Rozhovor: Hugh Welchman … část PRVNÍ

 

 

FDb: Byly barvy kostýmů, které herci a herečky měli na sobě na place, pokaždé stejné jako barvy kostýmů v samotném filmu?
Hugh Welchman: Ano, skoro všude. Ale během toho postprodukčního procesu jsme barvy klidně mohli změnit. V jedné scéně jsme kostým u postavy Jagny takhle změnili a přemalovali. Ale tohle jsme dělali, jenom když jsme museli. Jinak byl plán takový, aby všichni měli ty krásné kostýmy na sobě přímo na place. Ale co se týče zadního plánu, tak to bylo o něčem jiném, protože jenom deset procent filmu jsme točili na reálné lokaci, jinak bylo všechno v ateliéru. Tam jsme postavili veškeré interiéry z kartónů, na které jsme natiskli, co mají představovat. Takže jsme věděli, že v postprodukci musíme všechny dekorace výrazně vylepšit.
Ale ještě ke kostýmům. Třeba co se týče Jagniných svatebních šatů, tak na nich je obrovské množství detailů. A když se podíváš na plakát, tak vidíš, že ty šaty jsou namalované pouze několika tahy štětcem. Na skutečném kostýmu byly stovky vláken, což bychom nikdy nemohli namalovat. Někdy si zkrátka kreslíři museli upravit realitu tím, že ji zjednodušili. Kamila Urzędowska, která hrála Jagnu, má spoustu řas, ale když je malovali, udělali je pouze jedním tahem štětcem. Ten proces není přímo rotoskopie, ale je jí rozhodně příbuzný. Rotoskopie byla vytvořená už někdy v 10. letech 20. století. U rotoskopie se překresluje hraný záznam přímo. Ale my jsme pracovali tak, že hraný záznam z placu běžel na obrazovce nad plátnem, na které se všechno kompletně překreslilo. Přímo techniku rotoskopie jsme zkusili na S láskou Vincent, ale úplně nefungovala podle našich představ. A abych řekl pravdu, tak kreslíři na Jagně byli tak precizní, že pro ně bylo rychlejší kreslit na papír pod obrazovkou to, co vidí na obrazovce, než mít papír přímo na obrazovce a jenom překreslovat.
Na S láskou Vincent jsme měli 12 okének za sekundu, zatímco na Jagně jich bylo šest. Takže kreslíři museli malovat každý druhý, resp. každý čtvrtý frame, protože normálně je těch snímků za sekundu 24. Takže kreslíři namalovali snímek první a čtvrtý a osmý a tak dál, zatímco všechny mezi nimi se dělaly digitálně. Těch 12 snímků jsme zvolili proto, že tím film dostane více animovaný look. Na těch digitálních mezi snímcích na Jagně pracovalo 100 kreslířů a na těch ručně malovaných jich pracovalo 125.

Když se bavíme o rotoskopii, viděl jsi český film Alois Nebel?
Jo, vzpomínám si, že se mně líbil, i když jsem ho viděl už hodně dávno a ročně vidím kolem stovky filmů. Největší inspirace pro nás byl film režisérky Carol Morley, který se jmenuje Dreams of a Life a je o ženě, která byla nalezena mrtvá, a nikdo nevěděl, že je mrtvá už tři roky. Tenhle film jsme viděli asi dvacetkrát. A potom jsme se dívali na film Errola Morrise s názvem The Thin Blue Line. Takže jsme si nakoukávali celovečerní artovo-investigativní dokumenty. Na začátku jsme totiž sami chtěli dělat investigativní dokument. Ale pak jsme si řekli, že bude lepší, když místo toho, abychom byli lidé za kamerou, budeme mít normálně postavy před ní. Takové, s jakými se lidé budou moct identifikovat a s jakými se rádi vydají na cestu. A tak nás napadlo zakomponovat postavu Armanda Roulina (hraje ho Douglas Booth – pozn. aut.).

 

 

V roce 2008 jsi dostal Oscara za film Péťa a vlk, přičemž ve stejném roce dostala Oscara česká zpěvačka Markéta Irglová za Nejlepší původní píseň, která se jmenuje Falling Slowly. Mohl bys trochu zavzpomínat na ten oscarový večer? Potažmo na oscarový večer, kdy jste byli nominovaní za S láskou Vincent? A ještě asi dodejme, že šance, že se do Dolby Theatre podíváte i s Jagnou, jsou obrovské …
Doufám, že to vyjde. S láskou Vincent byla skvělá životní zkušenost, za kterou jsem moc rád. Byl to ale osobitý film vytvořený osobitým způsobem, protože ten příběh se jiným patrně ani vyprávět nedal. Řekl bych ale, že příběh, jaký vidíme v Jagně, má větší potenciál zaujmout. S láskou Vincent se lidem líbí, protože mají rádi Van Gogha, kdežto v případě Jagny, myslím si, lidé reagují čistě na ten film. Dokonce i v Polsku na ten film lidé jdou, aniž by si dopředu udělali nějaký názor. Přesto jsme byli při uvedení v Polsku ze začátku opatrnější. Někteří se obávali toho, že půjde o dobové drama. Samozřejmě znali i knižní předlohu, takže mysleli, že film bude dlouhý a velmi seriózní. A tihle lidé pak byli šokovaní, když slyšeli od svých přátel, že ten film je vzrušující, že rychle ubíhá a je vlastně svým způsobem akční. Věřím, že Jagna může na Oscarech uspět. Byli jsme vybraní za Polsko a Sony Pictures Classics, který je distributorem v USA, ví, jak svoje filmy zviditelnit.

