To „D“ je neznělý!
připlete člověk, kterého by v těchto končinách nikdy nikdo nečekal. Dr. King Schulz a jeho kůň Fritz, jenž táhne symbolicky ozdobený povoz, totiž zrovna jistého otroka hledají. Situace se vyvine tak, že Schulz jednoho bratra zastřelí a druhého nechá poté, co s Djangem odjede, napospas ostatním negrům, kteří se k němu přibližují pěkně pomalu jako zombie. Schulz požaduje po Djangovi jediné: pomoci mu najít hledané bratry Brittleovi. Na rozdíl od svého nového kamaráda totiž ani neví, jak vypadají. Za odměnu pak bude osvobozen. Když je mu představena současná Schulzova profese - lovec lidí, Django pochopí, že tenhle člověk skutečně není jako ostatní. A nebude to jen tím, že je Němec s bohatou zásobou anglických slovíček.No jo, ale co potom dál? Django má jasno – najít svou manželku Broomhildu, která byla prodána do
otroctví, zřejmě na nějakou plantáž. King se rozhodne pomoci a nadále putují společně. Stopa vede do Candylandu, což je nechvalně proslulá plantáž Calvina Candieho. S otroky se tu opravdu nezachází pěkně. Tedy, s výjimkou jediného - Stephen je černošský otrok, který patří do rodiny snad od narození a nenávidí negry. Proto když uvidí Djanga na koni, začne být podezíravý. Pan Candie, nikoliv jeho ségra Lara Lee, má zálibu v tzv. Mandingo zápasech, ve kterých spolu dva „barevní“ otroci bojují, dokud jeden druhého nezabije. Právě tato zábava figuruje v plánech obou pánů k vysvobození Broomhildy.Tentokrát rozděluju obsah zcela záměrně do dvou odstavců, protože Nespoutaný Django jsou v
podstatě dva filmy v jednom, přičemž ten druhý se nadále malinko kouskuje. Ten první, kdy hlavní hrdinové loví lidi pro peníze, nemá absolutně žádnou chybu! Úžasné tempo, skvělé dialogy, výborná výprava a dekorace, dostatek pozoruhodných lokací (včetně zablácených a zasněžených), spousta scén vtipných tak, že se nebudete moci přestat smát, bravurní režie, neobyčejné postavy (zvláště pak Dr. King Schulz), vynikající herecké výkony (zvláště pak Christoph Waltz), stylizované i drsné a realistické, ale překvapivě do jisté míry pořád zábavné násilí, a trocha té kontroverze (kromě častého používání slova negr patrně i proto, že autor otroctví ani neodsuzuje, ani nepodporuje, ale vše ukazuje tak, jak to zřejmě nejen podle jeho osobního mínění tehdy chodilo). Dalo by se říci: „Nádherná svérázná pocta spaghetti westernům od skutečného znalce, kterou si tento specifický (sub)žánr opravdu zasloužil.“Ovšem ten druhý film, ve kterém zůstáváme především na Candylandu, to už v podstatě ani není
western a jen z části blaxploitation. Děj by se klidně mohl odehrávat i kdykoliv v 1. polovině 20. století. Výrazně se změní tempo a začne se hodně povídat. Anglicky i německy. Najdou se také scény, které by naprosto v klidu mohly být vystřiženy, protože se v nich neděje ani neříká nic pro děj zásadního. Ale to by nebyl Tarantino, že ano. Humor je odsunut na vedlejší kolej a začne se hrát na serióznější notu, z čehož následně ještě výrazněji pramení ony kontroverze (které dost možná mnohým středoevropanům kontroverzní připadat nebudou). Během závěrečných cca 20 minut už je Nespoutaný Django dost rozvláčný, ale přeci jen jde o film Quentina Tarantina, takže stejně budete jistě i vy dění na plátně se zájmem sledovat. Nicméně nějaká ta hvězdička kvůli tomu půjde z hodnocení dolů. Naštěstí režie, postavy, herecké výkony a násilí zůstávají neměnné.Film startuje tak, že každý příznivec spaghetti westernů musí zaplesat. Uvidíme stylové titulky a
