Jaký je dokumentární film o jednom z nejlepších fotbalistů všech dob?
Při vší úctě, tohle mně nepřipadá jako nějaké velké umění. Nehledě na to, že se nelze zbavit dojmu, že fotbal nebude nejoblíbenějším sportem toho Angličana s indickými předky. Není pochyb, že prohrabat se archivními záběry a vybrat, které zařadit do finálního sestřihu, muselo trvat dlouhé měsíce. V takovém případě ale platí, že deset režisérů = deset odlišných výsledků. A troufám si tvrdit, že Kapadiova verze by za takových okolností první příčku určitě nebrala. A není to o tom, že se soustředí výhradně na období mezi roky 1984 – 1991, kdy kopal za SSC Neapol. Potom totiž Diego vyměnil agenta a dál se to muselo obejít bez kameramanů.
Ti kolikrát pořídili záběry nikoli z tribuny, nýbrž od postranní čáry, což je určitě lepší a osobnější. Samozřejmě byli u toho, když pro Argentinu vybojoval titul mistra světa. Podíváme se tedy do šatny bezprostředně po finále, ve kterém sice neskóroval, ale nahrál v 84. minutě Jorgemu Burruchagovi na vítěznou trefu. Nechybí ani čtvrtfinále téhož turnaje proti Anglii, kde došlo jak na „Boží ruku,“ tak na unikátní sólo z poloviny hřiště, které je považované za jeden z nejkrásnějších gólů v historii Mundialů, jak se světovému šampionátu říká v Jižní a Střední Americe.
Vedle Pelého se musí zmínit Lionel Messi, kvůli němuž se vlastně o jeho krajanovi Maradonovi pořád mluví. Neustálé srovnávání a připomínání, že dvaatřicetiletý borec, o kterém se tvrdí, že musí pocházet z jiné planety, zatím svou rodnou zemi nedovedl k zisku poháru pro mistra světa, má taky svůj podíl na tom, že osmapadesátiletý Diego zůstával aktuálním tématem i tehdy, když se uklidil do Spojených arabských emirátů, Běloruska a Mexika. Režiséři televizních přenosů z velkých fotbalových turnajů na něj pak s velkou oblibou nechávají namířit kamery, protože jeho vášeň a touha po argentinském úspěchu jsou neutuchající a podtrhávají oblíbenost a důležitost sportu (pravda, v rámci fair play by při výhře nemusel soupeře častovat zdviženými prostředníčky, nicméně takový holt v tom zápalu prostě je).
Dobře, že film opakovaně nezmiňuje tu vábničku o tom, že Diego má rád fotbal a svou rodinu a je to hodný chlapec, zatímco Maradona bral kokain a přátelil se s Camorristou Carminem Guilianem. Přeci jen se jedná o stejnou osobnost, která je „geniální a zároveň sebedestruktivní.“ To je pravda pramenící s největší pravděpodobností z toho, že kluk z ulice prostě nebyl na takovou slávu a popularitu připraven. Není první, ani poslední, komu se to přihodilo. Zvláště v Itálii to funguje trochu jinak, ať už jste v Neapoli, Římě či Turíně. Pavel Nedvěd sám vyprávěl, jak nebylo a stále není možné vyrazit s rodinou třeba do kina nebo na večeři.
Některé otevřené i neviděné záběry překvapí jistě i ty, kteří nejpopulárnější sport na světě pečlivě sledují. Kupříkladu bitka po zápase, ve které se Diego Maradona pere jako o život, zůstávala dosud ve stínu "kung-fu" kopu Erica Cantony. Vtipná je první otázka novináře na první tiskovce (pochopitelně se týkala Camorry). Pak pobaví, jak sedí na posteli s pohárem od sochaře Silvia Gazzanigy, jaký si přeje pozvednout nad hlavu každý fotbalista na světě, a přitom se věnuje i fotkám nahých žen za sebou. Dočkáme se i záběrů z rodinného archivu, kde kupříkladu učí malou dcerku nadávat na nějvětší konkurenty Neapole. Prostor si ukrojí taky povídání o údajném nemanželském synovi.
Přitom na jihu Itálie byl za boha, přesto následoval pád. Trochu to možná připomíná příběh The Beatles a prohlášení Johna Lennona, že jsou „populárnější než Ježíš.“ Na druhou stranu to ledacos vypovídá o poněkud pochybnější lidské povaze. Musel tedy následovat odchod a dalším skandálům (např. z MS 1994) či kamaráčoftům s Fidelem Castrem se film už nevěnuje. Následuje střih až do roku 2004, kdy značně silnější bývalý fotbalový génius promlouvá v televizi k národu. Nutno podotknout, že mu pro jeho umění bylo nakonec všude odpuštěno. Včetně Kampánie. Dodnes není neobvyklé, když se na stadioně objevují při zápasech v ochozech jeho podobizny. Přeci jen dovedl tehdy podceňovaný klub ke dvěma titulům v italské lize a k vítězství v Poháru UEFA. Není divu, že neapolský rodák Paolo Sorrentino neopomenul Maradonu zmínit při své děkovné řeči, když přebíral sošku za Velkou nádheru.
Diego Maradona je mnohými vnímán jako rozporuplná osobnost a stejně tak rozporuplný jest i tenhle dokument. Vedle té sportovní stránky se místy zbytečně stáčí až k bulváru. Ale přesto se může dost dobře stát, že z něj diváci a divačky budou nadšení. Pro mě jest nesourodý a nekomplexní, třebaže by pro komplexnost bylo vzhledem k Diegovu pestrému životu asi opravdu nezbytné, aby vznikla druhá část. „Do Neapole přijel jako hrdina, na stadionu ho vítal osmdesátitisícový dav jako hvězdu. Ze země ale odjížděl nenápadně a úplně sám. Pod povrchem je film trochu jako Scorseseho Špinavé ulice,“ prohlásil režisér Asif Kapadia. A Scorseseho Špinavé ulice jsou mimo jiné počinem, jaký určitě už nemusím vidět znova. Pro srovnání to také znamená, že zatímco u Pavarottiho si dovedu představit, že po zhlédnutí probudí (i kdyby jenom dočasný) zájem o operu, Diego Maradona vás úplně nepřinutí k tomu, abyste začali zbožňovat fotbal.
FOTO: Aerofilms
