Zastihla mě noc

Jsem velký fanda na   životopisné filmy, ale   tenhle se příliš nepovedl.   A nejde o to, že je o   glorifikované komunistické   odbojářce. Koneckonců   každý, kdo obětoval svůj   život v nacistickém   koncentráku zaslouží   minimálně respekt. Pan   režisér Juraj Herz dělal za   pomoci kameramana Růžičky   co mohl, ale přesto výsledek   dvakrát přesvědčivý   není. Jedním z hlavních   důvodů je podle mého   názoru fakt, že na   představitelku hlavní role   Janu Rihákovou-Dolanskout   tohle byla prostě příliš   velká kláda.

Pro mne nepřijatelný způsob   vyprávění. Tohle fakt   nesnáším, chvíli v tom   čase, chvíli v onom, tohle   prostě pro mne není.   Zajímaly by mne například   postavy, i prostředí   koncentráku, ale poslouchat   prndy co bylo, když bylo...   Náboženskou fanatičku -   matku by bylo třeba   odstřelit hned na začátku.   Vadila mi i hudba. Ta   ostravština se mi hodně   nepozdávala. Proč jí   nemluvila Jožka?? Nu, tak   oceníme alespoň snahu,   říkal jsem si. Ale jakou?   Že se z celého příběhu   režisér pokusil udělat   jakousi psychostudii?? Že v   jedné z klíčových scén ve   sprchách kameraman požil   alkohol a pokusil se o   „found footage“? Ne. Tím   to u mě definitivně zazdil.   Takže se prostě motáme v   ději se spoustou retrospektiv   a soustředit se na linii   příběhu je prostě   nemožné. Nedat nic nemohu,   protože ve filmu je několik   scén, které zaujaly. Takže,   příště, sestříhat film   tak, aby byl v jedné dějové   ose, jinak si jej, podle mne,   strčte, víte kam.   2013033012934/12940

Film Zastihla mě noc se na   obrazovkách neobjevil   téměř čtvrt století.   Myšleno na obrazovkách   hlavních televizních stanic.   Snad tvůrcům programů   vadí, že hlavní hrdinkou je   komunistická novinářka.   Film byl tedy nasazen do   programu, avšak pět minut po   půlnoci a snad na něj   neprošla žádná upoutávka.   Naštstí jsem měl možnost   si jej povšimnout, s ohledem   na pokročilou dobu nahrát a   následně pustit.
Je   to výpravné drama Juraje   Herze, které se odehrává v   ženském koncentračním   táboře. Je zde umístěna i   komunistická novinářka   Jožka Jabůrková, která   byla krátce po obsazení   Československa hitlerovskou   armádou zatčena. Děj filmu   střídá reálný čas   plynoucí na půdě   koncetráku s retro záběry,   které jsou hrdinčinou   vzpomínkou na minulost.   Sledujeme tedy nejen její   pobyt ve vězení, ale také   její dětství, studentská   léta, osobní prožitky,   politickou aktivitu i   manželství.
Film   jsem naposledy viděl jako   děcko právě před těmi 25   lety a mnohé záběry jsem si   pamatoval dodnes. Byly totiž   silně sugestivní. Např. na   scénu kdy kamera zabírá   vyřízlou díru do nohy   jedné z vězenkyň, kterou   prolézají bílí červi, tak   na tu se nezapomíná.

Na tomto životopisném   příběhu, komunistické   novinářky Jožky   Jabůrkové, umučené v   Ravensbrücku, jsem kdysi,   ještě za komančů byl v   kině. A pamatuju si, že se   mi v něm tenkrát líbila   muzika Michaela Kocába, s   motivem panovy flétny. Když   jsem si to teď, po mnoha a   mnoha letech, znovu divácky   zopákl, překvapilo mě, jak   moc je film ideologicky   poplatnej době. Sakra,   vždyť v osmdesátým   pátým, už snad nebyla tak   krutá normalizace…? I ta   muzika mi dnes přijde často   příliš lacině patetická.   Ale úplně blbá není.   Úplně blbý není ani ten   film. Je natočen poměrně   velkoryse výpravně. Vadí mi   ale pravidelné, neinvenční   střídání časových rovin.   A pak taky barevná   „flashbacková“ stylizace   obrazu, ovšem to také může   být kvalitou shlédnutého   videa. Dost slušný mi   přišel výkon Jany Dolanské   v roli hlavní hrdinky, i   některé další. A pak má   film jednu hodně silnou   sekvenci, která je silná i   po letech. Taková mi přišla   scéna ve sprchách, kdy mají   vězenkyně strach, že místo   vody, vytryskne ze sprch plyn,   jak tomu v některých   případech bylo. Kvůli této   pasáži má cenu film   shlédnout i po letech, z té   mi běhal mráz po zádech a   je umělecky silná. Zbytek   filmu nepatří k   nejpodařenějším Jurajovým   opusům.