Recenze: Zlatovláska

 

 

Jeli v tlupě, jeli lesem a zjevně s sebou vezli něco cenného. Šlo o senzačního kouzelného hada. Ten, když se bude chtít jíst, se nejdříve musí pořádně opéct, protože jinak by z té otravy hadím jedem mohl kdekdo až porozumět řeči zvířat. Jenže ono se jí porozumí stejně! Přitom stačilo málo a létající pejsek mohl všechno zmařit. Tedy, aby nedošlo k mýlce, toho pejska upustil dravec z velké výšky. Naštěstí spadnul do plachty kočáru a šikovný poddaný s výjimečným smyslem pro morálku jménem Jiřík se rozhodnul to nevinné zvíře zachránit před královými vražednými vrtochy, které až zavánějí psychopatickou/masochistickou poruchou, v předloze ještě výraznější (viz „Chtěl jsem tě za neposlušnost dát oběsit a nechat sežrat krkavcům, ale místo toho ti dám sekyrou hlavu srazit, a pak tě dám počestně pochovat.“). Jiřík zastává více funkcí, oficiálně možná ani není kuchař. Přesto dostane s kamarádem Štěpánem za úkol hada ustrojit. Tedy, aby nedošlo k mýlce, připravit k jídlu (tohle slovo použil Erben ve svém původním textu), nikoli obléknout. Kamarád má respekt, tak neochutná. Jiřík má taky respekt, ale je zvídavý, a tak ochutná.

Stejně jako Andy Dufresne, který dostal příležitost se vykoupit z věznice Shawshank, se i Jiřík dostane příležitost vykoupit, když se Štěpánem a tím zachráněným psem, co za jméno přijal přezdívku bývalého fotbalového reprezentanta Vladimíra Šmicera – Štístko, přiveze králi zlatovlasou nevěstu. Pannu, u které nás na rozdíl od rovněž Erbenovského doktora děda Vševěda nebudou zlaté vlasy interesovat pouze tři, nýbrž desetitisíce, co jí z folikul rostou. Cesta bude suchá, místy mokrá a cca deset sekund se při putování půjde sněhem. A taky přes moře, u kterého princezna Zlatovláska bydlí, a kde se má vdát za císaře, jehož nechce, ale jenž jejímu otci vyhrožuje válkou, když mu ji nedá za ženu. Jiřík coby dobračisko cestou pomůže zvířátkům. Překvapivě ne třem, nýbrž jenom dvěma. Následně zadá úkoly sama dívka, což není nesporné. Ani to, že se mu pravděpodobně podaří ji přivézt svému králi, nemusí znamenat výhru. Kór když si Jiřík ve své čiré povaze neuvědomuje, že zlo je mu blíž, než si myslí.

Protože trvalo ty dvě dekády, než se tahle záležitost podívala do kin, dá se předpokládat, že Lucie Konášová dostala zakázku na napsání scénáře na základě tehdy čerstvého Anděla páně, kterého shledala Česká televize natolik kvalitním, že jej poslala do kin, třebaže byl původně určený pro televizní obrazovky. Paní scenáristka tenkrát částečně vycházela z předlohy od Boženy Němcové, jedné z největších českých spisovatelek. Tentokrát psala na základě originálu od Karla Jaromíra Erbena, jednoho z největších českých spisovatelů. Tedy se nabízí, že měla minimálně zpola hotovo ještě předtím, než ťukla do klávesnice první písmenko, protože nemusela vymýšlet od nuly. V prvním případě se inspirovala volně. A v tomto druhém bylo vlastně nutné se vícero odklonit od předlohy, která rozhodně není až tolik kvalitní, jak se všeobecně traduje.

 

 

Podobně jako v případě pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký (skutečně Bystrozraký, nikoli Krátkozraký), o kterou se pokoušelo několik filmařů, se Erben nezabývá detaily a někdy ani logikou (např. Jiřík nekompromisně zabije svého koně, aby uspokojil hladová krkavčata, a dál musí pěšky, přestože netuší, jak dalekou štreku má ještě před sebou). Příběh těchto tří „superhrdinů“ působí navzdory strohosti uceleněji, výchovněji, nenásilněji, akčněji a asi lze napsat, že i filmověji. Marek Epstein má scénář hotový a než dojde na jeho realizaci, máme tady Zlatovlásku, která vyžadovala změny, nicméně se musel dávat setsakramentsky dobrý pozor, aby nebyly k horšímu, což se tak docela nedával.

Pakliže by někdo chtěl srovnávat tuhle novou verzi s touto přes padesát roků starou, určitě by zmínil, že se tentokrát, na rozdíl od tenkrát, všechno muselo obejít bez písniček. Ty tehdejší do značné míry zlidověly a v této nynější zazní na kratičkou chviličku jeden známý hudební motiv z této starší. To je v rozporu s přístupem současných Disneyovek, které na muzikální zpracování hojně sázejí. Dané hollywoodské studio vždycky chtělo produkovat podívané, jaké si užije celá rodina. Nová Zlatovláska oproti této s největší pravděpodobností nebude patřit k projektům, na které se rádi opakovaně podívají všichni bez rozdílu věku, pohlaví, vzdělání, sociálního postavení či bydliště (tož však si tehdá libovali nejen Češi, bo aj Moraváci, Slezané a Brňáci, vole). Největší radost z ní budou mít děti do deseti roků.

