„Milovala jsem zločince. Ale to přece ještě není zločin!“

Touto větou začíná film o slavné Lídě Baarové, jejíž příběh určitě volal po zfilmování. Přestože asi každý ví, že se jedná o českou herečku, která ještě před válkou odešla hrát do Německa, kde se potkala s ďáblovým náměstkem, nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem a začala se s ním stýkat, přičemž tato zdánlivě k okamžitému krachu odsouzená aférka vydržela déle, než by kdokoliv mohl předpokládat a Lída Baarová skutečně kvůli tomuto vztahu odmítla odcestovat do Hollywoodu. A po válce za své styky byla popotahována. Tady vlastně vyprávění osmdesátileté Lídy Baarové, jíž v roce 2000 v Salzburgu zpovídá zvídavá Hanka Vagnerová, bohužel končí.

Jen úplně mimochodem je potom zmíněna její poválečná kariéra v Itálii, kde se přitom objevila třeba v Darmošlapech od Frederika Felliniho. Koho by asi tvůrci do role tohoto uznávaného režiséra bývali obsadili? Mohl se jím stát kupříkladu Francesco Scianna, jehož mohli nedávno vidět návštěvníci Festivalu italského filmu v Latin Loverovi. To by určitě taky nebylo šlápnutí vedle. Píšu taky, protože obsazení Lídy Baarové (filmu) jest celkově vzato velice povedené. Chápu, že to možná některým/většině z vás může připadat jakožto dosti troufalé tvrzení, nicméně dle mého mínění platí nejen ve smyslu: co role, to známá herecká tvář.

Začněme u té hlavní. Táňa Pauhofová sice není Lídě Baarové (herečce) příliš podobná (to původně téže zamýšlená Marika Šoposká by jí asi byla podobnější), nicméně tohle není dokument paní Třeštíkové (pozoruhodné, že šel do kin s dvoutýdenním předstihem), nýbrž HRANÝ počin Filipa Renče. A film i předvedený herecký výkon může být zdařilý i bez fyzické podobnosti. Takových případů bylo … i poměrně nedávno – vždyť Philippe Petit, aka Muž na laně, taky tehdy v 70. letech nevypadal zrovna jako Joseph Gordon-Levitt. Nebo nově – Joseph Fiennes z oka Michaelu Jacksonovi rovněž nevypadnul. A možná nakonec přeci jen dojde i na to, že se Daniel Craig představí jako Steve McQueen. Táňa Pauhofová je navíc výborná herečka, na tuto roli se poctivě připravovala a je to vidět, čili znovu musím podtrhnout, že tady je prostě z hlediska obsazení všechno v pořádku.

To platí i o výběru Gedeona Burkharda pro roli Gustava Fröhlicha a Karla Markovicse. Oba tito herci se objevili už v mnohem nákladnějších a vlastně i ambicióznějších zahraničních (čímž nemyslím pouze německých) projektech. A nevím jak vás, ale mě osobně vždycky potěší, když se podaří nalákat takovéto lidi do českého filmu, třebaže ten potom ve výsledku jako celek za mnoho nestojí, což se přihodilo například Ve stínu (v recenzi jsem tehdy poněkud nadhodnotil), kde můžeme vidět Sebastiana Kocha nebo v Přijde letos Ježíšek?, kde má roli Dolores Heredia. Markovics bude známý především díky oscarové Ďáblově dílně, přičemž si nemůžu odpustit lehce černohumornou poznámku, že zatímco tam ztvárnil Žida, tady hraje Josepha Goebbelse. Jak paradoxně ironické!