Viděl jsem fotku nominovaných z roku 2018, na které jsou kromě tebe třeba i Meryl Streep nebo Steven Spielberg (knihy). Tak jsem si říkal, jestli ses díky nominaci za S láskou Vincent měl možnost setkat s někým, s kým ses vždycky chtěl setkat …
Ne, tohle jsem měl spíše v době, kdy jsem byl na Oscarech s Péťou a vlkem. Tenkrát jsem byl mladý a více jsem se těšil na setkání s novými lidmi. V roce 2008 jsem se potkal třeba s Nicole Kidman nebo s Jackem Nicholsonem, což bylo fajn. V případě S láskou Vincent jsem si prostě užíval, že sedím v takové společnosti. Potkal jsem se ale třeba s Garym Oldmanem, což je jeden z mých hrdinů. Jinak jsem si užíval spíše to, že tam můžu sedět se svojí ženou a s lidmi, kteří s námi na filmu spolupracovali.

Péťa a vlk vzniknul technikou stop-motion animace. Která z těch technik je složitější?
Rozhodně animace olejomalbou, jakou vznikla Jagna! To je nejpomalejší forma animace, jakou kdy kdo vymyslel. Stop-motion je pomalý proces, ale olejomalba je ještě na docela jiné úrovni. Vytvořit Jagnu navíc zabralo třikrát tolik času, než vytvořit S láskou Vincent. Filmaři tuhle metodu už použili při krátkometrážních filmech, ale tady bylo všechno mnohem velkolepější. U S láskou Vincent jsme museli vymyslet, jak vůbec ten film realizovat. Ale Jagna byla po technické stránce mnohem, mnohem náročnější.

Trochu mně to připomíná proces, jakým vznikal Avatar. Při jedničce se James Cameron se svým štábem musel všechno naučit, zatímco ve dvojce už věděli, jak na to a tu hranici nemožného posunuli ještě o velký kus dál …
Jo, je to hodně podobné. Taky museli vymyslet nový způsob natáčení filmů. A oproti nám měli o poznání vyšší rozpočet. My jsme měli pět milionů dolarů a oni měli 300 milionů. (úsměv)

Zároveň jsem si říkal, že jste taky mohli využít metodu motion capture a hercům a herečkám klidně dát dvě kamerky před obličej pro lepší zachycení emocí a mimiky …
To nepotřebujeme, protože máme kreslíře. Jejich práce je podívat se na ten herecký výkon a udržet ho spolu s emocemi během malování.

Je možné někde vidět ten původní hraný materiál přímo z placu?
Ano, video by mělo být na internetu.

Jen dvě scény z Jagny se točily přímo v exteriéru. Které?
Ta bitva, protože jsme potřebovali šedesát lidí a dvanáct koní, kteří by se do ateliéru všichni nevešli. A taky jsme si nemohli dovolit uměle zasněžovat, takže jsme přebarvili písek na bílo. A to lynčování se taky točilo přímo na lokaci, protože by zase bylo obtížné ho realizovat v ateliéru. Venku se točila i scéna na poli se zelím a ta, ve které táhnou v dešti koně do kopce. Natáčení přímo na lokaci totiž bylo finančně nákladnější.

 

foto z placu

S láskou Vincent byl nominován i na Zlatý glóbus. Takže jaké bylo tehdy z tvého pohledu slavnostní udílení?
Zlaté glóby jsou trochu méně formální. Seděl jsem tam vedle vtipného dánského herce Claese Banga, který hrál ve filmu Čtverec. Udílení Zlatých glóbů byla velká sranda, i když tehdy nemoderoval Ricky Gervais. A Saoirse Ronan, která nám hrála ve S láskou Vincent, tehdy dostala Glóbus za film Lady Bird. To bylo moc fajn. Na Oscarech prostě sedíš na sedadle, kdežto na Glóbech prostě sedíš u stolu, popíjíš šampaňské a posloucháš Rickyho Gervaise nebo někoho jemu podobného. Je to zábavnější.

