Už několikrát jsem to ve svých recenzích uvedl, ale občas neuškodí to připomenout. Zvláště v případech, jako je tento. Film a kniha jsou pro mě dvě naprosto odlišná média. Kniha je kniha a film je film, i když vznikl podle knižní či komiksové předlohy, podle novinového článku nebo třeba hraček od Hasbra. Nepovažuju tedy za nezbytně nutné tuto předlohu znát, neboť co v knize funguje bezvadně, nemusí ve filmu fungovat vůbec. (Pokud jde ale o počin, jenž je remakem filmu natočeného podle knihy, pak je srovnání s předchozí verzí určitě věcné.) Ani Hobita jsem nečetl, ačkoliv nevylučuju, že se k tomu někdy dostanu. Nebude to ovšem proto, že by mě, na rozdíl od Pána prstenů, uchvátila tato nová trilogie Petera Jacksona, nýbrž proto, že mám obecně rád fantasy. K recenzi filmu Hobit: Šmakova dračí poušť tedy budu přistupovat z pozice diváka, který nečetl předlohu, ale viděl Společenstvo prstenu, Dvě věže, Návrat krále a Neočekávanou cestu. Myslím si, a zároveň pevně věřím a doufám, že to bude alespoň pro některé z vás zajímavý úhel pohledu. Jsem totiž přesvědčený o tom, že takových, kteří znají dílo J. R. R. Tolkiena pouze z plátna či televizní obrazovky, bude mezi námi více.

Tak, teď tradičně něco málo k obsahu. Bilbo, Gandalf a 13 trpaslíků v čele s Thorinem Pavézou nadále putují k Osamělé hoře, aby obnovili své království. Uvnitř hory se však již před časem na trpasličím zlatě uvelebil drak Šmak a rozhodně nemá v plánu sám od sebe zmizet. Někde u sebe má navíc drahokam Arcikam, který by Thorin rád získal zpět do trpasličího, resp. svého vlastnictví. Právě proto cestuje Bilbo také, neboť ostatní si myslí, že je výborný lupič. Na výpravě se však budou muset vypořádat s velkými pavouky, všehoschopnými elfy, nedůvěvěryhodnými lidmi z Jezerního města, nepřátelskými skřety a dalšími nebezpečnými bytostmi. No, a co když po tom všem ještě nešikovně si počínající Bilbo probudí draka Šmaka? Pomůže mu i tehdy magický prsten, který jej může učinit neviditelným?

Pokud srovnáme první a tento druhý díl, pak je třeba říci, že dvojka je určitě temnější, což ovšem neznamená lepší/zábavnější. Protivníci jsou tentokrát drsnější a atmosféra cestou k hoře houstne (v rámci neomezené divácké kinopřístupnosti), ale na rozdíl od jedničky chybí nějaká vyloženě spektakulární scéna. V Neočekávané cestě jich bylo hned několik velmi nápaditě natočených, a když si Glum s Bilbem dávali hádanky, nebyla nouze o napětí, díky čemuž bych se na jejich snahu oklamat toho druhého vydržel dívat klidně ty necelé tři hodiny. Ve veškerých dramatických momentech Šmakovy dračí pouště napětí chybí, stejně jako obavy o hlavní hrdiny. Během Neočekávané cesty jsem se o Bilba v několika okamžicích skutečně obával, přestože je jasné, že musí dojít Tam a zase zpátky, jelikož se vyskytuje i v Pánu prstenů, jemuž Hobit dějově předchází.

Toto pokračování tak jen kopíruje styl prvního dílu a nepřichází s ničím novým. Pravda, výjimka by se našla – rodící se jakýs takýs milostný vztah mezi elfkou a větším trpaslíkem byl poměrně příjemným překvapením a zaujal více, než velkolepá, extrémně nadsazená trpasličí plavba v sudech, kterých měli mimochodem elfové v Temném hvozdu shodou okolností naprosto přesně ideální počet. Opravdu mě velice zajímá, jak se bude nadále ta milostná linka mezi neohroženou elfkou-válečnicí Tauriel (která je zbrusu novou postavou, výborně ztvárněnou sympatickou Evangeline Lilly) a vcelku romanticky založeným trpaslíkem Kilim nadále vyvíjet. Doufejme, že to bude lepší, než v případě událostí v Dol Gulduru, kde byly minule „situace kolem Nekromanta“ velice poutavě načrtnuty, ale nyní zůstal jejich vývoj hodně za očekáváním.

My, kteří nezmáme knižní předlohu, máme vlastně jistou výhodu – nikdy nevíme, kam dále povedou kroky hlavních hrdinů a koho kde potkají. Za sebe musím říct, že největší dojem na mě neudělali ani pavouci, ani elfové, ani lidé z Jezerního města, ale kožoměnec Medděd, který by se snad měl objevit i v příští části, kde bych osobně rád znovu vidět i Gluma, protože to geniální předehrávání Andyho Serkise se prostě jen tak neokouká. Naopak obejít bych se dokázal bez čaroděje Radagasta, jehož pomoc moudrý a protřelý Gandalf stejně tak docela nepotřebuje.

