Rozhovor: Hugh Welchman … část DRUHÁ

 

 

FDb: Přemýšleli jste o tom, že byste Jagnu natáčeli v angličtině?
Hugh Welchman: Ne. Připadalo nám důležité, aby ten film byl v polštině. Aby se na něm podíleli polští herci a polské herečky a polský skladatel. Co se Jagny týče, jsem ze všech lidí, kteří se na tom filmu podíleli, pravděpodobně jediný, kdo se nenarodil v Polsku. Ačkoli teď už taky mám polský pas. Tedy kromě kreslířů, kteří pocházejí z různých zemí. Ale tým zodpovědný za výpravu a za ty hrané scény je polský.

Abychom trochu změnili text slavné písničky od Stinga, ty jsi vlastně Angličan v Polsku. Co pro tebe bylo po stěhování nejtěžší?
Nejsem si jistý, jestli pro mě bylo něco vyloženě těžké. Kromě polštiny, protože ta těžká je. (úsměv) Takže tím, že neznáš jazyk, se ocitáš trochu ve svém vlastním snovém světě, protože dost věcem nerozumíš. Někdy je ale neznalost jazyka výhodou. Každopádně jsem se stěhoval proto, že jsem měl problém s tím, jak funguje společnost v mojí zemi.

V Polsku má navíc dodnes velkou moc církev …
Jo, ale to neznamená, že by všichni byli nábožensky založení, jak to někdy může zvenku působit. Hodně z mých kamarádů jsou ateisti a nechodí do kostela. A další jsou spíše agnostici. V Polsku je hodně rozmanitá společnost. Část je liberální, progresivní a dívá se jenom dopředu, zatímco druhá část je konzervativní. Sice žiju v Gdyni, ale vím, že ve Varšavě se zároveň nachází druhý nejvyšší počet veganských restaurací na světě. V některých věcech se mně Polsko zdá progresivnější než Česká republika. Konzervativní strana tam je ale pořád největší. V posledních volbách ale vyhrála většinu koalice liberální strany s lehce konzervativní stranou. Co se týče náboženství, když to srovnáme s Itálií a Irskem, kde došlo k drastickému snížení nábožensky založených lidí, tak Polsko je pořád neobvykle silně katolické. Myslím, že částečně je to proto, že katolická církev byla striktně proti komunismu.

Francouzský scenárista Jean-Claude Carriére, který spolupracoval i s Milošem Formanem, říkal, že když se pracuje na knižní adaptaci, je pro scenáristu nejideálnější si předlohu přečíst jenom jednou, pak ji hodit do koše a scénář napsat jenom z toho, co si z přečtení pamatuje. Zvolili jste tenhle přístup i u Jagny?
Rozhodně ne. (smích) Vyzkoušel jsem si ale takzvaný „proud vědomí“ z Jagnina úhlu pohledu. Napsal jsem si třicet stran toho příběhu, jak ho vidí Jagna. Tohle bylo pro mě pro vyprávění příběhu hodně důležité. Často jsme se ale vraceli ke knižní předloze, kterou moje manželka DK četla v polštině a já jsem ji četl v angličtině. Seděli jsme u jednoho stolu a na stěnách jsme měli grafy s poznámkami a dramaturgickou strukturou a různými zápletkami a podzápletkami. Ke knize jsme se tedy často vraceli, protože Reymont za ni nedostal Nobelovu cenu jen tak pro nic za nic. Chtěli jsme být předloze věrní.

 

 

Organizovali jste nový anglický překlad knižních Sedláků. Co bylo špatně na tom předchozím?
Předkládal ji polský profesor, který se specializoval na alžbětinskou angličtinu. Používal tedy velmi neobvyklá, archaická slova. Sám jsem tu knihu musel číst se slovníkem. A další věc je, že když překládáte, tak překládáte do svého prvního jazyka. A on coby polský profesor překládal do svého druhého jazyka. Proto jsme najali Annu Zarenko, která patří k mladší generaci překladatelek. Angličtina je její první jazyk, ale jinak je bilingvní, protože její rodiče pochází z Polska. Vychovávali ji v hrabství Yorkshire, takže využila i tamní nářečí. Její překlad je mnohem lepší.

S Jagnou jste se vlastně vrátili do stejné dekády, ve které se odehrává S láskou Vincent …
Jo, a taky to bylo naposledy. Myslím, že dva filmy z 19. století stačí. (úsměv) Teď pracujeme na projektu, který se bude odehrávat v 18. století a který také nebude hraný. A máme ještě jeden, ve kterém půjdeme do Afriky před 140 tisíci lety a který vznikne kombinací počítačové animace a ruční olejomalby.

