Přesně k takové chvilce upřímnosti se odhodlá Ann Lordová (Vanessa Redgrave). Místo aby Ann svým dcerám, Constance (Natasha Richardson) a Nině (Toni Collette) předala starožitný porcelán, raději je prostřednictvím svých vzpomínek seznámí s mužem jménem Harris. A tímto se dostáváme k jednomu víkendu před padesáti Lety, kdy Ann Lordová tehdy ještě Grantová, potkala okouzlujícího Harrise (Patrick Wilson), jenž jí změnil celý život.

V Hollywoodu začínalo mnoho talentů. Zlaté časy, kdy byla továrna na sny mekou geniálních „začátečníků“ typu George Lucas, Steven Spielberg, Martin Scorsese a Brian De Palma, jsou už nejspíš nenávratně pryč a tak se o nějaký ten svěží vítr pokoušejí producenti studií alespoň importem z nejrůznějších koutů světa. Zpravidla to chodí tak, že se někomu podaří někde natočit velmi malý, velmi levný a na festivalech velmi úspěšný film, což vede k milionovému šeku a hollywoodskému debutu. A je až obdivuhodné, jak dokáží do té chvíle sebejistí autoři náhle padat na každém druhém záběru, jak si chytří debutanti náhle vybírají pro svůj vstup na „velkou půdu“ ten nejblbější možný scénář. Mezi tuhle sortu bohužel patří i nadějný maďarský režisér Lajos Koltai (Sorstalanság), jehož vstupenkou do širokého podvědomí by měl být snímek Ten večer.

Jedním z nosných témat příběhu je výběr partnera v padesátých letech vs. výběr partnera dnes, čemuž Koltai pořizuje i náladu scén. Tím to zajímavé, pokud mluvíme o režii, bohužel končí. Zbytek příběhu sleduje Koltai až znuděně. Možná že i on sám byl otráven z tuctově napsaného příběhu, který nepřináší naprosto nic, co bychom neviděli tisíckrát jinde. Celé je to o těch největších životních moudrech, o tom, že ne vždy máme čekat na dokonalého prince (ano, skutečně je to spíš dámská záležitost) a že si máme umět vychutnat život do poslední kapičky takový, jaký se nám nabízí. Něco, co by skutečně táhlo pozornost (třeba originální struktura děje, případně dějaký twist) však příběh postrádá.

Samozřejmě, oprášení starých pravd může fungovat, ale to by nesměl být film tak citově odměřený. I přes to všechno, o čem postavy mluví a o čem příběh pojednává je hrozně složité se filmu dostat pod kůži. Po celou dobu jsem se nedokázal zbavit pocit, že koukám do jakéhosi akvária, v kterém se sice všechno pěkně hýbe, ale skutečný život mi uniká. Nikdo nepodá pomocnou ruku, postavy si žijí ve svém vlastním románovém světě a byť jen na okamžik se odmítají řádně odkrýt, aby je divák pochopil a mohl s nimi soucítit. Rozdílné časové roviny příběhu spíše škodí a navíc mě celkem rušil fakt, že ač herečky hrají dobře, taková Claire Danes má úplně jiný herecký projev, než Vanessa Redgrave, přestože obě hrají tutéž postavu. Meryl Streep a Glenn Close nemají prostor proto, aby mohli nějak příběh oživit a paradoxně tak nejzajímavější postavou zůstává psychicky labilní Buddy v podání Hugha Dancyho.

Pozorovat Ten večer je srovnatelné s návštěvou maximálně dekadentního divadla, jehož primárním cílem není bavit diváka, ale ukázat to, jak jde o místo „kulturní, zbavené pokleslé moderny a plné myšlenek“. A všechno je tak chladně perfektní a tak si to člověka nevšímá, až z toho má jeden pocit, že tam o něj nikdo nestojí. A to je zatraceně nevděčná pozice. Nenechte se nalákat na propagační větu „Ten večer spojuje hvězdné herecké obsazení a příběh založený na oblíbeném románu Susan Minotové, do filmové podoby upravené držitelem Pulitzerovy ceny Michaelem Cunninghamem“, hvězdy se na plátně prakticky neohřejí a Hodiny jsou kvalitou úplně jinde… na podstatně hřejivějším a pro diváka přístupnějším místě.