Teď nemyslím povídkový ve stylu Pulp Fiction, kde jsou (zdánlivě) jednotlivé příběhy propojeny. Mám na mysli spíše díla typu 11‘09“01 či Paříži/New Yorku, miluji tě, kde v každé povídce vystupují jiní herci a jiné herečky, ale třeba mají společné téma. A v tomto případě i stejného režiséra. Kdo by to byl řekl, že právě v Argentině – jihoamerické zemi, kde má sice kinematografie určitou tradici, ale v porovnání se sousední Brazílií či „nedalekým“ Mexikem jde jen o slabší odvar – vznikne počin sestávající z šesti minipříběhů, které budou natolik univerzální, že jim nepochybně budou rozumět i na všech ostatních kontinentech.

Film se soustředí na v podstatě bezvýznamné, avšak přesto nesmírně iritující (zdánlivé) maličkosti všedního dne. Pravda, najdou se i případy, kde o úplné maličkosti nejde. Určitě vás také někdy vytočily absurdní požadavky či „voplejtačky“ s všemožnými úřady. Nebo jste na silnici narazili na někoho, kdo vám úmyslně bránil v předjíždění. Anebo jste se dokonce dostali do situace, kdy jste měli tendenci vzít spravedlnost do vlastních rukou. Divoké historky vlastně také dávají na odiv nedobré lidské vlastnosti jako pomstychtivost, vychytralost, chamtivost, hamižnost, velkou touhu po penězích, agresivitu, sklony k násilí, přehnanou žárlivost apod. Nutno dodat, že tak povětšinou činí vtipným způsobem. A to vše konkrétně v těchto příbězích:

Nejprve se po opravdu nezvykle dlouhém výčtu společností, které tento film podpořily, ocitáme na palubě letadla. Cestujících tam není mnoho, ovšem v podstatě nevinná konverzace zapříčiní, že všichni mají cosi společného – znají hudebníka jménem Gabriel Pasternak! Tato povídka pak vygraduje naprosto fascinujícím a úchvatným záběrem, že se člověk přestane divit tomu, že tenkrát před více než sto lety lidé při projekci filmu bratří Lumiérů s názvem Příjezd vlaku utíkali ze sedadel! A to, prosím pěkně, nejsou Divoké historky ve 3D! Jak vidno, pro dosažení velice působivého efektu stačí kolikrát pouze postavit kameru na to správné místo.

V další se staví v bistru lokální mafián, jenž nepříjemně ovlivnil servírčinu rodinu. Svérázná šéfová tedy nabídne, že mu do jídla přimíchají jed na krysy. Jak to asi dopadne? Inu tak, že tato povídka nese punc té nejméně realistické a do jisté míry i bezúčelové. Další lze naopak, vzhledem k charakterům postav, nazvat poměrně uvěřitelnou. Jakýsi mírně arogantní podnikatel řídí na osamělé silnici luxusní fáro a natrefí na (patrně) místního vidláka ve starší kraksně, jenž mu brání v předjíždění. Vyfakuje jej a počastuje několika nepěknými výrazy. Jenže to netuší, že se zanedlouho znovu setkají a celá situace se postupně vyžene až do … inu, až do tragikomického extrému.

Následuje příběh „Bombičky“, experta na demolici. Ten kvůli jedné cizí chybě při parkovaní prožije opravdu nevšední den. Vzhledem k okolnostem s ním není obtížné sympatizovat. Další příběh zaujme svou zápletkou asi úplně nejvíce. Mladík z bohaté rodiny přejede těhotnou paní a z místa činu ujede. Nebude trvat dlouho a policie určitě na kamerách vypátrá SPZ a tím pádem i viníka. Tatík proto ve spolupráci se svým advokátem vymyslí to, s čím by asi přišel každý bohatý rodič – svému zahradníkovi nabídne opravdu velké peníze za to, aby šel místo syna do vězení! Tato povídka vás jistě také donutí k pořádnému zamyšlení, i když třeba ještě nemáte děti.

A na závěr nás čeká jedna pompézní svatba, která se zvrtne téměř v masakr. Nevěsta totiž odhalí poměrně dávnou ženichovu nevěru a začne se chovat vlastně ještě drsněji, než rozzuřený Hulk. I tato povídka zaujme jak vynikajícími hereckými výkony (obzvláště Érica Rivas je jako nevěsta výborná – chvílemi ji musíte nenávidět a chvílemi milovat), tak rozuzlením, které by čekal asi opravdu jen málokdo. Tento film vám převážně vtipnou formou prostě dokáže, že sebeovládání je zatraceně důležitá věc!

Divoké historky zároveň boří mýtus o tom, že povídkové filmy nebývají komerčně úspěšné. V domovské Argentině se film stal obrovským hitem. I proto, že v něm hrají ti nejpřednější herci a herečky z této země. A také neplatí, že by šlo o dílo vyloženě festivalové, přestože jak v Cannes, tak v Karlových Varech sklidilo nadšený aplaus (údajně se tleskalo i během představení, což v kině nebývá až tak obvyklé). A kdybychom to také chtěli hnát do extrémů, tak by šlo napsat, že v Divokých historkách se samozřejmě mluví španělsky. A filmy, ve kterých je tato řeč naprosto dominantní, u nás vídáme jen jednou za opravdu dlouhou dobu. Což docela zamrzí, protože třeba ty současné mexické bývají velmi kvalitní. 

FOTO: Aerofilms