Tento příběh se odehrává v době, kdy lidstvo už není takové, jaké bývalo. Podmanili si jej totiž mimozemšťané, známí též jako Duše, kteří vypadají jako malí pavoučci nebo chmýříčka. Ty pak ovládají lidské tělo. V případě hlavní hrdinky, mladé a zamilované dívky Melanie, to však rozhodně nebudou mít jednoduché. Chce totiž zůstat Melanie, takže Poutnici (anglicky Wanderer), jak se ona mimozemská duše nazývá, při prozkoumávání jejích vzpomínek dokáže přimět ke spolupráci a útěku s cílem najít zbylé lidi, kteří zatím ještě mimozemské invazi vzdorují, což také znamená, že na rozdíl od ostatních, mají oči v naprostém pořádku. Jenže je tu vytrvalá Hledačka (Seeker), která žádný lidský odpor či neposlušnost nehodlá tolerovat.

Protože už víte, kdo je autorkou knižní předlohy, dokážete si jistě spočítat, že nějaké umělecké ambice se znovu konat nebudou. „Hostitel je sci-fi pro všechny, kteří nemají rádi sci-fi,“ prohlásila Meyerová alibisticky. Za sebe musím říct, že sci-fi patří mezi tři moje nejoblíbenější žánry a Hostitel mi nepřišel až tak hloupý. I když tu samozřejmě najdeme kličky, hlášky, momenty a nápady, kdy se jeden nestačí divit. Autorka si je však setsakramentsky dobře vědoma, jakou popularitu ji Twilight zajistil, takže i kdyby napsala dílo, o kterém by prohlásila, že se jedná o „western odehrávající se v carském Rusku 8. století a hlavními postavami jsou osvalený teenager a mluvící ovečka, kteří se přes nástrahy džungle musí dostat k bájnému jezeru, aby vysvobodili bezbrannou dívku ze spárů mladého, inteligentního učitele, ovšem nevědí, že se k ní chová hezky,“ stejně by se našlo dost takových, kteří by si tuto podívanou nenechali za žádných okolností ujít.

To Hostitel si udržuje docela slušnou úroveň, díky čemuž se s největší pravděpodobností nestane „fenoménem“ á la Twilight, přestože bychom tu našli společné prvky. Nejdůležitější je ten, že o hlavní hrdinku se opět přetahují dva týpci (ani jeden není upír či vlkodlak), ovšem jeden chce Melanii a druhý si rozumí s Poutnicí, později přejmenovanou na Wandu. Tím chtěla autorka nepochybně poukázat na její polidštění, protože, ač pochází z jiné planety, dokáže porozumět lidským pocitům. Film by pak měl v podstatě zároveň být jejich oslavou (především lásky), a také dojde na fascinaci některými vlastnostmi (vytrvalost, odhodlanost). Jde o to vyzdvihnout skutečnost, že člověk je mnohem silnější tvor, než to může vypadat.

A to vše i přesto, že lidí už mnoho nezbává. Melanii/Wandu však kroky zavedou až k jedné skupině, ve které nechybí její milý Jared, ještě ten jeden týpek, její bratr, strýc, tetička a nemnoho dalších. Všichni se skrývají v podzemním úkrytu, kde se nachází mimo jiné jedna solidně vybavená místnost, jakási koupelna, protože voda není studená, a také pole s obilím, kterému zajišťuje sluneční svit složitá soustava zrcadel. V podstatě se jedná o velmi pěkné místečko, kam by bylo fajn vyrazit na dovolenou. No jo, ale zůstat tam napořád? To je právě to. Tihle lidé, též označovaní jako rebelové … O co jim vlastně jde? Jak chtějí znovu ovládnout svět? Chtějí ho vůbec ovládnout? Budou chtít mimozemšťany zabít, což by ovšem znamenalo včetně lidí, u kterých „hostují“? Chtějí se jen schovávat? To nikdo pořádně neví.

Navíc, tyhle bytosti jsou v podstatě mírumilovné a pěkně vycepované a až na malé výjimky poslušné, byť už stejným způsobem podnikly úspěšnou invazi na dvanáct dalších planet. A ke všemu nechtějí, aby se v obchodě platilo za zboží. A tak to nedělají ani lidé, kteří občas vylézají z podzemní skrýše pro zásoby, přičemž nosí sluneční brýle, aby nebylo hned na první pohled znát, že jsou lidé. Právě při jednom takovém výjezdu budeme svědky jedné scény, až by při jejím sledování (vlastně nejen při něm) někoho mohlo napadnout, že celé dílo má ještě jinotajný význam, a sice obžalobu totalitních systémů. Nicméně silně pochybuju o tom, že by zrovna Stephenie Meyerová na něco takového při psaní myslela.

To režisér Andrew Niccol by to stejným způsobem klidně vnímat mohl. Proslavil se velmi originálními či chytře zpracovanými projekty, z nichž rozhodně je třeba uvést názvy Gattaca, Truman Show či S1m0ne. Tentokrát se z pochopitelných důvodů nejedná o ryze autorský film, ačkoliv scénář psal sám. Od předlohy se však podle všeho prakticky neodchyluje. Buď proto, že mu samotnému připadala dobrá nebo, a to je pravděpodobnoější, dostal zákaz od producentů, kteří nechtěli zklamat ty, kdož znají autorčin rukopis. Takže tu samozřejmě nechybí nějaká ta romantika, během které dojde na překřikování mezi Wandou a Melanie, která se projevuje voice overem a všechno glosuje, přičemž i v jiných scénách občas dosti infantilními poznámkami, které nemají se seriózně míněnou sci-fi vůbec nic společného.

V sérii Twilight to byli Michael Sheen a Bryce Dallas Howard, v Hostiteli je to William Hurt, kdo hraje svou postavu s velkým nadhledem. Proto se jistě budete také vždy o něco lépe bavit, kdykoliv se objeví na plátně. Hlavní postavu ztvárnila Saoirse Ronan, která už má na kontě několik pozoruhodných rolí, jimž vévodí mladší ségra hrdinky Pokání (oscarová nominace) a svérázná holčina Hanna. I v Hostiteli potvrzuje svůj úžasný talent. To Diane Kruger si „střihla“ svou patrně úplně první víceméně zápornou roli, ovšem zrovna takovou, která jí dává příležist předvést jen zlomek ze svého hereckého umění. A snad poprvé od Titaniku jsem postřehl ve výraznější úloze Frances Fisher. A to i přesto, že její tetička Maggie má prostor pouze pro prezentování svých pochybností nad tím, jestli je možné, aby Wanda byla ještě Melanie.

Hostitel je rozhodně koukatelnější než Twilight sága, ale na pokračování to v tomto případě příliš nevypadá. Protože vše, co bylo potřeba vyřešit, je ve finále taky vyřešeno. Byť poměrně laciným způsobem, vhodným více pro holčičí romanci než pro zajímavou sci-fi. Velká škoda, protože některé nápady jsou stejně dobré jako kára, kterou prohání Hledačka. Což znamená, že velmi. Proto se dá říci, že na tento film můžete se svou přítelkyní či manželkou vcelku bez obav vyrazit. Dokonce ani nebude zapotřebí tak učinit pouze pod podmínkou, že ona s vámi pak na oplátku půjde na dvojku G. I. Joe, která v kinech shodou šťastných okolností startovala ve stejný den. I když, propásnout byste ji určitě stejně neměli.