Zároveň jsi měl možnost se podívat na řadu festivalů po celém světě. Kde se ti nejvíce líbilo?
Telluride Film Festival v horách je hodně výjimečný. Annecy ve Francii pro nás byl taky hodně výjimečný festival, protože tam měl S láskou Vincent celosvětovou premiéru. Byli jsme taky na festivalu animovaných filmů v Amsterdamu. A určitě musím zmínit Šanghaj. To bylo z kulturního hlediska hodně neobvyklé. Přišlo nám, že se tam dost věcí ztratilo v překladu. S DK jsme moc nevěděli, co se kolem nás vlastně děje. Tak jsme každý den hráli ping-pong.
Konala se tam retrospektiva rumunského režiséra Cristiana Mungiua, a taky promítali slavné hollywoodské filmy ze 70. let. A měli tam snad největší plátno ze všech kin na světě, když nepočítáme IMAX. A to kino bylo přímo v našem hotelu, takže jsem zhlédnul na obřím plátně všechny tři filmy toho rumunského režiséra i ty sedmdesátkové americké filmy. A pak jsme tam vyhráli za náš film cenu, přičemž mně řekli, že musím mít oblek, který jsem s sebou neměl, protože jsme tam letěli rovnou z jiného festivalu. A tenhle rok, když jsme mohutně dokončovali Jagnu, jsem přibral na váze 12 kilo. To samé se mně stalo ke konci prací na S láskou Vincent. A tak se mnou objížděli Šanghaj a hledali jsme oblek, který by mně padnul.
Navíc, udílení cen na festivalu v Šanghaji přenáší televize živě a ten přenos sleduje snad 800 milionů lidí. Je tam červený koberec, na kterém se procházejí všechny velké čínské hvězdy, kterým to moc sluší. A tak jsem pochopil, proč musím mít oblek a nemůžu mít svoje modré džíny a svoji modrou bundu. (smích) Je to trochu jako jejich Oscary.

Taky jsi byl na festivalu v Cannes …
Jo, tam jsem byl s krátkometrážním absolventským filmem, když jsem ještě studoval filmovou školu. Bylo to v rámci Cinéfondation. A když je něco v Cannes v rámci Cinéfondation, tak tě rozmazlují. Přijede pro tebe limuzína a tak podobně. To bylo skvělé.

Příběh Jagny údajně promlouval k tvojí manželce i proto, že sama byla v minulosti nařčena z věcí, které neudělala …
Takhle to úplně nebylo. V Jagnině příběhu jsou věci, které zažila i moje manželka.

Když DK četla Sedláky poprvé, byla ještě teenager a té knize moc nerozuměla. Já si myslím, že díky té technice ručních olejomaleb bude Jagna srozumitelná i pro dnešní teenagery. Souhlasíš s tím?
Rozhodně. To byl jeden z našich cílů.

Napadá tě nějaký film, ve kterém by hlavní hrdinka měla podobné vlastnosti jako Jagna?
Těch filmů, které mají ve svém středu pronásledovanou ženu, je určitě hodně.

 

 

Bylo jednodušší vytvořit letní scény nebo ty zimní?
Nejtěžší postavou k namalování byla Jagna, protože má velmi hladké obličejové rysy. Na začátku ji nikdo nechtěl malovat, všichni chtěli malovat někoho z těch mužů nebo ze starších žen. Protože když by udělali při malování drobnou chybu, už by nevypadala tak krásně. Velmi náročné bylo namalovat scénu svatebního tance, kdy bylo kolem hodně lidí a kamera se musela pohybovat velmi pomalu. A obtížné jsou i dlouhé záběry. Například ten, kdy se po průletu skrz okno podzim změní v zimu, trvalo jednomu člověku namalovat půl roku.

Rozhodně to ale stálo za to! Ta kniha Sedláci od Wladislawa Stanislawa Reymonta je v Polsku slavná …
Je neuvěřitelně slavná. V roce 1924 za ni dostal Nobelovu cenu. Příští rok bude teda mít sté výročí, což pro nás snad bude dobré znamení. (úsměv) Každý tam tu knihu zná. Dokonce patří k povinné školní četbě, ale myslím, že ve škole ji málokdo přečte celou, protože má skoro tisíc stran. Mimo Polsko však zase tak známá není.

Poslední záběr filmu je trochu matoucí, protože se z něj nedá tak docela poznat, jestli jde Jagna zpátky do vesnice, anebo jestli jde od vesnice směrem pryč do lesa …
To záleží na divácích. Původně jsme psali tu závěrečnou scénu tak, že Jagna vstane a jde do lesa. Ale když jsme tu scénu točili, tak jsme to změnili. Bylo pro nás důležité, že byla natolik silná, že po tom, co jí vesničani provedli, vstala a byla schopná odejít. Takže bylo důležité, aby zase vstala. Hodně lidí se na to ptá. (úsměv)

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY

RECENZE FILMU S LÁSKOU VINCENT JE K DISPOZICI TADY
RECENZE FILMU JAGNA JE K DISPOZICI TADY

FOTO: Bohemia MP, L.U.C. Films