Slavičí klec

"Slavičí klec". Mladý a ještě neznámý spisovatel Clément Mathieu, čekal v přijímací místnosti časopisu "La Dépéche" s rukopisem své prvotiny, která měla název "Slavičí klec". Odchází s nepořízenou a tak náhodné setkání s přítelem Raymondem přívádí ho na radostnější myšlenky. Při vzpomínkách na staré, dobré časy rozpomene se Raymond, že s ředitelem časopisu "La Dépéche" sloužil na vojně, a této známosti využívá k tomu, aby jako nový zaměstnanec tohoto listu mohl posloužit i příteli Clémentovi.

Clément má lásku, která se jmenuje Martina, ale této známosti nepřeje Martinina maminka, která jejího nápadníka považuje za písalkovského darmošlapa a budižkničemu. Zatím je Raymondovo úsilí, aby prospěl příteli, korunováno úspěchem: za lektorovy nepřítomnosti dává místo fejetonu vysázet první kapitolu románu "Slavičí klec". Raymond je sice vyhozený na hodinu, ale nadšení čtenáři se dožadovali pokračování tohoto příběhu a tak je úspěch románu zaručen. Šťastná Martina předčítá mamince román, který je v podstatě Mathieuovou autobiografií. Čtenáři se v něm setkávají s Clémentem, jako mladým učitelem na ústavu, kde jsou za vedení starého, přísného, zkostnatělého ředitele Rachina "vychováváni" malí sirotci, tuláci a ničemové.

Clémentovi se vůbec nelíbí způsob převýchovy, který spočívá v tom, že i při nepatrném provinění následují tvrdé tresty. On bude hledat jinou cestu k nápravě těchto bezprizorných dětí. Trpělivě zkoumá jednu povahu za druhou a hledí napravit domluvou a dobrým slovem své malé svěřence. Je to těžký a vyčerpávající úkol, ale přesto v něm Mathieu po návštěvě sestry jednoho z chovanců - Martiny - pokračuje ve víře, že zvolil správný postup.

Clément, kterému se přes ironické ředitelovy námitky podařilo dokázat správnost svého výchovného systému tím, že udělal ze zanedbaných káranců pilné žáky, nacvičuje s nimi chorál, který má pak při návštěvě představenstva internátu takový úspěch, že ředitel Rachin, si pohotově přisvojuje všechny zásluhy, odjíždí do Paříže, aby si odtud dovezl povyšovací dekret. Avšak telegram o vyhoření internátu ho přinutí k urychlenému návratu. Z ústavu zbyly jen ohořelé trámy a zdá se, že katastrofa si vyžádala i mnoho obětí na životech. Obyvatelé se rozčíleně vyptávají po osudu dětí, když v tom se ozvou hlasy malých zpěváčků, vedených Clémentem, kteří se zrovna vracejí z výletu do přírody. Clément, jenž je svým "svévolným" činem vlastně zachránil před uhořením, je lidmi bouřlivě oslavován, avšak ředitel Rachin ho propouští, poněvadž tím že vyvedl své žáčky na vycházku, překročil školní řád.

Znechucený Clément se uchyluje na venkov ke svým známým, kde ho zastihne radostná zpráva, že jeho román byl uveřejněn a že se stal slavným. Ožení se s Martinou a jen nepřítomnost jeho malých přátel kalí jeho radost. Avšak při odchodu z kostela zazní velebně chrámem chorál malých zpěváčků a zpěv vděčných žáků provází milovaného učitele na cestě do jistě lepší budoucnosti...

Příběh učitele Clémenta Mathieua, který si dokáže získat pozornost a autoritu žáků v chlapecké škole. Zatímco autoritativní vedení školy dosud ve studentech vidělo především nezvedenou chátru, Mathieu dokázal svými inovačními metodami probudit v chlapcích zájem o hudbu. Cvičení sborového zpěvu a hra na hudební nástroje mají za následek razantní proměnu žáků, Mathieu je ale nakonec ze školy propuštěn kvůli porušení směrnic školního řádu...

Film SLAVIČÍ KLEC (La cage aux rossignols) patřil k největším úspěchům francouzské kinematografie čtyřicátých let. I když dnes je ve Francii přehlížen a mimo ni jen málo znám, ve své době se jednalo o významný umělecký počin, který s důrazem na humanistické myšlenky našel širokou odezvu v době těsně po válce. Autorem námětu byl Georges Chaperot, scénář pak vypracoval René Wheeler ve spolupráci s představitelem hlavní role Noël-Noëlem. Natáčení probíhalo v ateliérech na jaře 1944, následně byly pořízeny exteriérové záběry v benediktinském klášteře Fontevraud v severní Francii. V té době ale proběhla spojenecká invaze do Francie, což na delší dobu práce na filmu přerušilo. Do kin se nakonec dostal až v září následujícího roku. Mezitím již v prosinci 1944 zemřel herec Georges Biscot, jenž hrál přítele hlavního hrdiny. V době uvedení do kin byla navíc hlavní ženská představitelka Micheline Francey postižena ročním zákazem práce u filmu kvůli své kolaboraci s Němci. Film byl v roce 1948 nominován na Oscara za nejlepší scénář, mezitím obdržel také cenu Prix Desiré, která měla být francouzskou obdobou Oscarů, konal se však jen jeden ročník. Ve Francii měl film premiéru 6. září 1945 a návštěvnost v kinech překročila hranici pěti miliónů diváků.