Ono ale bylo velkou trefou i obsazení Pavla Kříže do role Adolfa Hitlera, protože jeho podání Führera mi přišlo mnohem zajímavější, než když vypadal jako Bruno Ganz nebo Martin Wuttke (ačkoliv tohle kratičké video je docela památné). V tomto souboji by ale zřejmě zvítězil František Vicena, poněvadž jakožto Hitler v Zítra vstanu a opařím se čajem rozesměje, jistými gesty pobaví a jinými až nažene strach. Zase měl ale více prostoru než Pavel Kříž, jenž je – co si budeme povídat – Führerovi z uvedených asi nejpodobnější. U Lídy Baarové (filmu) tedy není problém v hercích, nýbrž ve volbě těch, kteří je dabují. Nechat všechny mluvit v Německu německy by bylo určitě autentičtější. Tedy, nejde jen o to, že je to prostě poznat, že jde o dabing, a proto to ruší (obecně potíž českých filmů – viz třeba také Kajínek), ale abych uvedl věci na pravou míru – Martin Stránský za Fröhlicha ještě OK, ale Viktor Preiss za Markovicse?!? Takhle, není pochyb o tom, že Viktor Preiss je výborný herec, dabér i člověk, nicméně jeho příjemný hlas se hodí k Robinu Williamsovi, Willymu Fogovi a dalším. Také ke komentáři Českého lva nebo cyklů typu Rozmarná léta českého filmu a dalším, ale obávám se, že prostě ne ke Karlu Markovicsovi! 

Film Lída Baarová má stejně ještě jeden obrovský problém! No, lépe řečeno má dva problémy, ale ten největší představuje nepopiratelný fakt, že zkrátka postrádá pořádnou atmosféru. Jakoukoliv! Tudíž občas připomíná nenáročnější televizní práci. Potíž přitom nespočívá v kostýmech, ani stavbách, ale na vině bude s největší pravděpodobností typ kamery. Vzhledem k tomu, že je pod filmem podepsána společnost NoGup, bych si vsadil, že byl stejný nebo hodně podobný tomu, jaký měl k dispozici (jinak velice dobrý) kameraman Karel Fairaisl při natáčení Bony a klid 2. Ledacos se možná dalo dohnat výraznějším color gradingem, nicméně protože byl film dokončen de facto až na poslední chvíli, tak se asi nestihnul.

Když Lída se svou matkou (dobrá Simona Stašová) poprvé zavítá do Berlína, dosáhne vizuální složka své nejvýraznější změny. Nikoli k lepšímu, neboť podle vyvinutých barev bych si tipnul, že takový materiál se začal používat až o deset dvacet roků později, čili ne před druhou světovou válkou. Po obrazové stránce zkrátka představuje Lída Baarová (film) velikánské zklamání, díky čemuž může být snadno narušena pozornost. Ve stylu: „Jo, tenhle záběr je z podhledu nebo z tohohle úhlu, protože by jinak bylo vidět, co já vím, porsche producenta Daniela Landy, zaparkované hnedle vedle.“ Zase aby nedošlo k mýlce – proti Danielu Landovi nic nemám, naopak musím poznamenat, že si jej vážím nejen za originální texty mnoha písní, ale také za to, že jako jeden z mála neváhá říct, co si doopravdy myslí a nazývá věci pravými jmény. Ani mu nezávidím to porsche, i když je to senza bourák. Prostě mě tenhle příměr z neznámého důvodu napadnul jako první. Je škoda, že se tu zároveň neobjevil v nějaké roli.

Stejně tak nemůžu pochopit, proč se najdou tací, kteří k Lídě Baarové (filmu) jakoby a priori negativní stanovisko. Tenhle biják totiž rozhodně není tak špatný, aby si vysloužil hodnocení třicet procent nebo méně! To si zaslouží Lovci a oběti a jim podobné bizarnosti. Jako třeba Na vlastní nebezpečí, které ovšem zabíjejí repliky a scénář (pořád se díky tomu ale pobavíme), nikoliv režie. Filip Renč totiž nepochybně patří u nás k nejlepším tvůrcům. A že bylo zvláštní, když byl vyznamenán prezidentem? No co, i kdyby bylo odpovědnými myšleno především jakožto odměna za cosi, jenom za Rebely by si jej zasloužil, protože tenhle „písničkový retrofilm z 60. let“ bych možná označil za Nejlepší český film od roku 1993, ještě před Musíme si pomáhat. A že Lída Baarová (film) dostala poté od Fondu na realizaci největší balík? Inu, jelikož měla ze všech projektů, které si tehdy žádaly, největší rozpočet, přijde mi to celkem logické. To jsem ale poněkud (dost) odbočil.

