POZOR! TATO RECENZE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY!

Když archeologové Elizabeth Show a Charlie Holloway objeví ve Skotsku jeskynní malby a zjistí, že mají cosi společného s těmi na jiných místech světa, dospějí k názoru, že to nebyla evoluce, kdo zformoval člověka dnešního typu, ale zřejmě nějaká nadpozemská entita. A protože se píše rok 2093, „není nic snadnějšího“ (o tom ještě později), než nastoupit na palubu vesmírné lodi Prometheus a nechat se odvést daleko, daleko, daleko od Země na měsíc LV-223. A tam se pokusit objevit praotce celého lidstva, případně se s ním (s nimi) setkat. Jenže takto smělý plán se možná ukáže jako příliš troufalý …

Přesně po třiceti letech se uznávaný režisér Ridley Scott znovu pustil do sci-fi. Já osobně jeho jméno raději vidím v titulcích u nějakého historického, popř. válečného velkofilmu, neboť jak Černý jestřáb sestřelen, tak Robin Hood, a samozřejmě Gladiátor jsou vynikající filmy. Zato Blade Runnera považuju za jeden z nepřeceňovanějších filmů všech dob. A abych řekl pravdu, nikdy jsem nebyl ani příznivcem Vetřelce. Na druhou stranu jsem se nemusel dvakrát přemlouvat, a kvůli Prometheovi jsem se podruhé podíval na první dva díly této slavné série. Vetřelci se mi však líbí více, jelikož příběh je zajímavější, akce napínavější a charaktery postav propracovanější. Což platí dvojnásob pro Ellen Ripleyovou v podání Sigourney Weaver, která už není jen obyčejnou členkou posádky, ale hotovou válečnicí. Nicméně po zhlédnutí Promethea musím uznat, že původní Vetřelec je velice kvalitní dílo.

Tento „prequel“, který se právě objevil v našich kinech, nelze brát doslova jako opravdový prequel. V takovém případě by totiž přinesl jen řadu nelogičností a místo slíbených odpovědí na původ Vetřelce, na jeho skutečné cíle apod., by vyvolal pouze další otázky. Ovšem Prometheus pořádně nefunguje ani jako samostatná sci-fi. V tomto případě by patřil spíše mezi artovější „kousky“. Nejen proto, že občas připomene 2001: Vesmírnou odyseu. A to je počin, se kterým Prometheus prostě nijak soupeřit nemůže, i kdyby si věřil sebevíc. Zatímco film Stanleyho Kubrika lze charakterizovat slovy „fascinující, obdivuhodný“, ten Ridleyho Scotta je „matoucí, podivný“.

Ano, opravdu je až neuvěřitelné, jaká nesourodá „věc“ se z Promethea nakonec vyklubala. Třeba ale mnohé objasní režisérská verze, protože Ridley Scott se nechal slyšet, že se na DVD/Blu-ray objeví až 30 minut vynechaných scén. Nicméně to příliš nemění na tom, že se scenáristé pustili do něčeho, co bylo nad jejich síly. Nechat psát takto ambiciózní projekt Jona Spaihtse, člověka, který debutoval tímto … Nevím, nevím, co k tomu producenty vedlo. To už by bylo bývalo lepší přizvat Roberta Orciho a Alexe Kurtzmana. A vůbec nejlepší by bylo pověřit scénářem Travise Milloye (popř. taky Christiana Alverta), z jejichž sci-fi hororu Pandorum se vyklubalo před třemi lety zatraceně příjemné překvapení!

Práci začínajícího scenáristy významným způsobem upravil Damon Lindelof, který ještě před pár lety platil za nadějného filmaře. Především tomu tak bylo díky „kamařáčovtu“ s jiným sci-fi autorem J. J. Abramsem, se kterým vytvořil seriál Ztraceni. Tentokrát se ale totálně utrhl ze řetězu a získaná svoboda, protože musel v podstatě vše vymýšlet znovu, jej naprosto pohltila. Patrně proto nenastoluje žádná pravidla, kterých bychom se mohli (či spíše měli) držet, abychom ději lépe rozuměli, naopak nechává na nás samotných, abychom si tato pravidla domýšleli. Prometheus je ale natolik unikátní záležitost, že budete stejně často jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, co že to na plátně vlastně vidíte, popř. také rovnou ironicky zatleskáte. Takovýto potlesk jsem v kině během promítání tohoto filmu zaslechl minimálně desetkrát.

Už začátek, kdy sledujeme jednoho z Tvůrců vypít něco velmi podivného, načež začne „pracovat“ jeho DNA a spadne do vodopádu, je velmi zvláštní. Ale ještě není tolik přes čáru, protože, jak víme, živé organismy se začaly na naší planetě utvářet právě ve vodě. Což by ovšem znamenalo, že Tvůrci nejsou naši přímí předchůdci (o tom ještě později). Přesto jsem v průběhu následujícího děje, vlastně i zpětně v souvislosti s touto scénou, měl takový pocit, že kdybyste dostali možnost zeptat se na ty nejasnosti samotného Lindelofa, zřejmě by na ně nedokázal sám odpovědět.

