Možná trochu s podivem, že se válečný veterán z Vietnamu usadil zrovna nedaleko místa, kde zažíval – slovy plukovníka Kurtze – horor a morální teror. Kde jinde by mohl nerušeně plout na lodi a lovit ryby a hady? V subsaharské Africe asi moc ne. Na klidu nepřidají dobrovolničtí misionáři, kteří chtějí šířit dobro v ozbrojeném konfliktu v Barmě, kde se mezi sebou řežou obyvatelé stejného státu. Těžko si lze představit, že by se třeba Moravané chtěli prát s Čechy. Ale to sem nepatří. John nejprve nesouhlasí, nicméně na naléhání Sarah – jediné ženy v expedici, nakonec jakožto pravý gentleman souhlasí.

Zatímco ona slovy nešetří, ovšem zároveň dokáže zvolit ta ideální, která přesvědčí o tom, že se jedná o její životní poslání pomáhat tam, kde věština ostatních možností selhala, John něco řekne pouze tehdy, když je to z jeho pohledu vyloženě nezbytně nutné a věštinou si tím získá plnou pozornost všech okolo. Jinak za sebe raději nechává mluvit zbraně, protože poté, co členy výpravy zajmou krvelační vojáci pedofilního vůdce (jako by nestačily ony minové hry, kdy posílají zajatce na jistou smrt), se v něm při ukování mačety probudí duše válečníka, který nepoleví, dokud nesplní úkol. Jistou komplikací by v jeho případě mohla být skutečnost, že jakožto spíše samotář bude muset spolupracovat s pěticí žoldáků.

Jeho přítomnost na území nepřítele doopravdy rozpoutá nefalšované peklo, přičemž ďáblem, který musí vykonat Boží dílo, není kolega Lewis, nýbrž on sám. A tak už při osvobozování rukojmích se podřezávají hrdla, rozstřelovávají hlavy a vyrvávají ohryzky. Předtím zase záporáci vyhazují do luftu domy i lidi a neváhají střílet děti. Naopak při návratu na loď dojde na výživný barmský masakr, během kterého si užijeme další minuty nekompromisního násilí, které rozhodně není komiksové, ale vpravdě realistické. Vzhledem ke krátké stopáži, čítající de facto pouhých 75 minut, a četných, často na sebe přímo navazujících akčních sekvencí (můžeme sem zařadit také sen obsahující krátké flashbacky z minulých tří částí), si film po celou dobu udržuje vysoké tempo, kvůli kterému není prostor na to libovat si v delším pohledu na mrtovoly.

Zpomalí se vlastně až v samotném závěru, kdy John sleduje obraz zkázy před ním (misionáři stojí na druhé straně). Pouhé jejich pohledy vydají za sto slov. Zároveň se nabízí otázka, jestli tohle všechno bylo nutné. Nebýt skupinky naivních dobrodinců, kteří vstupují beze zbraní do válečné zóny, tolik lidí by s velkou pravděpodobností nezahynulo. Takováto otázka by nebyla zapotřebí pouze v případě, že by mezi nimi byl Desmond Doss. Úplně závěrečná scéna pak možná trochu odporuje Johnovu naturelu, avšak jeho rozhodnutí se dá pochopit. Navíc kdo ví, kam by mohly jeho kroky eventuálně vést dál.

Rambo: Do pekla a zpět je skvěle napsaný, natočený, sestříhaný a ozvučený protiválečný film, který si prostě vůbec nic zbytečně nekomplikuje, ničím se nezdržuje, a přesto na výbornou funguje. Obrovská zásluha jde za Sylvestrem Stallonem, který se už coby tehdejší šedesátník dostal do výtečné formy, jakoby mu zase bylo o dvacet třicet roků méně, a který se poprvé v rámci série ujal režie a nebál se zajít tam, kam se obávají i další známí akční tvůrci. K tomu se zcela oprostil od jakéhokoliv patosu, vcelku typickému pro Rockyho franšízu. V Rambovi: Do pekla a zpět se hodně nabízel při té poslední scéně, ale místo toho naskočily závěrečné titulky, které – snad pořád můžeme doufat – definitivně neuzavřely filmový příběh této oblíbené, jedinečné a odvážné postavy, která se ve jménu toho, co považuje za správné, neváhá postavit přesile. Doufejme, že pokud pětka fakt vznikne, půjde zase o ryze oldchoolovou záležitost, jakou jsme neviděli snad od druhých Expendables.

FOTO: cinema.de