Strážce zákona

Vyjímečný fil,   zabývající se neppotismem v   bezpečnostních složkách,   profesně pokřiveným stylem   policejní práce. Nízkými   pohnutkami policistů v   systému, který čest   považuje na nadbytečný   balast. O zranitelnosti   člověka, a to i za   okiolnosti, je-li i   policistou. Je tam prakticky   všechno, včetně   pochybností, které má   člověk o ochráncích   pořádku vždy a   všude.Daniel Auteuil ve své   snad nejlepší životní   roli. Auteuil ztělesňuje v   tomto filmu bolest, odvahu a   sebeobětování.

Krutosti lidstva v   psychologické pojetí, jaký   tu snad ještě nebyl. Máme   tu další snímek o odcizení   a hledání vykoupení sebe   sama. Komisař Louis   Schneider, nasáklý duševní   bolestí v podobě alkoholu,   navíc ovládnutý paranoiou a   narcismem, je v jádru věci   dobrý polda, ale už je   unaven světem plného   selhání, korupce a mizení   důkazů. Bůh je synem feny a   jednoho dne ho zabiju, zde   mimo jiné zazní a tak máme   okamžitě od prvních minut   představu, s kým máme tu   čest. Tento svět je krutý.   Všichni jsou odcizeni od sebe   a společnosti a přitom se   tváří, jak to všechno   perfektně funguje. Scény   unesení autobusu na začátku   příběhu je symbolikou   všeho podstatného v rámci   podivností reálného   života. Hledá se násilník   a vrah, ale vyšetřující   policajt musí neustále   bojovat za své dovednosti jak   na místě činu, tak dokonce   i v márnici. K čemu to potom   vlastně všechno je? Po mnoha   letech policejní práce a   zkušeností tohle prostě   dovede do stavu šílenství.   Příběh je temný ve své   zoufalosti nad násilnými   činy lapající po dechu   depresivní atmosférou. Pokud   se divák plně ponoří do   psychologie Schneidera, plně   pochopí samotný závěr   snímku jeho konání. Máme   tu vizuální váhu, na které   je na jedné straně život a   na druhé smrt. Co   převažuje? Je pocit   vykoupení jen falešný   lyricismus?

Rozklad osobnosti v přímém přenosu.
Jenže ne zpovzdálí, ale   zevniř. Divák je vtažen   přímo do žaludku a jater   policajta zničeného rodinnou   tragédií a následným   chlastem. Odtamtud, z   vnitřností rozežraných   beznadějí a alkoholem,   sledujeme svět plný hnusu a   špíny lidských myslí.   Svět, který ztratil barvy a   vše je jen šedé a   bezútěšné. Dokonce ani ty   zvratky nejsou výrazně   oranžové, jen divně   šedozelené a krvavé šmouhy   na zohavených ženských   tělech nejsou jasně rudé,   ale špinavě hnědé až   černé, jak u rozkládající   se mršiny tlející na   skládce odpadků, jako na   kusu páchnoucího masa   ušpiněného popelem a   hnijící zeleninou. Vítejte   ve světě policajta   kriminálky Louise Schneidera.   Ve světě, ve kterém   spravedlnost je slepá a   bezzubá stařena (svázaná   do kozelce a umlácená   masovým vrahem, jehož   totožnost nesmí být   zveřejněna kvůli   „vyššímu zájmu“ a   zachování čistého štítu   policie). Ve světě, kde   zachránit sám před sebou   zbytky své duše znamená   vzít MR 73, to jediné, co   zbylo po kamarádovi a vydat   se do kláštera, ne za Bohem   a jeho nespolehlivými mlýny,   ale uklidit ze světa jeden   lidský odpad. A pak uklidit i   po svém zmršeném životě.   Velmi působivý, ovšem   neskutečně depresivní film.  

Mimochodem,   natočeno podle skutečného   případu. S jednou naprosto   šílenou scénou. Doživotní   vězeň Charles Subra stojí   před propouštěcí komisí a   jsou mu čteny předchozí   tresty: loupež – 2 roky,   pokus o vraždu – 4 roky   (?!), znásilnění nezletilé   – 7 roků (propuštěn po   5!), dvojnásobná vražda –   doživotí. A pak má ten   člověk (já bych ho tak   nenazýval) dojemný proslov o   tom, jak ve vězení šel do   sebe a našel Boha a jak po   propuštění chce pomáhat   lidem. To sedlo. Matka Tereza   by slzu zamáčkla. Můj   názor? Jakkoli nejsem pro   trest smrti, tak naprosto   nesouhlasím s tím, aby se   vrah (a teď nemyslím toho   Subru, který mimochodem hned   týden nato oběsil   spoluvězně, ale jakýkoli   vrah) mohl ještě někdy v   životě dostat na svobodu. Za   vraždu automaticky   doživotí, bez jakékoli   šance na propuštění. A   žádné zasrané   humanistické řečičky o   resocializaci a   „nápravě“ odsouzeného   mě nezajímají, to je přece   zcela irelevantní!!! To jako,   když se zločinec   „napraví“ (čti bude tak   velmi laskav, že už dál   vraždit nebude), tak jím   zavražděná oběť zase   obživne a bude si taky moci   užívat života, stejně jako   si bude užívat života na   svobodě ten vrah?