Třeba proč kreslili pralidé v jeskyních malby, které odkazují nikoliv na domovskou planetu Tvůrců, ale na místo, kde mají údajně jen zbrojírnu? Lindelof by asi řekl, že neví. A co kupříkladu taková Meredith Vickersová, postava, kterou hraje Charlize Theron? Je také android? No, celkově je to vlastně jedno, protože tato postava je, stejně jako většina dalších, bohužel naprosto zbytečná. Ve scéně, kdy jí jeden z kolegů, tuším, že Janek, říká, že „nemusí předstírat zájem o holomapy, když si to chce rozdat“ (jediná, a tím pádem i nejlepší a nejpovedenější hláška z celého filmu), a následně se zeptá: „Jsi robot?“. Odpoví Meredith, že se sejdou v jejím „kajutě“ za 10 minut. Ovšem jestli se skutečně sešli, není ve filmu vůbec zobrazeno a více se tato situace už neřeší. Takže si troufnu tvrdit, že pokud byste se Lindelofa zeptali, jestli Meredith je nebo není android, dost možná by odpověděl, že to záleží na vás.

Že si můžou ve svatyni na LV-223 sundat účastníci mise přilbu, protože „atmosféra je velmi podobná té na Zemi“, je však asi způsobeno hlavně tím, abychom také viděli hercům a herečkám do tváře. Jak kvůli emocím, tak i kvůli tomu, že prostě chtěli být pořádně vidět. Něco podobného jsme mohli spatřit třeba ve filmu Death Race, kde by Jason Statham jinak taky v podstatě nesundal masku z hlavy, jelikož se vydával za někoho jiného, a tak ji mohl odložit jen když se ocitl za volantem své káry za „neprůhlednými skly“. Ale zpět k Prometheovi.

Ten si totiž i přes spoustu nejasností a neucelený příběh stále drží velmi slušné hodnocení. Řekl bych, že by nic podobného neplatilo, kdyby nerežíroval Ridley Scott, ale nějaký méně známý a málo zkušený režisér. Kdyby to byl třeba jeho chráněnec Carl Rinch, se kterým se počítalo původně, dost možná by mnozí tento film už dávno zatratili. Díky Scottovu jménu v titulcích se ale budou příznivci tohoto režiséra/sci-fi filmů/samotného Vetřelce pokoušet hledat v Prometheovi souvislosti a logiku, přestože je to celkem zbytečné. A to se náramně hodí do krámu Damonu Lindelofovi, protože fakt, že se o tomto filmu bude hodně mluvit, díky čemuž zároveň vydělá slušné peníze (jen u nás za první víkend 8 milionů korun), mu zřejmě zachrání kariéru. V roli scenáristy tohoto filmu si totiž počínal spíše jako malý chlapec, kterému se dostaly do rukou knihy od Arthura C. Clarka a H. P. Lovecrafta, a na jejich základě se rozhodl napsat něco vlastního.

Všichni členové posádky putují vesmírem hodně, hodně daleko od Země, ale nikdo neví, jaká je cílová destinace. Opravdu zajímavé, protože je málo takových dobrodruhů, kteří by byli ochotní jet dobrovolně na nějaké neznámé místo v rámci jednoho státu, natožpak v rámci celého vesmíru. Přitom jen u třech můžeme vypozorovat, že pro ně má tato mise nějaký význam. A sice pro věřící hlavní hrdinku, jejího přítele, který ale stále o všem pochybuje, a také pro androida Davida, který má ovšem naprogramované přesně instrukce. Jinak o ostatních můžeme říci, že se „nalodili“ jen kvůli penězům. To jsou tvůrci přesvědčeni o tom, že morálka společnosti může v budoucnu ještě více upadnout? Tito členové posádky totiž zjevně nemají ani žádné zkušenosti s lety do vesmíru. Jak jinak si lze vysvětlit například to, že se v jedné scéně jejich počínání téměř doslova rovná dráždění kobry bosou nohou?!?

