Navzdory její sociální situaci přežila, což je s přihlédnutím k povaze heroinu a nevyzpytatelnosti černého trhu nejen v ČR, jistě kumšt. Ovšem říct, že má holka štěstí je tak trochu nepatřičné.

Helena Třeštíková se pokouší už od roku 1996, kdy se původně pouštěla v rámci projektu časosběrných dokumentů do příběhu protidrogové terapeutky, zmapovat problematiku toxikomanie, odhalit motivace klientů terapeutických komunit, mezi nimiž našla jednu, co byla údajně schopná velice zajímavým způsobem reflektovat svoji situaci. Tehdy Katka vylezla ze čtyřleté závislosti a plánovala úplně obyčejný život, jakého se vždycky štítila, jaký dle svého přesahovala. „Nějaké to těhotenství", partner a tak... Učila se vařit knedle, ostatně moc jí to nešlo, ale byl to nový začátek. Pouhé zdání.

Uplynul nějaký čas a K z dolečovacího zařízení Sananim zdrhla zpátky na ulici. Tam se seznámí s podezřelým týpkem Láďou, který ji jednou v potřebě zprostředkuje v pozdních nočních hodinách ejč. Vrací se zpátky do područí Krále.

V roce 2001 odvysílala ČT cyklus „Ženy na přelomu tisíciletí", v němž jsme měli možnost se s touto heroinou seznámit. Nejdříve byla „V pasti", v dalších pokračováních s podtitulem „A stále v pasti." Oproti filmu máme příležitost více proniknout do její bezvýchodné existence. Jedním dechem ovšem dodávám, že ušlým materiálem film neztrácí nic na své působivosti a naléhavosti. Nicméně bych rád vypíchnul momenty z filmu „V pasti", pro odhalení určitých, ne zrovna zjevných, souvislostí. Filmařka by se jistě ráda dozvěděla, co člověka žene do takových krajností, že se vydá cestou jehly. Ty důvody jsou samozřejmě nejrůznější, v tomto případě se celým snímkem táhne dlouhá nit se společným jmenovatelem strachu. Těžko odhadovat nakolik je to prázdný feťácký alibismus, či zda dětské trauma(?) opravdu zásadně ovlivnilo její rozhodnutí. Je dost možné, že strašidlo, které Katka vytvořila ze svého otčíma, bylo záměrně zveličené, aby mohlo posloužit jako ospravedlnění jejího návyku. Tímhle se zmítá neustále. Jednou vypráví o jakémsi ryze ženském trojúhelníku, ve kterém bezstarostně existovala společně se svojí matkou a její přítelkyní. Hrozba muže jako násilnického despoty a tyrana byla tak pro jednou zažehnána. Také v pozdějším soužití s kamarádkou Janou, kde opět lehce zavadíme o lesbickou narážku. Tehdy se v parku vedle dívky s dekadentními prvky, jíž se po tváři kutálí (stále ještě?) horké slzy, zpovídá jednak z obav nad svým stále více degenerujícím, rozpadajícím se tělem, psychikou, ale také objasňuje důvody pro ukončení vztahu s Láďou (dalším mužem, který krutě selhal). Tyto zvraty v jejím osobním životě ovšem jde vnímat i jako vrtochy nevyprofilovaného člověka s nejen neujasněnou sexualitou, ale navíc trpícího nejistotou ohledně vlastní identity a integrity. To bolí asi ze všeho nejvíc, ona neví kdo vlastně je, nezná svoji roli, daleko pohodlnější, než řešit tyto trýznivé krize a hledat odpovědi je schoulit se do konejšivého, bezstarostného tepla jejího největšího uzurpátora. Na druhou stranu se však nechává slyšet, že její důvody jsou daleko prozaičtější a v této komunitě docela běžné, cítila se vyjímečně a svoji extra pozici chtěla tímto krokem upevnit. Smůla. Špatná volba nesprávného člověka. Na místě jsou pak otázky na tak zásadní věci jako: „Proč zrovna heroin?" Experimentátoři se vyznávali ze své fascinace a potřeby „otvírání nových obzorů", jak bezvadné byly výlety s psychedeliky, kdy vše ještě byla hra a na tyto dotazy jen stěží hledali odpověď. Jednak je tu touha po neobyčejném zážitku, druhak zase lidská slabost a neschopnost takový druh zkušenosti zpracovat. Jak správně dodávají experti na tuto problematiku, jen zanedbatelné procento lidí má potenciál ustát to, čemu by se s trochou nadsázky dalo říct šamanská iniciace. (Komentáře souvisí konkrétně s halucinogenními látkami, nikoliv s tvrdými drogami, jako jsou opiáty). Důležité je srovnat se se svojí „obyčejností", přestat si lhát do kapsy, že nás čeká něco mimořádnějšího, mimo rámec obvyklého.

