Nejlepší kšeft mýho života [TV hra]

Jediná hlavní role pro Zdeňka Martínka a jeho   velké sólo, kde ukazuje, kam až jeho veliké   herectví sahá. Je velká škoda, že filmaři   jeho talentu naplno nevyužili a dávali mu samé   menší role, i když i ty jsou zapamatování   hodné. V tomto televizním filmu hraje roli dědy   Žáčka, který se pro svou tvrdohlavost nechce   vystěhovat z domu, ve kterém žije a který by   chtěla získat rekreační společnost a   zrekonstruovat ji pro své rekreanty. Ostatní   herecké obsazení je výsostné a charakterové   perfektně zvládnuté. Jiří Holý - dědek   Šťovíček, Libuše Šafránková - Marta,   Valérie Zawadská - sekretářka Zuzana (sexy),   Vladimír Hlavatý - pacient v LDNce (z jeho   bezmocnosti a senility mě mrazilo) nebo   "věčnej študent" Bořík Procházka.   V podstatě všechny další postavy vynikají   naprostou věrohodností a uměním zhostit se   role. Je vidět, že film byl natočen v roce   1988, kdy byla totalitní atmosféra již   uvolněnější a některé situace by dříve z   filmu byly asi odstraněny. Vždycky jsem říkal,   že Jiří Adamec byl v osmdesátkách šikovnej   režisér a jeho televizní tvorba byla většinou   vždy bezvadně odvedená práce. To už se   bohužel nedá říct v dnešní době, kdy   režíruje trapné zábavné pořady a seriály.   Ještě není na škodu zmínit hudbu Ladislava   Štaidla, která vybarvuje děj a křídlovka   melancholicky zaznívá v deprimujících   situacích.

Důstojnost člověka ve stáří - nosné a   stále vysoce aktuální téma tohoto zručně   natočeného televizního filmu. Pěkná role pro   Zdeňka Martínka a zajímavé role pro další   herce.

Příběh o stáří a o hledání lidské důstojnosti
Kolik starých lidí skončí v domovech   důchodců , ehm pardon moderně řečeno v   domovech pro seniory, protože se nehodí svým   dětem do jejich plánů? Mnoho. Tenhle fim je   svým vyzněním hluboce lidský a o tom to je.   Někteří to nepochopí, patrně nevědí, že i   oni jednou budou staří. Zkouknul jsem až   napodruhé, napoprvé jsem nevydržel, proože se   mi fim zda nezáživný, napodruhé jsem však   dokoukal do konce a byl to pěkný příb+h jak to   děda nevzdala mohl žít a dožít důstojně,   doma.

Nevím proč, ale ten název a obsazení mi   navodily představu, že bych se mohl zasmát.   Místo toho se mi dostalo bezzubé morality z doby   doznívajícího socialismu, v níž se hodně   razítkuje a papíruje. Soudruh Zedníček a   soudruh Brzobohatý v příkladných svazáckých   košilích modré barvy (soudruh Zedníček ji   ovšem později vymění za modernější outfit   fotbalového trenéra). Soudružka Šafránková   úplně neovládá řízení trabanta, pak svůj   půvab skryje pod otřesnou pláštěnku, jakou   jsme - my, co to pamatujeme - nenáviděli, aby   nakonec vysvobodila soudruha Martínka ze spárů   domova důchodců. Soudruh Martínek je taky fajn,   bejvalej živnostník, co se chlubí, že   štupoval topánky prvorepublikovým hvězdám   typu Vítová a Ferbasová. Takže vlastně   nakonec jo, zasmál jsem se.

Tak marně hledám nějaké to plus. Fakt nevím.   Normální obyčejná skoro inscenace s   monotónním dějem. Staříkovy vzpomínky mne   nebraly, v roli nikdo nezaujal, tempem to bylo pro   mne pomalé. Takže nic, je mi líto, nemám za co   udělit nějaké to plusko, herci splnili zadaný   úkol, a to bylo vše.201511128618/8836

Příběh o tom, že se cizí lidé umějí lépe   postarat o starého člověka než - li vlastní   děti. A také vidíme, že korupce už byla před   více než dvaceti lety.