Film začíná scénou v hospodě v Hůrce, za hranicemi Kraje. V prostředí, kde bychom to už měli znát. Ale proč se tu tahle scéna, ve které se rok před samotnou výpravou setká Gandalf s Thorinem, vůbec vyskytuje, toť otázka. Dějově nás přece nikam neposouvá a jako předěl mezi Neočekávanou cestou a Šmakovou dračí pouští také nefunguje. Nabízí se tedy jiné dvě možnosti. Zaprvé je to opět kvůli troše té nostalgie, tak jako v případě prvního dílu, kde se v úvodu objevuje Frodo. Tady ale kvůli tomu máme přece Legolase, přičemž je trochu mrzuté, že Orlando Bloom tady pokračuje a v Pirátech z Karibiku nikoliv. A zadruhé, režisér Peter Jackson patrně nenašel vhodnější místo pro své cameo. Na rozdíl třeba od „Marvelovek“, kde se musíte soustředit, abyste nepřehlédli Stana Lee, tady pro vás najít pana režiséra jistě nebude nikterak obtížné.

Ten podle mého názoru nepatří k nejlepším vypravěčům, ovšem v tomto je třeba zohlednit i spolupráci s dvorními scenáristkami Fran Walsh a Philippou Boyens, které mu do značné míry zřejmě svazují ruce. I tím, že ledacos je dopředu poměrně snadno předvídatelné. K tomuto projektu byl navíc přizván Guillermo Del Toro, který podle mě ve vypravěčských kvalitách taky zrovna dvakrát nevyniká. Zároveň se ale musí nechat, že Tolkienovo dílo je na zfilmování nesmírně složitá látka, se kterou by možná měl co dělat i Steven Spielberg. A znovu se nemůžu ubránit dojmu, že na Pánu prstenů si dal režisér více záležet, protože věděl, že jej případný úspěch s největší pravděpodobností vystřelí do první hollywoodské ligy.

I přes tu spoustu postav a vícero dějových linií byl v Pánu prstenů Frodo pořád hlavní postavou. O Bilbovi v Hobitovi se to samé tvrdit rozhodně nedá. Jednak znovu paralelně sledujeme více postav, a když už se tedy Martin Freeman na plátně objeví, není jeho prostor prakticky nikdy naplno využit. I Luke Evans na sebe coby Bard Lučištník strhává větší pozornost. Ani o něm však nelze vyloženě říci, že by byl hlavní postavou. Kdepak, v Hobitovi: Šmakově dračí poušti je spíše uplatňován princip, kdy hrdinou není jednotlivec, ale více osob. To má svá pro a proti, zvláště v případě dvou a tři čtvrtě hodinové stopáže. Stejně jako skutečnost, že u takové délky je pravděpodobné, že se místy děj poněkud potáhne, což se přesně u tohoto dílu děje.

Když už jsem zmínil nejlepší scénu z minulého dílu, zmíním i tu, která jí měla být v tomto. Některé prameny ji dokonce označovaly za „Tolkienův kultovní moment“. Ano, jedná se o rozmlouvání draka Šmaka s Bilbem. Připadalo mi, jako by během ní Jackson občas režíroval stejným způsobem, jako se to dělo za dob němého filmu, tedy současně se zapnutou kamerou, a díky moderním technologiím pak nasadil jinou zvukovou stopu. Navíc začne, bohužel, být poněkud zdlouhavá, nejen proto, že se dozvíme málo podstatného. Ovšem ten drak … ten drak vypadá naprosto fantasticky!!! Borci z WETY opět ukázali svou extratřídu. Ačkoliv ve filmu jsou asi čtyři, celkem důležité momenty, kdy mi přišlo, že byl daný efekt tak trochu odbytý. Scénu s drakem v tomto směru nevyjímaje. A když pak dále pronásleduje Bilba a ostatní po různých místech v Osamělé hoře, nechtělo se mi uvěřit, že by tak malí trpaslíci dokázali postavit něco tak monstrózního. Ale to už je spíše jen tak mimochodem.

Hobit: Šmakova dračí poušť obsahuje jak dobré, tak méně dobré momenty, které jsou naštěstí v menšině. Rozhodně k nim patří toto: jedna kniha = tři filmy. Nicméně si dovedu představit, že se nyní najdou tací, kteří budou rádi, že mohou do Středozemě vícekrát, byť si pěkně připlatí. Zvláště tedy za 3D verze. Sám jsem film viděl ve 2D v originálním znění, což je zkušenost, kterou jsem dosud s žádnou adaptací díla pana Tolkiena neměl. Troufám si ale tvrdit, že ani dabovanou verzí nic nezkazíte, takže se svými dětmi do kina bez obav vyrazte. Na tomto Hobitovi je zajímavé, že je líbivou pohádkou pro děti, a přitom tu můžeme, takříkajíc „mezi řádky“ vysledovat i některá v současnosti hojně diskutovaná témata. Nicméně odhlédneme-li od tohoto faktu a zůstaneme čistě ve filmové fantasy rovině, tak máme i díky závěrečné scéně oprávněný důvod se domnívat, že příští část bude tou nejlepší.