Zlomené květiny

Jeden z mých   nejoblíbenějších filmů,   viděl jsem ho s odstupem   času několikrát. To jak   plyne tok děje tohoto filmu,   je něco úžasného.   Úspěšný, ale napůl   vyhaslý muž, kterého   nemůže z jeho letargie   vyburcovat ani odchod   přítelkyně, se dostává do   pomalého, ale neodvratného   víru událostí, ze kterých   není úniku. A za to může   jen jeho vytrvalý soused.   Hrdinova cesta za poznáním,   se stává typickým: Od   desíti k pěti, kdy   vyvrcholení děje je   nádherně tragikomické. To   vše, je podbarvené   nádherným soundtrackem. Můj   první film od pana Jarmusche,   který stál za to. Jeffrey   už v pár filmech hrál a moc   mě zaujal, v tomhle filmu   jsem si ho prostě oblíbil. A   Bill? Toho prostě miluju.

Přijde vám, že se vlastně   ve filmu od začátku do konce   nic nestalo; přitom se toho   událo víc, než ve spletité   detektivce. A zaručeně vám   nebudou chtít Zlomené   květiny vyskočit z hlavy,   ani když dorazíte z kina   zpět domů. Minimálně o to   se Jim Jarmusch pokusil.
Lyrická road-movie   rozhodně nedělá ostudu   svému žánru. Cílová   skupina diváků ovšem nebude   rozhodně nijak široká.   Rozhodně se nejedná o   snímek vyvolávající   chandru; naopak. V soundtracku   překvapivě není Neil Young   ani Iggy Pop, ale jazzman   Mulatu Astatke nebo   Greenhornes.

Mám rád Jima Jarmusche a   ještě více Billa Murraye. A   nejvíce klídek. A proto mě   právě uchvacuje krásná   netečnost a částečná   unylost Billa ve filmu. Nebýt   dopisu, seděl by na kanapi   před televizí do smrti. Ale   přece jenom ho něco   nadzvedne. Krásný film s   bezvadným koncem.

Tento film určitě stojí za   shlédnutí. Sledujeme   příběh muže, který po   obdžení anonymního dopisu   informující o existenci   svého syna, navštěvuje své   bývalé milenky na kousek   času jim vstupuje do života.   Setkáváme se z různými   osudy a postavami, které   Jarmusch skvěle vykresluje.   Toto komediální drama se mi   líbilo. Musím též kladně   ohodnotit práci kamery a i   volbu záběrů v delších   sekvencích. Kdy můžete   sledovat i reálný život v   americe. Oceňoval jsem smysly   pro detail, jako roznášení   pošty pošťákem, špatně   zaparkovaná auta, zahradní   binec v okolích domků,   pořádek či nepořádek v   domácnostech, apod.

Film je možná na první   pohled nenápadný a pro   někoho i místy únavný, ale   dává dobré možnosti k   přemýšlení - hlavně o   plynoucím času. Kdo na to   nepřijde sám, doporučuji   přečíst recenzi od Aleny   Prokopové ve Filmu a době   4/2005.

Krásný zážitek sledovat   všechny bejvalky Billa   Murraye, z nichž bych třeba   vůbec nepoznal Tildu Swinton,   perfektní proměna. Bill   Murray si vystačí s   minimální gestikulací a   přece mu z jeho tváře   všechno vyčtete, mazec!   Otevřený závěr je   sympatický, záleží na   divákovi, jak si ho vyloží.   Občasné zatmívačky a   lehká plynulost děje má   vyloženě Jarmuschovskou   atmosféru. Opravdu   příjemná podívaná, kterou   bravurně doplňuje soundtrack   Mulata Astatkeho.

Kdo má rád Jarmuschův styl   (pomalé tempo,   nedořečenost, lehce snová   atmosféra), přijde si na   své. Koho okouzlil kamenný   Bill Murray ve Ztraceno v   překladu, bude taky   spokojený. Ostatní se asi   budou trochu nudit. Patřím k   těm prvním i když jsem od   Jarmusche už viděl větší   lahůdky. Mimochodem, Levné   knihy připravují k vydání   na DVD hned několik jeho   starších kusů. Těším se.

Moc v pohodě filmeček,   kterej do vás nehustí   přemíru informací ale   prostě příjemně plyne, na   čemž má vysoký podíl Bill   Murray a jeho skoro nehybná   tvář (na starý kolena   prostě válí). Konec se asi   všem líbit nebude ale mě   dostal...