Čistě teoreticky, kdyby existoval stoj času, chtěl bys třeba na rok zkusit žít takhle v závěru 19. století?
Ne. Chtěl bych žít v Africe před 140 tisíci lety. Určitě bych nechtěl žít ani v 18. století. Možná, že kdybych tam byl Angličan z lepší společnosti ... Sedláci měli těžký život, a proto bylo na konci 19. století nejvíc emigrantů do Ameriky a Jižní Ameriky. Chudoba byla obrovská, protože se platily vysoké daně. V rusku (malé písmeno ponecháno schválně – pozn. aut.) carský režim zemědělství v podstatě likvidoval. A do toho nastala populační exploze, takže rostlo napětí ve společnosti. V takovém prostředí bych rozhodně žít nechtěl. Jedině, kdyby šlo si na tři dny zajet na Jagninu svatbu. Protože když tě někdo pozve na polskou svatbu, takže to pozvání vždycky přijmi. (úsměv)

To je docela škoda, že už se potřetí nechceš vrátit do té závěrečné dekády 19. století, protože tehdy tvořil český malíř Alfons Mucha, který je známý především díky svým unikátním portrétům žen. Takže natočit o něm film podobnou technikou, jaká by odrážela jeho malířský styl, jako jste to udělali u S láskou Vincent, by bylo naprosto famózní …
Máme vlastní animační studio, takže jestli najdeš režiséry, kteří by takový projekt chtěli realizovat, tak vždycky můžou zaťukat na naše dveře.

Někteří tvrdí, že například sci-fi filmy jsou dobré jenom tehdy, když nějakým způsobem reflektují současnost. Myslíš, že to platí i pro filmy, které se odehrávají v minulosti?
Stoprocentně. Film vždycky natáčíš pro současné diváky, takže ten historický materiál upravuješ podle světa, ve kterém zrovna žiješ. Takže když jsem četl tu knihu, bral jsem si z toho to, co prožívám v současnosti. Takže když udělá někdo adaptaci Sedláků za padesát roků, natočí ji tak, aby se týkala toho, co lidé budou v té době zažívat. To může být něco úplně jiného než to, co teď zažíváme my. A kdyby ještě někdo jiný kromě nás natočil ten příběh také v současnosti, jejich pohled by se od našeho také lišil. Nejenže to zpracování odráží současnost, zároveň odráží i tvoje osobní pocity.

 

foto z filmu S láskou Vincent

Když pracuješ na filmu jako S láskou Vincent nebo Jagna, pracuješ s herci a herečkami jinak, když víš, že budou v postprodukci překreslení?
Ne, ta práce s herci zůstává pořád stejná. Jediný rozdíl je v tom, že když inscenujeme nějaký obraz, musí stát v přesné pozici. V případě Jagny jsme tohle museli udělat jen párkrát. Herci musí především najít ve svojí postavě pravdu. To zůstává pořád stejné, ať už pracují na našem filmu, nebo na jakémkoli jiném.

Podle mě by Jagna fungovala skvěle, i kdyby byla čistě hraná …
Rozhodně. Jediný rozdíl by byl v tom, že kdyby byla čistě hraná, stopáž by byla dvě hodiny a čtrnáct minut. Takhle je to ale lepší. Jednak proto, že při čistě hrané verzi bychom neměli potřebu vystřihnout víc scén, takže bychom nechali podzápletky, jako je třeba Kubova smrt, která je v knize neuvěřitelně dojemná. A jednak jsme film zpracovali tímto způsobem proto, že se hodí k tomu, jak Reymont psal. A také pasuje k tomu, jak smýšlíme o 19. století. Nemáme totiž z té doby moc fotek. A když ano, tak jsou černobílé a zrnité. Lidé si vzhledem k hnutí, jaké tehdy v Evropě panovalo, Sedláky spojují s realistickým stylem olejomaleb.

Během práci na Jagně jste museli čelit třem velikým překážkám. Jedna byla pandemie, druhá válka na Ukrajině a třetí inflace. Která byla nejhorší?
Asi ta válka, protože jsme kvůli ní na rok přišli o jedno naše studio. A přišli jsme taky o peníze, které měly z Ukrajiny přijít. To byl velký problém, protože s těmi penězi jsme počítali. A kvůli tomu se vyskytly momenty, kdy jsem si říkal, že ten film asi nedokončíme. Od té doby to bylo každý měsíc hodně složité a několikrát se náš bankovní účet dostal na nulu. Tohle natáčení bylo třikrát tak náročné, než v případě S láskou Vincent. Tyhle tři problémy, které zmiňuješ, se postupně nakumulovaly. Jediné štěstí v neštěstí bylo, že díky těm uprchlíkům přišlo do našeho studia několik výborných kreslířů, kteří byli rádi, že se dostali z válečné zóny a vytvářeli pozitivní energii. Byli vděční, že můžou u nás pracovat. Takže pokaždé, když jsme si říkali, jak je strašně těžké tenhle film dělat, jsme si připomněli, že tihle lidé museli opustit svoje domovy nebo rodiny.

Získali jste nějaké peníze i z předprodejů?
Jo, bylo to asi dvacet procent rozpočtu.

Díky filmu S láskou Vincent jsi vlastně strávil spoustu času s Vincentem Van Goghem …
Četl jsem o něm 31 knih.