Přesto, že film je dostatečně tristní, než aby perfektně nezafungoval jako ta nejlepší prevence nejen u rizikové skupiny (v rámci protidrogové osvěty se plánují školní projekce nejen pro střední, ale snad i pro základní školy) stále mu však chybí onen vystříhaný sebezpyt, kdy se otevřeně mluví o tom, co se dá díky takovým experimentům zažít (jedna strana mince) a co si droga (H) za to vezme. Chvíle, kdy Katka zřetelně vyslovuje ono důležité memento: „Lidi, nezabíjejte se." Ano, nějakou dobu to byla neskutečná jízda, herák mi za to už tisíckrát nakopal zadek. Pro spoustu mladých je to frajeřína, módní záležitost nastřelit se a já jsem tady, abych vás provedla vaším x- tým nástřelem, kdy se pro vás věci dost možná budou vyvíjet stejným směrem jako pro mě, kdy tu stojím u ND a hodlám to pár nadrženým chlapům, kterým nevadí, že vypadám jako ta největší špína (vlastně už ani nevypadám jako ženská, spíš trochu jako polednice Bolka Polívky), udělat pusou a rukou v taxíku, abych si mohla koupit a pak znovu pořád dokola bez ukončení. A to jsem nechtěla být „stereotypní..."

V roce 2004 ta spolupráce skončila a o tři roky později po Finále v Plzni, kde zabodovala s „Marcelou" (z cyklu „Manželské etudy, Negativ 2006) se společně s producenty dohodla na tom, že stůj co stůj musí Katku znovu kontaktovat, aby tak mohli v práci pokračovat. Asi po týdenním shánění se jim ji nakonec podařilo vypátrat, dali si rande v jedné pražské kavárně, kde se K svěřila se svými obavami, s nějakým tím tušeným těhotenstvím. Zároveň vyjádřila naději, že tohle by mohl být ten „impuls", konečně tu závislost utnout. Všichni jsou plní očekávání, leč přichází další selhání, další zklamání. Kateřina žije tehdy ve „vztahu" s Romanem L., ale je to jen další mizérie, další z nouze ctnost, o regulérním vztahu se asi nedá moc mluvit. Ale to už na rozdíl od Třeštíkové a tvůrčího týmu soudím. Zároveň se tímto skláním, před jejich schopností nezúčastněnosti, i když přichází okamžiky, kdy se i oni zlomí.

Jedna věc mi vrtá hlavou a tou je morální hledisko a právní aspekt celého natáčení. Když se totiž K a hromada jí podobných nevydělávají ilegální prostitucí, dělají krámy, tedy jsou naprosto mimo zákon. Jejich společenská nebezpečnost roste úměrně s jejich tolerancí na droze, kdy je potřeba udělat denně několik tisíc, aby si mohli nakoupit několik gramů. A u toho stojí Helena, tiše tomu přihlíží, není snad v té situaci něco jako spolupachatel? Nebo snad existuje v umělecké branži něco jako tvůrčí imunita? Stejně rozporuplné pocity jsem měl u sledování jejího předposledního časosběrného dokumentu „René" o nenapravitelném recidivistovi, který ji též po několik let utvrzoval v tom, že poctivě to nikdy nepovede. Načež pak chudák Helena přijde o kameru, kterou mu půjčí pro jeho „projekt" a to prosím pěkně poté, co jí chráněnec před několika lety vybílil byt.

Ať už je to jakkoliv, za hodně dlouhou dobu jsem byl opravdu zasažený a neubránil jsem se  dojetí. Nezbývá, než se opět sklonit před tím nejautentičtějším scenáristou, životem. Vřele tuto sociologickou sondu doporučuji všem, nejen cílové skupině náctiletých, ale i jako otvírák očí všem zaslepeným, k odbourání zažitých mýtů. Často se používá v souvislosti s represí napříč lehkých (převážně tedy konopných) drog slova „démonizace." Zde naopak je na místě démonizovat jako nikdy.