 

 

Pojďme si teď položit několik otázek: Proč musel mít král Zlatovlásku zjevně až v pozdějším věku? Proč jí vyká? Co se přesně stalo s její matkou? Jak tak snadno bez zaváhání prokoukla, že Jiřík třímá pravý prsten, nikoli ten falešný? Proč musíme sledovat rybáře, když by se bez nich film úplně v pohodě obešel (cestu ke zlatovlasé dívce mohla přece prozradit sama ryba), přestože vypadají jako Jan Budař a Tomáš Matonoha? Proč se nelze zbavit dojmu, že si tato ryba- mečoun (občas) myslí, že je delfín? Proč čestný Jiřík v jeden moment zafixluje a vůbec mu to nevadí? Bere to snad tak, že pro vyšší dobro se uchylovat k nečestným praktikám smí? Bylo záměrem, abychom si v jeden moment vzpomněli na Jacka Sparrowa? Proč si nikdo neuvědomil, že existuje možnost, že zpomalovačky á la Matrix při akční sekvenci můžou ve finále působit nechtěně úsměvně? Proč působí nadčasově, že na zámku mají radiátor? Jak je možné, že zrovna mrtvá voda hojí rány, když je mrtvá?

A konečně: Proč Jiříka hned nenapadne, že pro dané úkoly se přímo nabízí povolat mravenečky a rybku, aby mu pomohli, když přislíbili pomoc poté, co jim předtím pomohl? Hledat perly v trávě ještě jakž takž dobré. Ale hledat prsten v moři je ještě horší, než hledat jehlu v kupce sena. Přesto se sám nejprve snaží o oboje. Tomu se říká odhodlání a sebedůvěra. Tady se hodí zmínit jednu teorii: Zlatovláska ví, že nechce toho císaře s nacistickými sklony. Ještě ale netuší, jestli chce nebo nechce Jiříka. Proto volí těžké úkoly. V předloze je však zadává otec, u kterého se nabízí varianta, že vládne jasnovideckou mocí. Proto ví o tom, že Jiřík přijede. Ví o tom, že je férový, a tudíž pro jeho dceru dobrá partie, na rozdíl od nedobrého krále, pro kterého ji měl získat, a jehož osud při těch svých jasnovideckých schopnostech buď už taky viděl, anebo si ho na základě kejklí s živou a mrtvou vodou při jeho chamtivé povaze dokáže spočítat. Ví, jakým zvířátkům Jiřík cestou pomohl, a tak úkoly uzpůsobil tomu, aby se pro ně nejednalo o žádnou složitost. Prostě to s nimi bude, jako když probíhá cinknutý tendr nebo konkurz: vítěz je už předem jasný, ale přesto musí všechno naoko proběhnout, aby nikdo nemohl nic namítat.

Někdy se to tak u nás i ve světě stává, že herec dostane v nové verzi nějakého příběhu jinou roli, než měl v té první. Letos to zažijeme i v remaku Útěku, ve kterém se znova objevují Roman Skamene a Ivan Vyskočil. Ve světě se nabízí třeba Charlton Heston v této i této Planetě opic. Petr Štěpánek nezapře charisma a veliké zkušenosti. Ty má s princeznami v nesnázích i Marek Lambora, jímž představovaný proradný kamarád se musel hrát pěkně. To přináší zásadní rozdíl oproti Tomášovi Weberovi, jenž v roli hodného Jiříka – vzhledem k tomu, jak je napsaný, vlastně neměl příliš mnoho, co hrát. Díky zjevné snaze a odhodlání ho však zahrál tak, že se dá tvrdit, že už to ani lépe nešlo.

 

 

Zato Ján Jackuliak zase mohl více prodat fakt, že král má obrovskou moc a na ostatní shlíží shora. Jasmína Houf má za sebou druhou princeznu po této na hrášku, která byla nespravedlivě strhána. Představitelce v obou počinech titulní postavy to moc sluší, což je pro princeznu základ, ke kterému ovšem přidává zásadní nadstavbu v podobě hereckého citu pro konkrétní situace. Zároveň si troufám tvrdit, že pro ni nebude platit to samé, co kupříkladu pro Andreu „Élišku“ Černou, tedy že si ji za třicet roků nebudeme spojovat s některou z těchto raných princeznovských úloh, nýbrž s tou, kterou teprve v blízké či vzdálenější budoucnosti ztvární. Ta třeba ani nebude princeznovská.

Zlatovláska-kráska naštěstí nejde s dobou v tom smyslu, že by byla emancipovaná a většinově by si poradila i bez chlapské pomoci. V tomhle směru je pohádka příjemně oldschoolová. Zároveň nezapomíná na ty správné výchovné hodnoty, ačkoli v tomto směru naopak mohla jít s dobou a dát (ještě více) do popředí ty, na které se v současnosti dost pozapomíná, tj. vděčnost, respekt těm, kteří zasluhují respekt, a slušnost spojenou s odpovídáním na zprávy (i když to se za daných okolností složitěji zakomponovává). Kdepak, nová Zlatovláska není dokonalá, třebaže ji neschází epičnost. Nicméně mezi českými pohádkami z uplynulých dvaceti roků se určitě bude řadit k těm úplně nejvíc nejlepším, avšak to není zas tak těžké. Bezmála dvaačtyřicetitisícová návštěvnost za první víkend by teoreticky mohla svádět k natočení pokračování, což by byla teprve výzva. Nicméně by díky té akční, matrixovské zpomalovačky využívající závodní scéně na koních, nebylo překvapením, kdyby neneslo název Zlatovláska 2, nýbrž Zlatovláska Reloaded.

FOTO: Bioscop