Kathy Nicol (Jennifer Connelly) je mladá žena, která se zoufale pokouší nalézt nový smysl života poté, co se vymanila ze závislosti na alkoholu. Vinou úředního omylu a lhostejnosti je vystěhována z malého bungalovu v Severní Kalifornii, který pro ni představoval poslední životní jistotu – bezpečný domov. Kathy se ocitá bez střechy nad hlavou a bez pomoci: dům má být hluboko pod cenou prodán v aukci. Mladá žena hledá způsoby, jak tomu zabránit. Jejím protivníkem se stává muž, který má stejně jako ona silné důvody pro to, aby dům získal: íránský imigrant Behrani (Ben Kingsley), bývalý plukovník íránského letectva, který po útěku z vlasti marní své schopnosti ponižující prací, aby manželce Nadi a synkovi Esmailovi zajistil alespoň odlesk dávné prosperity. Dům je pro Behraniho zhmotněním amerického snu, o jehož naplnění nepřestával snít. Kathy se ale odmítá vzdát bez boje.

Dům z písku a mlhy je natočen podle (velmi ceněného) bestselleru Andre Dubuse III "House of Sand and Fog" a je to znát. Charaktery nejsou pouhými papírem šustícími figurkami, ale žijícími bytostmi, které se musí vypořádat s podivnou ironií osudu. Na jedné straně ublížená Kathy, která si zároveň není schopná přiznat vinu, na té druhé Behrani, milující otec i manžel, jenž i přes čestný úmysl nedokáže zakrýt svou vojenskou krev (v praxi to znamená "studený jak psí čumák"). Ani jedna z těchto postav není černobílá a charakterově jednostranná. Obě bojují za správnou věc, ale každá se dopouští zbytečných, avšak závažných životních chyb.

Celý tento střet dvou ztracenců, kteří jsou oba vlastně v právu, je velmi zajímavým pojetím dramatického konfliktu. Příběh se k nikomu nenaklání, nechává vše pozvolně plynout a je tak čistě na divákovi, aby užil vlastní volby, komu svěří své sympatie. Z příběhu je jasné, že je napsán podle (ne zrovna jednoduché) knihy. Zpočátku nikam nespěchá a ani postupem času není ořezaný přepis na obtíž. V poslední půlhodince však působí některé nastalé situace dojmem, že jsou do děje našroubované jen proto, aby se příběh za každou cenu dostal do bodu, který mu byl předurčen. Finále filmu je velmi dojemné a patří k těm momentům, kvůli kterým stojí za to milovat (a svým způsobem i nenávidět) dramatický žánr, ale ten pocit, že si tvůrci ani nepřipustili jiné východisko, je celkem nepříjemný.

Snímek natočil debutující režisér Vadim Perelman a podařilo se mu vytvořit oslovující psychologické drama, které vybavil jak solidním tempem a výtečnou atmosférou, tak i působivou obrazovou formou – některé záběry se ani nedají slovy popsat, jsou jednoduše ohromující (fascinující kompozice obrazu, je vidět, že Perelman byl původně klipař). Samotnou kapitolou je pak (na Oscara nominovaná) hudba Jamese Hornera, která je sice vynikající, ale chybí v ní nějaký výraznější motiv, jenž by se vryl do paměti.

Ben Kingsley zvládá postavu oddaného otce kříženého s tvrdohlavým vojákem s přehledem a podává další ze svých životních výkonů. Jennifer Connelly s ním směle drží krok a je příjemným důkazem toho, že krásná tvář nemusí nutně znamenat omezený herecký projev. Shohreh Aghdashloo je v roli Behraniho ztrápené ženy věrohodná, leč příliš prostoru nemá. Jonathan Ahdout v roli Behraniho syna má zdaleka nejmenší psychologické zázemí, což je vzhledem k jeho důležitosti v příběhu celkem škoda. Ron Eldard není v roli Lestera, který se zamiluje do Kathy a rozhodne se jí obětovat vše, špatný, ale bohužel i jeho postava je též velmi slabě načrtnuta.

Dům z písku a mlhy je jedním z těch filmů, které ve vás zanechají stopu, i když k nim budete sebekritičtější. I přes poněkud vynucenější vyústění se totiž jedná o působivý příběh s excelentními výkony hlavních hereckých představitelů.

P.S. Dům z písku a mlhy je nominován na Oscara (mimo hudby, o které jsem se zmínil výše) v dalších dvou kategoriích: Nejlepší herec v hlavní roli (Ben Kingsley) a Nejlepší herečka ve vedlejší roli (Shohreh Aghdashloo).