, aby připomínal faráře. A podle toho taky mluvil.

Vrátil bych se ještě na úplný začátek. Jak u vás vůbec vznikla tahle záliba v psaní? Vím, že například u mého nejoblíbenějšího zahraničního spisovatele H. G. Wellse to údajně bylo tak, že si zlomil nohu, a aby si zkrátil dlouhou chvíli při rekonvalescenci, tak začal číst. A během toho čtení si uvědomil, že psaní příběhů a knih je přesto to, co by chtěl dělat. Ale jak to bylo u vás?
Vzpomínám si, že tady byly akce, takové různé brigády, které byly na víc dnů a kde pak v jedné místnosti spalo třeba deset nebo dvacet kluků. Vždycky jsem se těšil, až se večer zhasne a připravil jsem si takový program, kde byly například vtipy, které jsem uměl. A hrozně mě bavilo, když se ta ložnice smála. Tam byly asi začátky toho, že jsem si řekl, že zkusím něco humorného napsat. Potom na gymplu jsem psal povídky. Byly o mém spolužákovi, se kterým jsem seděl v lavici a který se jmenoval Zvolánek. A těm se smála jenom naše třída. Ostatní by z toho nic neměli. Když byla besídka, tak jsem vždycky jednu z těch povídek přečetl a blažilo mě, když se třída smála. To byly začátky.

Když jste zmínil vtipy, nějakých šest roků zpátky jste mně říkal, že jste vymyslel vtip, který jste vypustil do světa, a čekáte, až se vám vrátí. Tak se chci zeptat, jestli se vám už vrátil …
Ještě nedorazil. (smích)

 

 

Když jsem zmínil H. G. Wellse, tak určitě víte, že Orson Welles v roce 1938 udělal slavnou rozhlasovou hru Válka světů podle Wellsova románu. Tehdy si spousta lidí myslela, že Zemi skutečně napadli Marťani. Vy jste vlastně v Nealkoholické vinárně U Pavouka dělali podobnou mystifikaci, že si spousta lidí začala vyhledávat, jestli nějaký Jára Cimrman náhodou doopravdy neexistoval. Ten rozhlas byl ve své době strašně zajímavé a silné médium. Čistě teoreticky, kdybyste nezačínal tam, ale u filmu a u divadla, dovedete si přestavit, že byste to udělal obráceně a šel třeba jenom dočasně pracovat do rozhlasu, kdyby ta nabídka přišla?
Já jsem pracoval v rozhlase v době, kdy s tou televizí silně konkuroval. Byli jsme hrdí na to, že jsme rozhlasáci. A protože jsem orientovaný na slovo a na řeč, tak pro mě je ten rozhlas skutečně médium, že kdybych neměl na chleba, tak bych tam šel pracovat a dělal bych to s chutí. Třeba knížka Bylo nás pět je literatura, které já, a nejsem sám, říkám ‚řečová‘. Protože ani tak nejde o děj, ale o to, jak je to řečeno, jakým jazykem. Poláček zvolil jazyk, kterým by se vyjádřil desetiletý kluk ve slohové práci. A když mně někdo nabízel to udělat jako film, tak mně připadalo, že bych to nerad dělal, i když ten seriál od Karla Smyczeka nebyl špatný. Ale ta podstata té knížky je v řeči a v tom, jak se dokázal stylizovat do toho desetiletého chlapce. Když to rozhlas vysílal na pokračování, kde to četl František Filipovský, tak to splnil na sto procent. Ten rozhlas ukázal cenu té knihy daleko lépe, než televize.

To jste mně připomněl, že Marek Epstein napsal knihu, která se jmenuje Ocucanej konec, kde vypravěč i jazyk dospívají z děcka v dospělého. Takže tím, jak stárne, se mění i styl, jakým je ta kniha napsaná. Postupně je vyzrálejší …
Jó? To takhle udělal Epstein? To je dobré …

Minulý rok jsme se bavili o tom, že jste napsal scénář k pohádce Čerti nejsou. Váš syn Jan ji nechtěl natočit. Tak jste říkal, že mu ji za rok, tedy teď, zkusíte ještě jednou nabídnout, a když odmítne, tak ji vydáte jako knížku. Tak se chci zeptat, jak to s tímhle projektem vypadá?
Před týdnem jsem udělal poslední verzi. Honza mi našel výtvarníka a říkal, že mi to nakreslí tak, aby to mohlo na vánočním trhu už být. Takže ta knížka vyjde a já ji pak načtu jako audioknihu. Honza říkal, že je to pěkná pohádka, ale neříkal, že by to chtěl točit. Ale já si ve skrytu duše říkám, že až to vyjde a budou mít o to lidi zájem, že ho to oblomí.

A nějaké další povídky chystáte?
Zatím ne. Pohádku jsem si s chutí napsal, ale na povídkovou knížku nevím, jestli mi budou stačit síly.

FOTO: FDb.cz