Temný dům

Hororových příběhů není   nikdy dost, obzvlášť   mající mysteriózní   atmosféru. Forma příběhu   však není neznámá. Jisté   vdově se začnou v prázdném   domě dít podivné věci,   načež se postupně také   začnou odhalovat tajemství   jejího po sebevraždě   zesnulého manžela pro ni   krapet znepokojivé. Jádro   strašidelného problému je   fakt, že se jí zesnulý   manžel zjevuje a provádí   takové činy, že se ocitne v   určitém nebezpečí.   Protože je to právě   hororový snímek   mysteriózního charakteru,   nelze očekávat nějakého   bestiálního psychopata v   souběhu s brutálními   krvavými scénami. Máme tu,   svým způsobem, příběh o   detektivním pátrání vdovy   po tajemné minulosti svého   manžela, při kterém narazí   i na svou vlastní minulost.   Tím se dějová forma   ponořuje do psychologického   tajemství manželství,   které trvalo víc jak deset   let. Odhaluje se tak životní   fakt o tom, jak málo toho o   lidech víme. A to ještě   zdaleka není všechno.   Snímek ukazuje také jinou   stránku existenciálního   strachu a tragédii   nenávratné ztráty   milovaného člověka, což je   děláno elegantněji, než   kdy dříve bylo k vidění.   Tempo samozřejmě je   pomalejší, ale zásadní ve   svém pevném uchopení.   Nějaké silnější napětí   tak nelze očekávat, ale zato   propracované znepokojení si   lze užít do sytosti.

PROCESOR!
Od hororu neočekávám   propracované znepokojení   ani, že si u něho stihnu   dodělat postgraduál z   psychologie, já jsem mnohem   jednoduší, já se chci jenom   a prostě bát. Tady to na mě   působilo, jako stínový   divadlo. Některé scény byly   až směšné a skoro se mi u   toho chtělo smát. Wau, ale   já bych si z toho srandu   nedělal, protože si pro Vás   už jde všeobjímající   N-I-C-O-T-A.