Strážce zákona

Zprvu
to nevypadalo špatně. Typ tísnivé atmosféry,   kterou film budoval pomocí hlavní postavy, sice   není úplně můj šálek kávy, ale dalo se to   sledovat. Ale z nějakého zvláštního důvodu   místo toho, aby dramatičnost gradovala, se mi s   postupně stagnujícím dějem naopak vytrácela.   A od ukázky, jak zneškodnit dva policisty s   namířenými brokovnicemi pomocí plechového   kýblu, to už šlo všechno z kopce, až do   závěru, který mi přišel velmi nepovedený.   Slepení případu dvou pachatelů dohromady jsem   nepochopil, a úvodní scéna s autobusem mi zase   přišla zbytečná. Asi dobrý úmysl, ale   výsledek nepřesvědčivý.

Krutosti lidstva v psychologické pojetí, jaký   tu snad ještě nebyl. Máme tu další snímek o   odcizení a hledání vykoupení sebe sama.   Komisař Louis Schneider, nasáklý duševní   bolestí v podobě alkoholu, navíc ovládnutý   paranoiou a narcismem, je v jádru věci dobrý   polda, ale už je unaven světem plného   selhání, korupce a mizení důkazů. Bůh je   synem feny a jednoho dne ho zabiju, zde mimo jiné   zazní a tak máme okamžitě od prvních minut   představu, s kým máme tu čest. Tento svět je   krutý. Všichni jsou odcizeni od sebe a   společnosti a přitom se tváří, jak to   všechno perfektně funguje. Scény unesení   autobusu na začátku příběhu je symbolikou   všeho podstatného v rámci podivností   reálného života. Hledá se násilník a vrah,   ale vyšetřující policajt musí neustále   bojovat za své dovednosti jak na místě činu,   tak dokonce i v márnici. K čemu to potom   vlastně všechno je? Po mnoha letech policejní   práce a zkušeností tohle prostě dovede do   stavu šílenství. Příběh je temný ve své   zoufalosti nad násilnými činy lapající po   dechu depresivní atmosférou. Pokud se divák   plně ponoří do psychologie Schneidera, plně   pochopí samotný závěr snímku jeho konání.   Máme tu vizuální váhu, na které je na jedné   straně život a na druhé smrt. Co převažuje?   Je pocit vykoupení jen falešný lyricismus?

Případ pro Bohnice
Kořalečník "strážce zákona" bojuje   s bezprávím tím, že unese autobus...Kdo se   těší na další Válku policajtů, může to   zapíchnout už v první čtvrthodince. Koho   zajímá vyšetřování případu, ten zase   může film vypnout 20 minut před koncem. To je   sice sympatické ale ani na víc to nestačí .

Krimi/thriller, který je podle skutečnosti o to   více člověka zamrazí, ale záleží jak moc   věrohodný je. Jinak průměrný pomalu plynoucí   temný film o policajtoj, který pije a dělá   problémy, ale zároveň mu jde o vyšetření   pěti brutálních vražd. Rozvíjí se zde i   další dějové linie jako policejní korupce,   nebo propuštění brutálního zločince atd.   Silný a smutný je závěr...60%.

Rozklad osobnosti v přímém přenosu.
Jenže ne zpovzdálí, ale zevniř. Divák je   vtažen přímo do žaludku a jater policajta   zničeného rodinnou tragédií a následným   chlastem. Odtamtud, z vnitřností rozežraných   beznadějí a alkoholem, sledujeme svět plný   hnusu a špíny lidských myslí. Svět, který   ztratil barvy a vše je jen šedé a   bezútěšné. Dokonce ani ty zvratky nejsou   výrazně oranžové, jen divně šedozelené a   krvavé šmouhy na zohavených ženských tělech   nejsou jasně rudé, ale špinavě hnědé až   černé, jak u rozkládající se mršiny   tlející na skládce odpadků, jako na kusu   páchnoucího masa ušpiněného popelem a   hnijící zeleninou. Vítejte ve světě policajta   kriminálky Louise Schneidera. Ve světě, ve   kterém spravedlnost je slepá a bezzubá stařena   (svázaná do kozelce a umlácená masovým   vrahem, jehož totožnost nesmí být zveřejněna   kvůli „vyššímu zájmu“ a zachování   čistého štítu policie). Ve světě, kde   zachránit sám před sebou zbytky své duše   znamená vzít MR 73, to jediné, co zbylo po   kamarádovi a vydat se do kláštera, ne za Bohem   a jeho nespolehlivými mlýny, ale uklidit ze   světa jeden lidský odpad. A pak uklidit i po   svém zmršeném životě. Velmi působivý,   ovšem neskutečně depresivní film.  