uslyšíme píseň z prvního Djanga (jméno dostal podle kytaristy Django Reinhardta) z roku 1966. Tento film klasika žánru Sergia Corbucciho, o kterém mimochodem Tarantino píše knihu (doufám, že bude k mání i u nás), se stal natolik populárním, že si jméno Django půjčovali do názvu i westerny, které byly o něčem jiném a bez účasti Franca Nera (jejich počet se dostal až k číslu 50), jen aby lidé přišli v co největších počtech do kin. Nero si svou patrně vůbec nejproslulejší postavu zahrál znovu až 21 let poté, ale úspěch nezopakoval. Přeci jen to bylo s jiným režisérem a v době, kdy místo westernů frčely akčňáky, fantasy a sci-fi. Sám Quentin Tarantino si též zahrál epizodní roličku ve vynikající poctě po japonsku/parodii Sukiyaki Western Django (Nemilosrdný střelec) japonského režiséra Takashi Miikeho.Jak už určitě víte, cameo v Nespoutaném Djangovi si střihl pro změnu právě Franco Nero (v
úvodních titulcích uvedeno jako „s přátelskou účastí Franka Nera“). Podobný nápad už měli třeba i Tim Burton, když do své Planety opic přemluvil Charltona Hestona; J. J. Abrams, jenž do Star Treku obsadil Leonarda Nimoye; nebo Robert Rodriguez, který původního El Mariachiho, tedy Carlose Gallarda, nazval v pokračování (jenž je do jisté míry remakem) Campou. Nejsem si tím úplně jistý, ale myslím, že postava Franka Nera má „zabalené“ ruce, aby nebyly vidět. To by znamenalo, že by hrál svého původního Djanga. Ale možná jsem tentokrát mistra Tarantina, podobnými odkazy proslulého, přecenil. Pokud se na jeho nejnovější spektákl chystáte, určitě si těch rukou všimněte, a pak, prosím, napiše do komentáře pod tuto recenzi, jak se věci mají. Mnohé naznačuje fakt, že když nový Django Jamie Foxx řekne své jméno, a že to „D“ je neznělé, Nerova postava odpoví: „Já vím“.A když už jsme u malých roliček, ještě dvě stojí za zmínku. Tedy, kromě těch opravdu maličkých Bruce Derna, Toma Saviniho a tajemné Zoe Bell! Říkal jsem si, jestli si sám režisér neopomene znovu
stoupnout i před kameru, jak je jeho dobrým zvykem. Samozřejmě se tu objevuje, protože, jak řekl jeho v podstatě dvorní herec Samuel L. Jackson: „Quentin si vždycky přál být hercem.“ Roli si pro sebe napsal pěknou, ačkoliv scéna, ve které ho uvidíme, je právě jednou z těch výrazných odboček, které jsou jaksi navíc. A pak je tu ještě Jonah Hill, který podle mého názoru nabídku na lepší roli dosud nedostal. Může být vděčný taky za skutečnost, že představuje jednoho ze stoupenců jakéhosi uskupení, které bychom klidně mohli nazvat předchůdcem Ku-klux-klanu, přičemž tito maskovaní lidé mají na svědomí vůbec nejvtipnější sekvenci z celého filmu.Musím říct, že směr, jakým se Quentin Tarantino vydal po Kill Billovi, nebyl zrovna podle mého gusta.
Ačkoliv se musí nechat, že Auto zabiják je poctivou oslavou expoitačních filmů se všemi klady i zápory. Hanebný parchanti už však zůstali hodně za očekáváním. A v Nespoutaném Djangovi je několik momentů, kdy jsem byl až překvapen, jak moc se podobají některým ze Sedmi psychopatů. Kdybych tolik nevěřil tomu, že je to nesmysl, napsal bych, že spíše Quentin Tarantino se snaží napodobovat Martina McDonagha. Nebo ví o McDonaghových pokusech napodobovat jeho a záměrně je v tomto filmu paroduje. Ale nic takového psát nebudu. Faktem zůstává, že Tarantino je natolik výborný režisér a respektovaná osobnost (na rozdíl od McDonagha), že si podobné výstřelky může dovolit a bez obav mu u diváků projdou, čehož si je sám setsakramentsky dobře vědom.K tradičně velmi silným prvkům jeho filmů patří také soundtrack. A nejinak tomu je i tentokrát. Kromě
zmíněné písně z prvního Djanga nechybí melodie (včetně jedné zbrusu nové) od Ennia Morriconeho, kterého kdysi proslavila právě famózní hudba ke spaghetti westernům (nejen těm Sergia Leoneho), zazní také skladba od Rize Ortolaniho, Beethovenova „Pro Elišku“ a využit byl třeba i song, na kterém se podílel Tupac Shakur (aka 2Pac). Těm z vás, kteří tohoto rappera znají, může tohle rozhodnutí zařadit jeho práci do filmu, jehož děj se odehrává v 19. století, přijít už opravdu příliš. Ale vězte, že tento zvolený hudební doprovod k dané scéně dokonale pasuje. K podobně nevšednímu kroku, tedy použít o mnoho let později vzniklý hudební žánr, se odhodlala kupříkladu Sofia Coppola, shodou okolností někdejší Tarantinova přítelkyně, ve své historické legrácce Marii Antoinettě. A dokázala, že podobný přístup může fungovat, byť tento její film celkově určitě nenadchl. Ani tentokrát nelze zmínit se o hercích, protože si to zaslouží. Ti z Tarantinových filmů bývají vcelku