Herecké obsazení je sice velmi zajímavé, ale k čemu to, když jsou postavy tak ploché. Srovnávat Elizabeth Shaw s Ellen Ripleyovou je stejně troufalé jako tvrdit, že Vetřelec: Vzkříšení je nejlepší díl celé série. Noomi Rapace se po úspěšné švédské trilogii Millenium skvěle vryla do povědomí širokému okruhu diváků ve dvojce Sherlocka Holmese, ovšem Prometheus jí nedává prostor předvést další výrazný výkon. Její postava je totiž, stejně jako ty ostatní, v mnoha ohledech komplikovaná. Ovšem nikoliv proto, že by patřila k těm, které vyhledávají charakteroví herci, ale z toho důvodu, že její počínání mnohdy nedává smysl. Třeba proč nechává ve finále, podobně jako Ripleyová, zprávu dalším potencionálním lidským cestovatelům vesmírem, v tomto případě varovnou, když jejím prostřednictvím v podstatě láká na LV-223 další výpravu? Kdyby žádnou nenechala, trvalo by těmto následovníkům nepochybně mnoho let, než by LV-223 našli. A možná, že by ji nenašli vůbec. Což by bylo, vzhledem k tomu, co se na ní nachází, určitě lepší.

Název filmu i lodi odkazuje samozřejmě na známou řeckou pověst o Prometheovi, který se vzepřel Bohům a dal lidem oheň, za což byl potrestán. Myšlenka, že za vznikem lidstva stojí jiná mimozemská rasa, je naprosto geniální! Jenže tvůrci Promethea (rozuměj Lindelof) si s ní nedokázali dostatečně vyhrát. Sice se nejedná o původní nápad, ale že by se ve sci-fi filmech objevovala nějak často, se rozhodně říci nedá ani v nejmenším. Právě proto lze fakt, že jí scenáristé (především Lindelof) pořádně a hlavně smysluplně nerozvinuli, považovat téměř za trestuhodný. Oni Tvůrci ale nejsou takoví, jaké si je Shaw a spol. představovali, protože se nechtějí přátelit, povídat si, ani jinak komunikovat, naopak chtějí jen likvidovat. Což si můžeme, vzhledem k pověsti o Prometheovi vyložit tak, že jsou naštvaní, že se lidé odvážili vkročit na jejich teritorium, protože sami sebe (oprávněně) považují za nám nadřazené.

Za zamyšlení však stojí už samotný rok 2093, protože si troufám tvrdit, že za nějakých těch 80 let ještě rozhodně nebudeme technologicky tak daleko, abychom dokázali sestrojit vesmírnou loď, se kterou by se dalo s přehledem urazit mnoho světelných let s lidskou posádkou na palubě. Zvláště když jsme se doposud dostali pouze na Měsíc (a to ještě kdo ví jestli :-) ), který se z hlediska předpokládané rozmanitosti vesmíru nachází za humny. Na druhou stranu s cestou na Jupiter v roce 2001 se Arthur C. Clark, resp. Stanley Kubrick také pořádně sekl. Ovšem takových příkladů bychom našli více. Pravděpodobnější se tedy pro podobné expedice jeví až 22. století. Kupříkladu rok 2154, ve kterém se odehrává Avatar. Jednak proto, že Pandora není z daleka tak daleko (zajímavá slovní hříčka, že?) jako LV-223, a druhak, že James Cameron je přeci jen prozíravější člověk a navíc řadu let úzce spolupracuje s NASA, která dokonce i těžila z některých projektů, které pro ni spolu s několika dalšími vzdělanci vypracoval.

Prometheus zanechává více otázek než odpovědí. A tak trochu se vysmívá předchozím dvěma Scottovým sci-fi, ale zároveň se z nich snaží i těžit (podobně jako Terminator Salvation z prvního a druhého dílu). A to i v závěrečné scéně, ve které se objevuje známý Vetřelec. Nutno dodat, že tato scéna není až tak nepravděpodobná a „ulítlá", jako ta závěrečná v případě McGho filmu, ale naopak poměrně objevná. Tedy, připustíme-li, že tento film je prequelem „vetřelčí" quadrilogie. Nicméně je skutečně velmi pozoruhodné, jak Prometheus dokázal diváky přinutit, aby nad ním přemýšleli, přestože má ze všech směrů nejblíže nikoliv k futurismu, ale k dadaismu. Což je ovšem v dnešní době velmi odvážné a svým způsobem i obdivuhodné, neboť nic podobného s rozpočtem 130 milionů dolarů (a dost možná i menším) určitě dlouho neuvidíme. Prozatimní stále ještě dobré hodnocení tohoto filmu na celém světě si lze vysvětlovat také tím, že jelikož byl tak očekávaný, diváci si stále nechtějí uvědomit, že se zase až tolik nepovedl. Ridley Scott ještě celý ten „hype“ pozvedl prohlášením, ve kterém si přeje, (slušně řečeno) „abychom se při sledování Promethea opravdu hodně báli“. Nic takového se ale nekoná, protože to, čeho bychom se měli v Prometheovi bát, není (stejně jako ve Vetřelci) děsivé, ale nechutné. Scott také řekl, že: „Až uvidíte Promethea, zažijete něco zcela neočekávaného“. To je sice pravda, ale režisér to určitě myslel, bohužel pro diváky, v dobrém slova smyslu.