Při premiérovém uvedení v televizi, což mohlo být někdy v polovině devadesátek, jsem byl upozorněn na to, že jde o skvělý film. Až do letošního roku nějak nebyl prostor se na něj podívat. Tenkrát byl hlad po všem americkém. Režisér Roman Polanski do Států už v osmdesátkách nemohl, takže se pochopitelně nezúčastnil ani předávání Oscarů v roce 2003, kdy byl předávajícím v kategorii Nejlepší režie shodou okolností zrovna Harrison Ford, který pak přiletěl do Evropy osobně cennou sošku předat. Takhle s odstupem třiceti roků nutno konstatovat, že 48 hodin v Paříži není až taková pecka, avšak pořád se jedná o velice solidní thriller, který si v jedné zásadní věci velmi uškodil.

Na rozdíl od Pulp Fiction, kde se stále můžeme jenom domnívat, co je ve skutečnosti obsahem kufříku Marselluse Wallace, tady se dozvíme, proč je tak cenná soška sochy Svobody. A ne, není v ní našroubovaný luxusní diamant, ani není vyrobená z kokainu a ani není trik v tom, že by jejím stvořitelem byl sám Gustave Eiffel. Bohužel je v ní něco, na základě čehož pojímáme podezření, že si chtěl Roman Polanski hrát na Bonda, což se podle očekávání nesetkalo úplně s pochopením a není se co divit, že si film nevysloužil ani jedno oficiální pokračování. Na rozdíl od Uprchlíka, který se 48 hodinami v Paříži sdílí určité podobnosti.

V hlavní roli se představuje Harrison Ford a podává svůj standardně vysoký herecký výkon, díky kterým si získal fanoušky a fanynky po celém světě. Stejně jako o pět roků později, hraje doktora-chirurga, který se účastní jakési konferenci. Tentokrát jeho manželka není zavražděna, ale v době, kdy se v hotelovém pokoji sprchoval, prostě odešla a už se nevrátila. Má to nepochybně souvislost se záměnou kufrů. Ale co teď, když jazyk i lidé jsou cizí? Nemají moc zájem s tím jakkoli pomoci a když, tak neexistuje jistota, že pomáhají proto, že doopravdy něco vědí, anebo kvůli tomu, že si za informaci chtějí nechat zaplatit a Richarda (s hrdinou Uprchlíka ho pojí i stejné křestní jméno) svést na falešnou stopu. Naštěstí se mu podaří najít i tu pravou, což ovšem nepřekvapivě znamená, že se ne všechny postavy dožijí závěrečných titulků.  

 










 

Už jenom fakt, že cestou z letiště s manželkou Sondrou píchli, jakoby předznamenal trable ve městě módy, které režisér neukazuje zrovna v nejlepším možném světle, tak jako v Nájemníkovi. S poslední větou minulého odstavce souvisí, že tenhle titul měl mít původně jiný konec. Ten aktuální je očekávaný. Tedy ve smyslu předvídatelný, nikoli v tom, že by předchozí dění bylo nezáživné, ačkoli kupříkladu čachry s kufry zrovna fakticky nepředstavují něco, co bychom si měli ve velkém užívat. Zrovínka jako častokrát neodpovídající reakce postav na právě prožité události. Prakticky žádná není nijak extra trénovaná a nemá zkušenosti s působením v elitní jednotce, přesto se nejednou v přítomnosti mrtvol chovají, jakoby se vůbec nic nedělo.

48 hodin v Paříži je film, který od své premiéry zestárnul, nicméně v době uvedení rozhodně patřil v rámci žánru k tomu (nej)lepšímu. Roman Polanski však v té době už neplatil za největšího žijícího režiséra thrillerů – to bylo o dvacet roků dříve díky Rosemary má děťátko, resp. o patnáct díky Čínské čtvrti, na které také spolupracoval s nedávno zesnulým Robertem Townem. Ve 48 hodinách v Paříži, jejichž oficiální název zní Frantic („Frenetický“), můžeme snadno získat pocit, že se režisér snaží být hitchcockovější než Hitchcock, což není správný přístup. On sám však jistě na tenhle biják vzpomíná rád. Asi ani ne tolik proto, že pouze na něm spolupracoval s Enniem Morriconem, jako proto, že do něj obsadil Emmanuelle Seigner, se kterou je dodnes a která si v žádném případě nemohla stěžovat na to, že by v roli atraktivní Michelle, před kterou je ale třeba se mít na pozoru, nebylo, co hrát.

FOTO: cinema.de