I letos do kin poputují v rámci Projektu 100 čtyři filmové lahůdky. Loni jsme na velkém plátně mohli vidět třeba legendární western Tenkrát na západě, letos se nabízí umělecký dokument Koyaanisquatsi, Kubrickova slavná sci-fi Vesmírná odyssea, pak tedy tento hvězdně obsazený opus, a ještě nás čekají remastrované Ostře sledované vlaky, které si odbudou premiéru na festivalu v Karlových Varech a v závěru července poputují do běžné distribuce. Pulp Fiction je v ní možné zhlédnout už od minulého týdne, ovšem právě dnes uběhlo 20 let od chvíle, kdy byla tato kultovní tarantinovka poprvé veřejně promítnuta na režisérově oblíbeném festivalu ve francouzském Cannes!

Dalo by se psát o obsahu, o nelineární struktuře vyprávění a vůbec si film tradičně zevrubněji rozebrat. Taky se k tomu trochu dostaneme, ale protože jsem přesvědčený o tom, že naprostá většina z vás jej (minimáně jednou) viděla, rozhodl jsem se koncipovat tuto recenzi trochu jinak. Tak, že označení ‚recenze‘ vlastně možná nebude úplně správné. Ačkoliv pro ty, kteří snad toto mistrovské dílo ještě neviděli, by mohl mít tento text asi stejný efekt. Doufám, že bude takový, že je přiměje se na něj podívat. Byť to bude ještě osobnější, než obvykle. Hodlám totiž trochu zavzpomínat (nejen) na to, jak jsem se s Pulp Fiction seznámil, protože je to jeden z těch filmů, u kterých si to pamatuju velmi přesně. Čímž zároveň vybízím i vás, abyste případně dolů do komentáře přidali svou vlastní verzi.

Takže, psal se počátek jedenadvacátého století, resp. třetího tisíciletí a po letních prázdninách jsem se měl stát středoškolským studentem. Už tehdy jsem byl posedlý filmem. Dokonce jsem objevil i jednu tímto směrem zaměřenou střední školu, avšak nevypadala příliš důvěryhodně, takže jsem zvolil obchodní akademii, konkrétně tehdy nový obor informatika v ekonomice. V Japonsku a Jižní Koreji právě skončilo vítězstvím Brazílie mistorvství světa ve fotbale (turnaj aktuální i v letošním roce), takže bylo více času na zevlování s kamarády a kamarádkami.

O různých filmech jsme se bavili celkem často. Někdo třeba nějaký zmínil a řekl, že je výborný. Ostatní mu nebo jí dali někdy za pravdu a někdy nesouhlasili. Jeden kámoš však u každého vždycky našel něco, co se mu nelíbilo. „No, a jako co, co. Tak tam udělali tohle nebo tamto,“ nebo „Tak jako něco z toho bylo dobrý, no.“ A tak se ptám: „Ty mi řekni, kterej film je pro tebe celej fakt dobrej.“ A odpověď zněla: „Pulp Fiction“. Název jsem, myslím, už předtím někde zaslechl, ale nikdy jsem ten film neviděl. „Musíš na to dávat dobrej pozor, protože spousta lidí to napoprvý nepochopila,“ říkal. „Jak to?“ ptal jsem se. „Tak třeba tam je jeden gangster, kterýho v jedný povídce zabijou a v tý druhý je zase živej,“ dostalo se mi odpovědi.

Nedlouho poté mi film na VHS přinesl, a protože jsem čekal, že půjde o pořádný hlavolam, dával jsem celou dobu velký pozor. Pamatuju si, že když Vincent a Jules vyšli z bistra/restaurace a naskočily závěrečné titulky, vyskočil jsem z pohovky, rozesmál jsem se a pravil: „To je skvělý!!!“. A to i přesto, že pásek byl ve scéně, kdy Christopher Walken přinese malému Butchovi ony zlaté hodinky, trochu pomačkaný, tudíž nebylo rozumět úplně všemu. Ve čtvrťáku na střední jsme pak se spolužákem různé hlášky opakovali takřka pořád dokola. Při hodinách, o přestávkách … prostě kdykoliv se naskytla i malá příležitost. Ostatní spolužáci a spolužačky přitom mnohdy nevěděli, o čem se bavíme – holt nebyli takoví filmoví fanatici.

Dnes by se možná taky dalo říci, že byli nevzdělanci. Protože tenhle film s věkem zraje jako víno. Stále si nachází nové a nové příznivce, kteří díky němu: poznali vskutku jedinečné postavy, běžně používají hromadu cool hlášek, vědí, čemu se říká ‚pilot‘, znají jednu pasáž z bible (byť byla Quentinem pro potřeby filmu upravena), neúspěšně se shánějí po cigaretách značky Red Apples či hamburgerech Big Kahuna Burger, na rozdíl od Mii si dobře hlídají, aby nezaměnili kokain za heroin, při cestách do Indočíny si možná dávají pozor na mísy s rejží, dodnes poslouchají několik vynikajících písniček z perfektního soundtracku, které by jinak patrně zůstaly zapomenté, snad se nikdy neodhodlají vyzkoušet, jestli krysa z kanálu skutečně chutná jako jahody, a tak podobně ... Co ale možná neznají, jsou tyto vystřižené scény.

Pulp Fiction je film, který jsem za ty roky viděl už tak dvacetkrát, ale ještě nikdy ne celý v originálním znění, jelikož český dabing patří k tomu vůbec nejlepšímu. Zatím naposledy jsem tak učinil minulý týden a stejně jsem v něm našel věci, kterých jsem si předtím nevšiml. Různé vychytávky a odkazy jsou do této kultovky, na rozdíl od nepřeberného množství dalších děl, jejichž tvůrci se o to, mnohdy právě pod vlivem Pulp Fiction, také snaží, velmi sofistikovaně, efektně i efektivně vloženy (jinými slovy se objevují ve správný čas na správném místě). Dokonce natolik, že mnozí si všech možná nevšimnou nikdy, nicméně nemůže být pochyb o tom, že i tak pro ně tenhle film funguje výborně. Ostatně ty odkazy jsou povětšinou jen jakousi nadstavbou. Přesto někteří třeba stále řeší, co se nachází v pověstném kufříku, proč jsou díry ve zdi ještě předtím, než na Vincenta a Julese vystřílí „ten vůl z koupelny“ zásobník, ale přesto je mine, nebo jestli je pravda, že Robert Rodriguez (jinak podle mě neprávem zůstávající v Tarantinově stínu) režíroval ty části, kde se jeho kámoš Quentin objevuje jako Jimmy. Tak jako tak zůstane Pulp Fiction mistrně natočeným, precizně sestříhaným, famózně zahraným, skvěle napsaným a promyšleným, brilantně zrežírovaným a odvyprávěným dílem, které zásadním způsobem ovlivnilo moderní kinematografii a pro které je i deset hvězdiček v hodnocení málo.