Francouzská klasika. Opět   dobře natočená kriminálka   s tím, že mrtvá těla je   třeba ukázat detailně a   pokud možno u toho pustit   nějakou hlášku. Hlavní   hrdina, který žije jen z   alkoholu a cigareta s   totálně posraným životem   chce chytit seriového vraha i   po tom co byl suspendován.   Závěr filmu je výborně   vygradován tím, že takhle   mají končít šmejdi.

Snímek je až příliš   rozvleklý , zbytečně moc se   zabýva alkoholovými démony   hlavního hrdiny a jako   hlavní negativum se mi jeví   zbrkle odkryté karty celého   příběhu. Daniel Auteuil   opět předvedl svoje velké   herectví a je škoda , že se   k němu nepřidaly také   další aspekty potřebné k   prvotřídnímu filmovému   zážitku , ze kterých   vybírám hlavně špatný   scénář a celkovou utahanost   příběhu. V mých očích   jen lehce nadprůměrná   záležitost , která měla   našlápnuto k vyšším   metám.

Krimi/thriller, který je   podle skutečnosti o to více   člověka zamrazí, ale   záleží jak moc věrohodný   je. Jinak průměrný pomalu   plynoucí temný film o   policajtoj, který pije a   dělá problémy, ale   zároveň mu jde o   vyšetření pěti   brutálních vražd. Rozvíjí   se zde i další dějové   linie jako policejní korupce,   nebo propuštění   brutálního zločince atd.   Silný a smutný je   závěr...60%.

Po "Válce   policajtů" se bývalý   policista a takový   francouzský "Michael   Mann" opět vydává do   vod, které zná nejlépe. Na   první pohled by se mohlo   zdát, že se bude jednat o   standardní kriminálku, kde   neohrožený policista pátra   po maniakálním vrahovi ale   už začátek filmu   naznačuje, že to tak nebude.   A musím uznat, že to je   škoda. Právě   "pátrací" část   je na filmu to nejlepší ale   režisér do toho ještě   rozehrává (podle mě trochu   zbytečný) příběh   propuštěného vraha a dcery   jeho obětí. Daniel Auteuil   patří mezi nejlepší   francouzské herce   současnosti a jeho roli   policisty (který přišel o   dceru a jeho nejlepší   společník je alkohol) mu   uvěříte. Film má i velice   dobrou temnou atmosféru,   kterou nejspíše odkoukal od   Fincherovi   "Sedmičky",   jelikož je celý zahalem do   šera a deště. Největší   problém snímku je v malé   gradaci a v tom, že hlavní   případ filmu je vyřešen   příliš brzo a na můj vkus   poněkud zbrkle. A ikdyž se   režisér ohání nálepkou   "natočeno podle   skutečných událostí"   konec filmu tomu moc   nenasvědčuje. Slušná   kriminálka, která ve mně   bohužel moc nezanechala.

Zprvu
to nevypadalo špatně. Typ   tísnivé atmosféry, kterou   film budoval pomocí hlavní   postavy, sice není úplně   můj šálek kávy, ale dalo   se to sledovat. Ale z   nějakého zvláštního   důvodu místo toho, aby   dramatičnost gradovala, se mi   s postupně stagnujícím   dějem naopak vytrácela. A od   ukázky, jak zneškodnit dva   policisty s namířenými   brokovnicemi pomocí   plechového kýblu, to už   šlo všechno z kopce, až do   závěru, který mi přišel   velmi nepovedený. Slepení   případu dvou pachatelů   dohromady jsem nepochopil, a   úvodní scéna s autobusem mi   zase přišla zbytečná. Asi   dobrý úmysl, ale výsledek   nepřesvědčivý.

Případ pro Bohnice
Kořalečník "strážce   zákona" bojuje s   bezprávím tím, že unese   autobus...Kdo se těší na   další Válku policajtů,   může to zapíchnout už v   první čtvrthodince. Koho   zajímá vyšetřování   případu, ten zase může   film vypnout 20 minut před   koncem. To je sice sympatické   ale ani na víc to nestačí .