Druhý největší problém Lídy Baarové (filmu) představuje scénář. Nedostatky jsou v podstatě podobné, jako u zmíněného „thrilleru“ Na vlastní nebezpečí – repliky a bizarnosti. Takové, jaké by se daly tolerovat v internetovém seriálu někde na Streamu, ale bohužel ne ve filmovém ambiciózním DRAMATU, na které by mohly do kina dorazit až statisíce lidí! Tancem osmdesátileté paní a zvoláním „a vzali mě“, když stejně víme, že ji vzali počínaje, scénou na čaji s Hitlerem pokračuje a „zrcadlením se“ v ohni při milostném aktu konče. Velice by mě také zajímalo, jestli osobnost Hanse Fischera (vtipně legrační Jiří Mádl) má reálný předobraz, jestli skutečně Lídě Baarové (herečce) pomáhal utéct z Německa, jestli jí při tomto útěku fakt sahal na zadek a jestli od ní na oplátku skutečně požadoval nikoliv polibek, ale „pohladit po ňadrech“.

Jasně, můžu mít v dramatu – i takovémto kontroverznějším dramatu (i když doopravdy kontroverzní by bylo, kdyby vzniklo už v 50. letech) – vtipné momenty, ale musím vědět, proč je tam chci mít a pokud možno je zasadit do širších souvislostí, aby se nestalo, co se stalo Lídě Baarové (filmu). A sice, že tyto momenty působí NECHTĚNĚ SMĚŠNĚ! A takříkajíc dost mimo mísu, jako zmiňování některých herců nebo režisérů, což spíše působí dojmem, že chtěl scenárista dokázat, že si opravdu před psaním ledacos o dané době nastudoval. I do Orlího hnízda nebo později ke komunistickému výslechu nás zavede (a setkáme se tam s výborným Michalem Dlouhým). Jenom ale postavy ve 30. letech zrovna nemluví tak, jak mluvili lidé ve 30. letech.

Ovšem nesmíme být nespravedliví, protože scenáristovi se podařily i dobré věci. Ze setkání Magdy Goebbelsové (skvělá Lenka Vlasáková) s Lídou Baarovou se sice přeci jen dalo vytěžit o něco více, avšak pěkně se mu podařilo zdůraznit, že za chyby se platí, a že když se všechno sype … tak se prostě všechno sype. Z toho je jasné, že se neopomněl více věnovat Lídině sestře Zorce (bezvadná Anna Fialová), o níž někteří tvrdili, že byla ještě talentovanější, a jejíž osud by rozhodně vydal na samostatný film. Působivé bylo rovněž nevynechání scény, kterou jsem na základě této inspirace nazval „Prosím, Goebbels pláče“. Prostě člověk, který nechal popravit mraky nevinných lidí a nehnul při tom ani brvou, je na kusy rozervaný tím, že ztratí krásnou ženu. Jak píšu – působivé.

Lída Baarová (film) fakticky není takový průšvih. Má své klady i zápory, ale klady (na vynikající hudbu se nesmí zapomenout!) naštěstí převažují. Troufám si tvrdit, že vzhledem k podmínkám dokázal Filip Renč z tohoto projektu vyždímat úplné maximum, díky čemuž by se mohl dočkat důstojných ohlasů i ze zahraničí. Masová divácká návštěvnost určitě vždycky potěší, nicméně si dovedu představit, že režisér doufal v ještě něco víc. Snad že ty všechny diváky i divačky pořádně osloví. To se patrně u většiny nestane. I proto, že o Lídě Baarové se toho už namluvilo dost a odsoudit ji je prostě strašně jednoduché. Upřímně řečeno, takhle s odstupem sedmdesáti roků by se mělo napsat, že si to nezasloužila. Vztahem s ministrem propagandy nesledovala vlastní prospěch. Netoužila po moci, všemožných výhodách a sama se žádných zvěrstev nedopouštěla. Holt se jen zamilovala do nesprávného člověka. To se někdy stává. Vždyť kvůli němu odmítla i ten Hollywood, který byl už tenkrát Mekkou filmového průmyslu. Na vpravdě kontroverzní závěrečnou scénu lze tedy nahlížet ze dvou úhlů pohledu. Ale už to nějak shrňme. Nejlépe tím, že hraný film o Lídě Baarové konečně existuje, není marný, i když určitě mohl dopadnout lépe (možná, mimo jiné, kdyby byl přizván Stanislav Motl), a teď už bychom se mohli věnovat jiným osobnostem. Třeba … ne, nebudu jmenovat. Však ona se nějaká najde.

FOTO: CinemArt