Mimochodem, natočeno podle skutečného   případu. S jednou naprosto šílenou scénou.   Doživotní vězeň Charles Subra stojí před   propouštěcí komisí a jsou mu čteny   předchozí tresty: loupež – 2 roky, pokus o   vraždu – 4 roky (?!), znásilnění nezletilé   – 7 roků (propuštěn po 5!), dvojnásobná   vražda – doživotí. A pak má ten člověk   (já bych ho tak nenazýval) dojemný proslov o   tom, jak ve vězení šel do sebe a našel Boha a   jak po propuštění chce pomáhat lidem. To   sedlo. Matka Tereza by slzu zamáčkla. Můj   názor? Jakkoli nejsem pro trest smrti, tak   naprosto nesouhlasím s tím, aby se vrah (a teď   nemyslím toho Subru, který mimochodem hned   týden nato oběsil spoluvězně, ale jakýkoli   vrah) mohl ještě někdy v životě dostat na   svobodu. Za vraždu automaticky doživotí, bez   jakékoli šance na propuštění. A žádné   zasrané humanistické řečičky o resocializaci   a „nápravě“ odsouzeného mě nezajímají,   to je přece zcela irelevantní!!! To jako, když   se zločinec „napraví“ (čti bude tak velmi   laskav, že už dál vraždit nebude), tak jím   zavražděná oběť zase obživne a bude si taky   moci užívat života, stejně jako si bude   užívat života na svobodě ten vrah?

Vyjímečný fil, zabývající se neppotismem v   bezpečnostních složkách, profesně   pokřiveným stylem policejní práce. Nízkými   pohnutkami policistů v systému, který čest   považuje na nadbytečný balast. O zranitelnosti   člověka, a to i za okiolnosti, je-li i   policistou. Je tam prakticky všechno, včetně   pochybností, které má člověk o ochráncích   pořádku vždy a všude.Daniel Auteuil ve své   snad nejlepší životní roli. Auteuil   ztělesňuje v tomto filmu bolest, odvahu a   sebeobětování.

Francouzská klasika. Opět dobře natočená   kriminálka s tím, že mrtvá těla je třeba   ukázat detailně a pokud možno u toho pustit   nějakou hlášku. Hlavní hrdina, který žije   jen z alkoholu a cigareta s totálně posraným   životem chce chytit seriového vraha i po tom co   byl suspendován. Závěr filmu je výborně   vygradován tím, že takhle mají končít   šmejdi.

Snímek je až příliš rozvleklý , zbytečně   moc se zabýva alkoholovými démony hlavního   hrdiny a jako hlavní negativum se mi jeví zbrkle   odkryté karty celého příběhu. Daniel Auteuil   opět předvedl svoje velké herectví a je škoda   , že se k němu nepřidaly také další aspekty   potřebné k prvotřídnímu filmovému zážitku   , ze kterých vybírám hlavně špatný scénář   a celkovou utahanost příběhu. V mých očích   jen lehce nadprůměrná záležitost , která   měla našlápnuto k vyšším metám.

Po "Válce policajtů" se bývalý   policista a takový francouzský "Michael   Mann" opět vydává do vod, které zná   nejlépe. Na první pohled by se mohlo zdát, že   se bude jednat o standardní kriminálku, kde   neohrožený policista pátra po maniakálním   vrahovi ale už začátek filmu naznačuje, že to   tak nebude. A musím uznat, že to je škoda.   Právě "pátrací" část je na filmu   to nejlepší ale režisér do toho ještě   rozehrává (podle mě trochu zbytečný)   příběh propuštěného vraha a dcery jeho   obětí. Daniel Auteuil patří mezi nejlepší   francouzské herce současnosti a jeho roli   policisty (který přišel o dceru a jeho   nejlepší společník je alkohol) mu uvěříte.   Film má i velice dobrou temnou atmosféru, kterou   nejspíše odkoukal od Fincherovi   "Sedmičky", jelikož je celý zahalem   do šera a deště. Největší problém snímku   je v malé gradaci a v tom, že hlavní případ   filmu je vyřešen příliš brzo a na můj vkus   poněkud zbrkle. A ikdyž se režisér ohání   nálepkou "natočeno podle skutečných   událostí" konec filmu tomu moc   nenasvědčuje. Slušná kriminálka, která ve   mně bohužel moc nezanechala.