Naděje a sláva

Naděje a sláva... a bída - která mě   neplánovaně uvedla do fáze REM, po které však   nenastaly lepší časy, proto jsem se ještě   před koncem regulérně odebrala do postele,   aniž by mě zajímalo, kdo tu válku vyhrál :-)

Film jenž byl kritikou přijat více nežli film   „Říše slunce“. To mně hlava nebere,   nechápu. Těch pět nominací na Oscara a   oblíbenost u diváků, ono záleží jakých, už   jo. Byly tam dětičky, vztahové problémy v   rámci rodiny, nikdo tam neumřel, tedy až na   nějakou, pro děj bezvýznamnou, sousedku, a   všechno dobře dopadlo. Toto všechno té   většině diváků zřejmě ke spokojenosti   stačí. Válečné události zobrazené z pohledu   malého anglického chlapce. Děti z Polska, z   Ukrajiny, z Běloruska a Ruska, nebo děti   židovské, by na válku měli pohled úplně   jiný. Možná to tak režisér, a nositel   vzpomínek, J. Boorman, s odstupem let, viděl.   Budiž. V paměti většinou zůstává to dobré   a na špatné se zapomíná. Filmu „Říše   slunce“, který jsem zmínil v daných   souvislostech, byl hereckým koncertem většiny   zúčastněných. Zde se jedná, co se hereckých   projevů týče, o tragickou prkennost, taktéž   většiny zúčastněných, což bylo, krom těch   dětí, vzdorovité puberťačky, nevrlého dědy,   a trapného kriketu, nejslabší článek filmu. A   čím mě film obohatil? Teď už vím, že   nejdůležitější věcí v životě Angličana   je umět hodit míček s falší, vše ostatní je   nepodstatné.