Křišťálová noc [TV inscenace]

Před drahnými lety jsme v televizi sledovali   inscenace děl významných českých i   zahraničních dramatiků v podání našich   nejlepších herců a režírované výbornými   režiséry. Možná jednou za týden, ne   častěji, kromě kvalitních bratislavských   pondělků. Dnes jsme v průběhu jednoho týdne   zahlceni několika špatnými seriály, které   překonávají blbostí a nechutnostmi jeden   druhý. Neméně špatní herci a herečky se   stávají po odvysílání několika   pokračování českými celebritami oslavovanými   v různých pořadech typu "showtime"   komerčními stanicemi a bulvárním tiskem. Potom   je blaho a pookřání na duši podívat se   podobné drama jako je "Křišťálová   noc", metaforu o stavu tehdejší   společnosti.

Kriste Jéžiši a stále dokola. Koho baví   dialogy a hádky, ale také hlavně to, kde se   absolutně nic neděje, tak ten si to vychutná.   Holt jsem naletěl na název, no.

Tato dramatizace literární předlohy Františka   Hrubína pojednává především o mezilidských   vztazích. Režisérka a autorka scénáře Eva   Sadková natočila celou inscenaci v jediné   dekoraci a působí tak především skvělé   herecké výkony. Zejména Marie Vášová úplně   exceluje ale pozadu nezůstávájí ani další.   Mezi hereckou elitou se neztratil ani Jaroslav   Vízner (starší bratr dnes známějšího   Oldřicha Víznera) v roli Mirka. Tohle je další   skvělá televizní archiválie z doby kdy TV   vysílání u nás bylo sotva v pubertě.

V poslední době jsem moc oblíbil černobílé   staré televizní inscenace, mají v sobě takové   zvláštní kouzlo a nedokonalost. Křišťálová   noc je divadelní hrou Františka Hrubína a   sledovat postavy a jejich vztahy v tomto daném   případě ve mně budilo vztek, že se   nedokázali ubránit tyranii matky v podání   paní Vášové. Určitě si to ještě někdy   pustím, abych pochopil proč takoví jsou nebo   byli.

Hra je prošpikována vynikajícími hereckými   výkony herců, na které se dnes již zapomíná,   Šmeral, Vášová, Voska, Vala, Vízner. Komorní   drama bylo natočeno v roce 1966 a již patří k   těm zapomenutým, jež se dostalo cti po   desítkách let, znovu spatřit...

Nádhera. Další z (mnoha) důkazů, že v   československé televizi šedesátých let   vznikaly obdivuhodné věci a tahle nenápadná   inscenačka převzatá z jeviště Národního   divadla k nim patří. Ačkoli to měla být   především pocta Václavu Voskovi, moji   pozornost upoutala především Jana   Štěpánková, která mě baví vždy a všude.