Kolik netušených zážitků,   podivných příběhů a   výletů za minulostí může   přinést do poklidného   života jedno anonymní   růžové psaníčko. Zvolna   plynoucí film. Stejně   zvolna, nenápadně a tak   nenávratně každému z nás   utíká čas. To mě na filmu   zaujalo nejvíc ...   „Minulost je pryč ... to   vím. Budoucnost ... ještě   nepřišla. Ať je to cokoliv.   Takže ... vše co je, je   tohle. Přítomnost.“

To není Bill Murray, to je Jim Jarmusch...
Jim Jarmusch se vkusně a   neokázale vrátil někam   před Dead mana, i když není   hlavní hrdina tohoto filmu   taky trochu mrtvý muž?   Pomalé tempo, sqělá hudba,   minimalistické výkony   herců. Nic víc, nic míň.   Kdo sleduje Jarmusche od   Stranger than Paradise není   zklamán, není překvapen. Je   potěšen a nechá se kolébat   příběhem chlapíka,   kterému ujel vlak, ač by na   to nikdy nepomyslel, nebýt   dopisu v růžové obálce....

Trošku mě to nudilo,občas   jsem přemýšlela, jestli by   neměl Bill dostat třeba   elektrický šok, aby se   probral a byly na něm vidět   nějaké emoce. Spravil to   konec filmu, kdy se setkal s   potenciálním synem a   společný dialog.

Don vstal z křesla a vydal se   hledat svého hypotetického   syna. Nenasadil přitom   žádný cval, ale pomaloučku   si odškrtával jednu bejvalku   za druhou a do toho mu hrála   pohodová muzika. Pro někoho   je to málo, pro jiného   nejlepší snímek jeho   života a pro mě milá šance   na příjemné zpomalení   jinak uspěchaného života.

Pátranie po ružovej
Tak trocha svojský film. Mal   by sa mi páčiť, pretože je   tam toho veľa, čo mám na   podobných filmoch rád.   Nejaké tie naprávania   vzťahov, bilancia minulosti,   hľadanie niečoho, čo   nevieme ani či je, bežný   život ľudí a cesta po   Amerike. Avšak nejakým   zvláštnym spôsobom sa   stalo, že som až tak   očarovaný nebol. Je to taký   pohodový, príjemný, trocha   smutný filmík, s   minimalistickým hraním,   ktoré tu pasovalo. Čítal   som nejaké komentáre, ktoré   zdeľovali, ako to zaručene   bolo a ako to zaručene   skončilo, ale ja myslím, že   režisér to necháva na   každom, ako si to vysvetlí,   osobne si myslím, že na   konci odpoveď nebola žiadna,   akurát viac otázok

Tak trochu jsem se seknul v   komentáři. Myslel jsem si   že je tohle uplně jinej   film, ale fakt je ten, že mě   moc neoslovil. Taková   sobotní skoro komedie.

Velice pomalý film se   skvělým Billem Murayem. Ale   opravdu moc pomalý. Aspoň   mě to tak připadalo když   jsem sledoval hl. hrdinu jak v   dvouminutovém záběru sedí   na gauči. A takových scén   zde bylo více.

Tak podle mě už Jarmusch   rozhodně natočil lepší   filmy, a tohle si mě teda moc   nezískalo. V průběhu   sledování filmu se mě   několikrát zmocnila únava,   což podtrhoval i nevýrazný   výkona Billa Murraye. Co bylo   zábavné v Zraceno v   překladu a v Životu pod   vodou, už je tady celkem   nudné a ohrané. Jestlipak   není Murrayho herecký   minimalismus až příliš   minimalistický? No nevim.   Každopádně pro mě   zklamání, včetně   závěrečné symbolické   pointy.

Tak nevím
Z filmu mám smíšené   pocity. Billa mám ráda, na   jeho stoickou tvář jsem si   už zvykla ale v tomhle filmu   jsem mu nějak nemohla   přijít na chuť. Části,   kde se setkává se svými   bývalkami mě zaujali   nejvíc, ovšem ten zbytek mě   mírně uspával. Z recenzí a   hodnocení jsem očekávala   velké haló ale bohužel. Jo   a taky moc nemusím otevřené   konce:o)