Míša je mladá žena, která se bude vdávat, byť ledacos nasvědčuje tomu, že si se svým nastávajícím tak docela nerozumí. Na vině může být fakt, že se ráda napije. Tedy, pít se samozřejmě musí, ale v jejím případě se nebavíme o vodě nebo pomerančové limonádě, nýbrž o alkoholu. První scéna proto záměrně připomíná reklamu na víno. K tomu se režisér Dan Svátek ještě jednou vrátí. Po Úsměvech smutných mužů a Dvěma slovům jako klíč (nepřekvapivě se v Zápisníku alkoholičky v cameo úloze objevuje Josef Formánek – autor knižních předloh k uvedeným dvěma titulům) se zase zabývá tématem alkoholismu, opět s inspirací ve skutečném příběhu, tentokráte Michaely Duffkové, která podlému démonovi naplno propadla ve třetí dekádě svého života.

Každopádně, Míša se vdá, přičemž se na své svatbě stihne zbourat, což fakt není dobrý nápad (stejně jako později na dětské oslavě). Tím spíše, že tím dá záminku své tchyni k započetí nevraživosti. Přitom právě v domě u manželových rodičů na venkově mají bydlet. Zároveň je sama  matkou, což může být nebezpečné, jelikož touha po skleničce může být často silnější, než láska k vlastnímu potomkovi, se kterým při jedné ze svých „opojených“ nálad nepřekvapivě nabourá. Pochopitelně hledá výmluvy a nechce si přiznat, že je závislá, což třeba i zničí její manželský vztah … To si jistě dokáže každý a každá domyslet, protože ten mustr zůstává v takovýchto případech de facto pořád stejný. Rozdíl spočívá v tom, že v Zápisníku alkoholičky má žízeň žena, což je v současnosti ještě pořád horší, než když chlastá chlap.

Téhle ženě navíc vůbec nic nechybělo a nijak nestrádala, jelikož to, že její kamarádky ztvárněné Alžbětou Malou a Dianou Dulínkovou (rozhovor) jsou pravděpodobně falešné, si stoprocentně neuvědomovala. Paradoxně zřejmě proto asi hledala způsob, jak si svůj život něčím zpestřit. Jinými slovy se zase dostáváme do situace, kdy není snadné si k takové postavě vybudovat jakýkoli vztah, protože ji nikdo do chlastání (nebo obecně k drogám) nenutil a ani k němu neměla záminku. Zkrátka je to spíše ukázka nepevné vůle a slabé odolnosti. A v momentě, kdy se podaří z tohoto průšvihu dostat, ji rozhodně nelze nazývat hrdinkou. Znova připomínám: protože k tomu, aby začala chlastat první ligu, neměla zprvu pražádný důvod! Její počínání by se tudíž dalo pochopit až v souvislosti s okolnostmi obklopujícími jejího otce (Martin Finger). Do té doby svoje pocity určitě mohla řešit jinak a za štěstí v neštěstí se u ní dá považovat pouze to, že jí při absťáku nelezlo mimino po stropě.

 










 

Jestli existuje něco, v čem Dvě slova jako klíč, tj. předchozí počin Dana Svátka, maximálně vynikal, není to ani tak fakt, že jsme se v něm měli možnost podívat na různá místa světa, jako střihová skladba, kterou měl na starosti legendární Alois Fišárek. Bohužel, Zápisník alkoholičky musel mít z hlediska tohoto postu na starosti někdo jiný. A je to znát. Především proto, že záběry tvůrci buď nenechávají dozrát, anebo střihnou přesně v tom nejméně vhodném momentu, což narušuje pozornost. Do toho ve finálním sestřihu (nebo možná některé z verzí?) zůstaly názvy kapitol – např. „La Dolce Vita“ nebo „Inferno“ či „Znova“, které se objeví vždycky jen na kratičký okamžik a jejichž cílem je patrně jenom připomenout, že film vychází z blogu a knižní předlohy, tudíž takovéto členění jest dočista zbytečné, kór když se jedná o příběh vycházející ze skutečných událostí. Alespoň, že byl vcelku vtipně zakomponován Easter Egg, kdy v jedné scéně běží v televizi drama Hodinu nevíš ..., tedy jeden z předchozích režisérových projektů. Zatracení zakomponovat nešlo zřejmě kvůli účasti Jana Plouhara.

Zápisník alkoholičky nepřináší až éterický zážitek jako tento zmíněný biják, nabízí však kupříkladu metaforické, potažmo symbolické scény z lesa, které však ani tolik neilustrují samotu a bezradnost, jelikož především napovídají, že by Dan Svátek měl s Terezou Rambou natočit nějaký horor, neboť ten by s největší pravděpodobností musel být hodně povedený. Podobné role závisláků a závislaček často přinášejí svým představitelům a představitelkám nominace na prestižní ocenění. Pravda, kupříkladu u Emily Blunt a Dívky ve vlaku to nakonec neplatilo, ale v případě Zápisníku alkoholičky by to platit mělo. Na závěr nutno podotknout, že hodně zamrzí, že snad žádný film o alkoholismu nezarezonuje natolik, aby někteří lidé přestali chlastat ve velkém a aby chlastem přestali řešit svoje problémy, protože chlast je ještě zhorší. Nezměnil to Chlast a nezmění to ani Zápisník alkoholičky. 

FOTO: Bontonfilm