OK. Takže kdybys měl šanci se ho na něco zeptat, na co by ses zeptal?
To je zajímavé. Četl jsem ty knihy, četl jsem dopisy, které napsal, četl jsem knihy o jeho obrazech. Řekl bych, že ten důvod, proč jeho obrazy promlouvají k milionům lidí, je ten, že osobně nedokázal s lidmi komunikovat. Pro mě by tedy byla fascinující jen možnost s tím strávit nějaký čas. Byl totiž obrovský rozdíl mezi tím, jak dokázal komunikovat ve svých dopisech a prostřednictvím svého umění, a jak byl schopný komunikovat s lidmi při běžném osobním setkání. Navíc měl v sobě neuvěřitelný smutek a frustraci a osamělost. Byl jemný a soucitný. Je těžké přijít na to, co bych mu řekl. Strávil bych s ním čas, abych viděl, jestli bychom spolu dokázali komunikovat, anebo by tomu překážel jeho problém s osobní komunikací.
Asi bychom si rozuměli, vzhledem k tomu, že toho o něm tolik vím. Pravda je, že z největších fanoušků filmu S láskou Vincent se vlastně stali moji blízcí přátelé. To se s Jagnou ještě nestalo. (smích) Pamatuju si na jednu ženu v Holandsku, která za námi přišla po projekci S láskou Vincent. Rozbrečela se a začala nás hned objímat. Říkala, že ten film viděla už pětkrát nebo šestkrát a že za námi jela šest hodin, aby nás mohla vidět. Byla úplně zaplavená emocemi. Částečně kvůli našemu filmu, ale taky kvůli samotnému Van Goghovi a tomu, co znamená pro lidi. Rozhovor bych s ním asi dělat nechtěl, ale čas bych s ním strávil rád.

 

 

Je něco, co tě na Van Goghovi překvapilo, když sis přečetl všechny ty knihy?
Překvapilo mě třeba to, že se chtěl stát knězem. Nebo to, že žil v Londýně, uměl anglicky a pracoval tam jako učitel. Protože třeba to, že pracoval i pro svého strýce, který byl největším obchodníkem s uměním v Holandsku, načež se sám stal umělcem, je celkem jasné.

Když se budeme bavit o hraných filmech o Vincentu Van Goghovi, tak asi ten nejznámější se jmenuje Žízeň po životě. Někde jsi ale říkal, že se ti herecký výkon Kirka Douglase nelíbil …
Jo. Měl jsem pocit, že ho hraje jako takového alfa muže. A já si nemyslím, že by se Vincent Van Gogh ve skutečnosti takhle choval. Pak je ještě jeden francouzský film, ve kterém jej vykreslili jako milovníka. Tam jsem nepochopil, kde vůbec takového Van Gogha vzali. (smích) Van Gogha si ve stejném roce, kdy vyšel náš film, zahrál i Willem Dafoe, jehož představení se mně líbilo, ačkoli skutečný Vincent se dožil jenom sedmatřiceti. Myslím, že hrát Van Gogha je hrozně těžké, a proto jsme ho v našem filmu přímo nechtěli. Sice je tam všudypřítomný, ale vlastně je to jenom duch. Ve filmu je vidět jeho vnímání světa, protože sestává z jeho obrazů. Ale v těch černobílých flashbackách, ve kterých se objevuje, ho vždycky zabíráme jenom z dálky. To si myslím, že byl výborný nápad. Stejně jako nechat samotné obrazy, aby za něj promlouvaly, protože to je jediný způsob, jak s ním komunikovat. Vzhledem k tomu, jaký byl, bude vždycky problém s jeho ztvárněním, i když díky jeho obrazům a dopisům víme, jak se cítil.

Je pravda, že jsi jednou musel čekat tři hodiny, než ses dostal na Van Goghovu výstavu, protože o ní byl obrovský zájem?
Jo, to bylo v Londýně.

Během svého života Van Gogh vlastně prodal jenom jeden obraz. Víš, kdo ho koupil a kolik stál?
Vlastně prodal dva. Jeden koupil malíř Eugène Boch a druhý jeho spolubydlící Alexander Reid. Ty ceny byly celkem rozumné. Kdybychom je převedly do dnešních cen, tak by to bylo pár tisíc dolarů. Sám Van Gogh žil život člověka ze střední třídy a utrácel kolem čtyř tisíc měsíčně, protože ho finančně podporoval jeho bratr Theo. Platil za něj hotely i jídlo a malířské potřeby. Měl v životě období, kdy odmítnul peníze od rodiny a pracoval jako horník a žil ve stodole. Takže nebyl chudý, když si nevybral, že bude chudý. Žil v chudinské čtvrti s bývalou prostitutkou, ale to bylo proto, že si to tak vybral, ne že by musel.

Skvělou písničku, jaká ve S láskou Vincent doprovází závěrečné titulky, zpívá Lianne La Havas. Byl to tvůj nápad, aby ona nazpívala cover verzi původního songu od Dona MacLeana?
Za to může Clint Mansell. Bavili jsme se o různých hlasech. A Clint na ni měl kontakt a ona má krásný hlas, takže s touhle volbou jsem spokojený.

PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY

RECENZE FILMU JAGNA JE K DISPOZICI TADY
RECENZE FILMU S LÁSKOU VINCENT JE K DISPOZICI TADY

FOTO: Bohemia MP