Nafukovací panna

Nafukovací panna zdrhne svýmu píchačovi a jde   dělat do videopůjčovny. A nikomu to nepřijde   divný. Asi je to v Japonsku normální. Jak mám   rád pomalý filmy, tak tenhle mi nesednul. Tady   byla unylost děje i hudby až moc velká.   Videoklip by to byl super, ale jako dvouhodinovej   film to bylo příliš vzduchoprázdný.

Zhruba tak nějak si představuji film o něčem.   Těžko okomentovatelný snímek, jelikož se   jedná především o pocity. Nevěda co mám   čekat, mě z počátku zarazilo, že se nikdo   nepodivuje nad existencí živé nafukovací   panny. Žádné překvapení se nekonalo, ani   když z ní unikal vzduch a potřebovala   dofouknout (pohotovost prodavače s lepící   páskou si zasluhuje ocenění). Vše se však   postupně, zejména v dialozích, dostává do   zcela symbolické roviny. A že se nebude jednat   pouze o jednu přímočarou rovinu, je více než   zřejmé. Ač je děj odlehčen několika   humornými scénami, jedná se o čistě   depresivní snímek, který bych svým vyzněním   přirovnal k filmu A.I. umělá inteligence, ale z   opačného úhlu. Celý příběh směřuje k   jednoznačnému závěru. Mezi člověkem a   nafukovací pannou je jen jediný rozdíl. Jaký?   To nebudu prozrazovat. Silnou stránkou filmu je i   hudba, svou kvalitou, ne nepodobná skladbám Joe   Hisashiho.

Musím říci, že se mi film líbil, i když   nějaké menší mouchy by se našly. Snímek   krásně zpracovává téma osamělosti v dnešní   době. Ultra pomalé tempo a pomalé jízdy kamery   působí dobře, ale zas na druhou stranu to díky   tomu vyvolává pocit, jako kdyby měl film   dvojnásobnou stopáž. Bae Doo-na zvládla roli   nafukovací panny naprosto skvěle a zvláště   její mimika se mi opravdu líbila. Hudba mě   též celkem příjemně překvapila.