pravidelně nominovaní na nejrůznější ocenění. Quentin totiž dokáže vytvářet mimořádně pozoruhodné postavy a co je možná ještě důležitější, nechává je pronášet geniálné napsané repliky (pravda, ne všechny jsou takové). Najít herce, kteří by byli schopní tyto postavy zahrát, rozhodně nemůže být snadná záležitost. Troufám si tvrdit, že je jedině dobře, že Will Smith kvůli jiným závazkům musel titulní roli odmítnout, protože Jamie Foxx ji ztvárňuje bravurně. A když se konečně oblékne do kovbojského, napadne vás, že takovýto vzpurný Afroameričan mohl tenkrát na západě, resp. na jihu klidně existovat. To se naopak příliš nedá tvrdit o Kingu Schulzovi, což je bytost stejně výstřední jako V mezi (super)hrdiny. Takto jiný člověk by v USA té doby byl nepochybně trnem v oku mnohým občanům a dost možná by ho někdo odprásknul. Christoph Waltz tu svým projevem pomohl stvořit naprosto unikátní postavu, vedle které je jeho Hans Landa jen řadový nacista. Když získal Zlatý glóbus i Oscara tehdy, měl by je teď získat tuplem! Polovinu už má splněnou …Ve své první ryze záporné roli se představuje Leonardo DiCaprio a znovu potvrzuje svou extratřídu.
Ukázat uvěřitelně dvě tváře někoho tak nevyzpytatelného, jako Calvin Candie, rozhodně není jen tak. Na jednu stranu vás bude klidně se grácií hostit, ale když je třeba, udělá vám podrobnou přednášku o třech lebečních otvorech (další skvělá scéna potvrzující Tarantinovu výjimečnost). A členům akademie je tohle stále málo! Nevím, kolik scenáristů by si trouflo napsat postavu černošského otroka, který ze všeho nejvíc nenávidí negry (protože to je aktuálnější a tím pádem kontroverzenější, než když Žid nenávidí Židy), ale tuším, že by se nenašlo mnoho afroamerických herců, kteří by si ji troufli zahrát. Tarantino však ví, že Samuel L. Jackson by mu nabídku na roli asi nikdy neodmítl. Navíc uvidíme, jak by tento vynikající herec mohl vypadat za nějakých 20 let. Nicméně jakkoliv předvádí výborný výkon, tak když už šla řeč o oceněních, dalo se v tomto případě očekávat, že na nějaké bude tato role doopravdy až příliš kontroverzní. Ale to Samovi určitě tolik nevadí.Nespoutaný Django jakožto jeden z nejostřeji sledovaných titulů víceméně předpoklady splnil. Jen by klidně mohl být o nějakých těch 20 minut kratší. V každém případě do kina vyražte, protože western, lépe řečeno film, jako je tento, si zaslouží být viděn na velkém plátně, přestože skutečně epický je jen ve své první polovině. Vyrazit na něj se vlastně vyplatí už kvůli té spoustě geniálně vtipných hlášek a několika legračních scén, nevídané postavě Kinga Schulze, násilí jak komiksově stylizovanému (1 zásah z pistole = pár litrů krve), tak zatraceně realistickému (scéna bičování, věznění v bedně pod žhavým krytem), dále kvůli několika kontroverzním momentům, na které si ani takoví velikáni jako Steven Spielberg netroufají a v neposlední řadě prostě proto, že se jedná o film Quentina Tarantina, který se nechal slyšet, že možná natočí už jen 3-4 další filmy a pak je a o nich bude již jenom psát. A ještě za jednu věc si tento režisér zaslouží pochvalu. A sice, že díky jeho filmu zhlédnou další příznivci možná nejen tento, ale i ten „miikeovský“ a ostatní slavné spaghetti westerny. Řekl bych, že s tím „šílenec z videopůjčovny" tak trochu počítal. A tímto svým dílem k tomu všem skutečně dal velice dobrou záminku. A ještě jedno upozornění: jestli chcete, počkejte si přes závěrečné titulky. Ne že by tam bylo něco úchvatného nebo důležitého, ale dá se říci, že to prostě patří k tomuto filmu.
