Naděje a sláva

Film jenž byl kritikou   přijat více nežli film   „Říše slunce“. To mně   hlava nebere, nechápu. Těch   pět nominací na Oscara a   oblíbenost u diváků, ono   záleží jakých, už jo.   Byly tam dětičky, vztahové   problémy v rámci rodiny,   nikdo tam neumřel, tedy až   na nějakou, pro děj   bezvýznamnou, sousedku, a   všechno dobře dopadlo. Toto   všechno té většině   diváků zřejmě ke   spokojenosti stačí.   Válečné události   zobrazené z pohledu malého   anglického chlapce. Děti z   Polska, z Ukrajiny, z   Běloruska a Ruska, nebo děti   židovské, by na válku měli   pohled úplně jiný. Možná   to tak režisér, a nositel   vzpomínek, J. Boorman, s   odstupem let, viděl. Budiž.   V paměti většinou   zůstává to dobré a na   špatné se zapomíná. Filmu   „Říše slunce“, který   jsem zmínil v daných   souvislostech, byl hereckým   koncertem většiny   zúčastněných. Zde se   jedná, co se hereckých   projevů týče, o tragickou   prkennost, taktéž většiny   zúčastněných, což bylo,   krom těch dětí, vzdorovité   puberťačky, nevrlého dědy,   a trapného kriketu,   nejslabší článek filmu. A   čím mě film obohatil? Teď   už vím, že   nejdůležitější věcí v   životě Angličana je umět   hodit míček s falší, vše   ostatní je nepodstatné.

Naděje a sláva... a bída -   která mě neplánovaně   uvedla do fáze REM, po které   však nenastaly lepší časy,   proto jsem se ještě před   koncem regulérně odebrala do   postele, aniž by mě   zajímalo, kdo tu válku   vyhrál :-)