V 60. letech minulého století byl Caroll Shelby výborným závodníkem. Jenže pak musel kariéry zanechat a stal se konstruktérem, odhodlaným přerušit s vozem Ford nadvládu Ferrari na slavném automobilovém závodu v Le Mans. Psal se rok 1966 a tehdy byl jedním z nejlepších jezdců Ken Miles. Problémem však byla jeho svérázná povaha, třebaže se jednalo o Angličana. Nepřekvapivě se do spolupráce s Shelbym nejprve příliš nehrnul, přestože byli vlastně delší dobu kamarádi, ale nakonec samozřejmě souhlasil.

S oběma se setkáváme až v momentě, kdy už se dlouho znají. Nebudeme tedy svědky události, během které se potkali, což trochu zamrzí. Ještě více ale zamrzí přístup zkušených scenáristů Jeze a Johna-Henryho Butterworthových (Fair Game, Na hraně zítřka) a Jasona Kellera (Kazatel kalašnikov), kteří se řídí obvyklými standardními situacemi, jaké jsme v hollywoodských bijácích viděli už nesčetněkrát. Takže příběh je vyprávěn lineárně, bez jakékoli snahy o nějaký originální prvek.

Takovým rozhodně není začlenění Milesovy rodiny - manželky s tváří Caitriony Balfe a zvláště syna Petera, kterého často poučuje a nezřídka se dere do popředí skutečnost, že Ken ho má hodně rád (což je snad jasné, když se jedná o jeho potomka, ne?!?). Christian Bale tentokrát kvůli roli ani nezhubnul, ani nepřibral. Zato přichází s naprosto dokonalým britským přízvukem, kterého se v minulých rolích dokázal v pohodě zbavit. Tím, jak je scénář napsaný, mu ovšem nebylo umožněno vytvořit další nezapomenutelnou postavu.
 

 










 

Kolega Matt Damon zase předvádí svůj obvyklý standard a ztvárňuje další skrz naskrz kladnou a férovou figuru. Takže není divu, že svým přístupem vlastně připomene třeba i Benjamina Mee z filmu Koupili jsme zoo. Asi netřeba nijak zvlášť upozorňovat na skutečnost, že společné scény těchto dvou hereckých velikánů jsou opravdovou ozdobou filmu (spolu se scénou, ve které Enzo Ferrari říká, co si myslí o chystaném dealu), přičemž jim zdárně sekunduje Jon Bernthal. A prakticky zaujmou více, než samotné závodění. Během něho se sice dočkáme několika střihově pozoruhodných rešení, ale takové se objevují téměř v každém počinu o závodění (nebo s automobilovou honičkou), včetně českého Tacha.

Le Mans '66 je po Loganovi: Wolverinovi další nadhodnocený film Jamese Mangolda. A fakt, že velké celky mu na rozdíl od některých jiných nejen letošních projektů přidávají na velkoleposti, je mnohem více zásluhou kameramana Phedona Papamichaela. Jinak se určitě nabízí srovnání s Rivaly, nicméně si troufám tvrdit, že vzhledem k národní hrdosti bude trefnější připomenout spíše drama Borg/McEnroe. Možná to tak teď může trochu vyznívat, avšak Le Mans '66 určitě není špatný film - nepochybně je zábavnější a přínosnější, než Le Mans se Stevem McQueenem, o kterém v této letošní novince padne zmínka. Jenže do značné míry prostě jen otrocky sází na zaběhnutost scenáristické šablony.

FOTO: CinemArt