Víme, že producent Jason Blum se snaží rozpočet držet pěkně při zemi a bohužel povětšinou nemá spolupracovníky, kteří by to dokázali vykompenzovat kreativitou. Proto není divu, že co se hororových či thrillerových projektů týče, za nejlepší lze s přehledem označit loňský Halloween. A možná první Sinister. Teď přichází s počinem, do kterého se mu podařilo obsadit nejen oscarovou Octavii Spencer, nýbrž také Juliette Lewis (Od soumraku do úsvitu, Takoví normální zabijáci), což potěšilo, a Luka Evanse, přičemž všechny a všechno režíruje Tate Taylor, známý díky Černobílému světu, Get On Up - Příběhu Jamese Browna a Dívce ve vlaku.

To znamená, že Máma rozhodně není špatně natočená. Akorát se dalo čekat, že expozice bude nepřiměřeně dlouhá. Přesto se právě díky Taylorovi nedá tvrdit, že by to byla nuda. I v původním Halloweenu si John Carpenter dává na čas, nicméně celým filmem prostupuje poměrně husté napětí, což je mimo jiné dáno tím, že Michael Myers budí respekt. O Mámě se nic podobného napsat nedá. Snad také proto, že jako šestiletá nikoho nezavraždila, že nestrávila dlouhé roky v ústavu a že už od začátku vidíme, že evidentně není nezničitelná.

Ovšem ještě ze školy si s sebou nese veliké trauma, které ji poznamenalo (což není dobré), a ve svém domě skrývá jedno tajemství, které zákonitě musí dříve či později vyplout na povrch. Máma je vlastně takový hybrid mezi Misery nechce zemřít, akorát není až tolik vyšinutá, a pak bychom mohli vystopovat podobnosti s Carrie, akorát tedy nevládne žádnými superschopnostmi, tudíž se skutečně nejedná o horor, ale o thriller, jehož základní zápletka je taková, že skupina teenagerů hledá místo, kde zapařit a jedna zdánlivě milá paní nejenže jim nakoupí chlast, ale zároveň nabídne sklep svého domu. Má určitá pravidla, která dávají smysl, takže si rychle získá přízeň těchto dětí, které ji začnou familiérně říkat Máma.

Problém spočívá ve scénáři. Žádná z postav nemá patřičnou hloubku, aby byla něčím vyloženě zajímavá. To platí i pro tu titulní. Octavia Spencer neumí zahrát špatně, nicméně tahle její figura určitě měla větší potenciál. V závěrečné třetině filmu se pak začnou dít věci ne z nějakého přirozeného vývoje, ale spíše proto, že vzhledem k žánru bylo od úvodu jasné, že se prostě musely stát. Holky a kluci ve věku 15-18 můžou být z Mámy nadšení a může jim připadat naprosto suprová. Starší diváci a divačky ovšemu budou jejich názor sotva sdílet.

Máma patří k těm projektům, které se nevyryjou nijak hluboko do paměti. Dovedu si představit, že už měsíc po zhlédnutí bude pro mnohé problém si vzpomenout na více než dvě scény. Takže pokud toužíte po vcelku výživném creepy zážitku, bude lepší se než na Mámu podívat na Mamu, která si až do samotného finále udržuje napětí a velice dobrou atmosféru. Na Mámě je dobré, že chce zůstat takříkajíc jednorázovou akcí, tj. nenechává si pootevřená vrátka pro pokračování, což lze v dnešní době fakticky považovat za vzácnost. Tedy, určitým způsobem by možné bylo, avšak spíše než pro Blumhouse Productions by už bylo vhodnější pro The Asylum.

FOTO: CinemArt