V Zahradní ulici sledujeme v podstatě dvě časové roviny, přičemž ta zajímavější tu druhou co do rozsahu suverénně válcuje. A to se klidně ještě mohlo stát, že na skok otevřeme třetí. Týkala by se Lindy a její matky. Kdo je Linda? Linda je mladá žena, která má malou dceru Elin. Kamarádí se s Peterem, který má podobně malého syna Erika a který na Lindu nemá nejlepší vliv. Zřejmě kvůli němu se stala závislou na tvrdých drogách, ačkoli oba tuhle závislost zvládají oproti jiným dost dobře. Třebaže ji nutil souložit s jinými, aby si mohli koupit dávku, postupně zjišťují, že bez sebe nemůžou být. Jenže v jejich situaci bývají zjištění a skutečnost dvě zcela odlišné věci.

Linda se s Elininým otcem nestýká. Peter s Erikovou matkou ano, ale vzhledem k tomu, že se hlásí k Jehovistům, muselo být celkem brzo jasné, že to nemůže vydržet. I její současný partner má stejné vyznání, takže žádné oslavy narozenin, žádné hraní videoher, žádná limonáda. S Elin, její babičkou a s Erikem se setkáváme i v dospělosti, kdy se po letech potkávají, aby zašli komusi na funus. Dospělé je poprvé spatříme už na začátku filmu, kdy jsme ještě neměli možnost se s nimi v dětském věku dostatečně seznámit, což nebylo nejlepší řešení, protože příběh se odvíjí postupně, takže úplně moudří budeme (skoro!) ze všeho až v samotném závěru.

Přestože jsou trochu závislí na drogách a alkoholu, kvůli čemuž sem tam pozapomínají na to, že se mají starat o dvě děti, nejsou to rozhodně žádné nesympatické figury. Děti mají rádi a až na ty výjimky (souloží ve vedlejší místnosti; nechají je v autě a jdou na sezení AA; hádají se, takže děti utíkají k vodě zapalovat dříví, …) se snaží, aby se měly dobře. Tedy záleží na úhlu pohledu, protože vzpomínání dospělé Elin se od vzpomínání dospělého Erika liší. Struktura však zůstává jasná a jednoduchá, takže si snadno spočítáme, kdo právě vzpomíná. Na to, že režisér Olof Spaak tímto projektem debutuje (dosud se věnoval spíše produkci, přičemž se podílel třeba i na vzniku dramatu Borg/McEnroe), zvládnul svou úlohu v podstatě na jedničku.

 










 

To samé platí pro kameramana Kristoffera Jönssona, jenž na hraném celovečeráku dosud nepracoval. A samozřejmě nelze opomenout herce. Vedle těch dětských dokázali své role optimálně vybalancovat Simon J. Berger a Karin Franz Körlof. Eva Fritjofson zase na malém prostoru výborně vykreslila Lindinu matku jako silnou a odhodlanou ženu, která si rozhodně nenechá do ničeho kecat. Své dceři a později i jejímu příteli – tedy Peterovi – dohodí práci, nicméně jejich přístup holt není vzhledem k uvedenému pokaždé příkladný a ukázkový.

Každopádně tenhle vztah není nezajímavý. Naopak je nesmírně poutavý. A to i poté, co začne vzpomínat Erik, který si svého otce pamatuje trochu jinak. Říká se, že ve filmech je vždycky jenom jedna hlavní postava. Tedy výjimky by se určitě našly – viz Křižník Potěmkin nebo Dunkerk, ale jinak to platí i pro tzv. Buddy Movies jako například Butch Cassidy a Sundance Kid. Věc se má z tohoto pohledu tak, že Zahradní ulice vlastně ve skutečnosti nevypráví ani příběh Lindy, ani Petera, nýbrž Erika. A scenárista Gunnar Järvstad se od toho vlastně odklání pouze zdánlivě. Jeho scénář je velmi povedený, byť se nevyhne hlušším pasážím. A možná i proto se při předávání cen Guldbagge (švédské Oscary) musel sklonit před Goliášem.

Zahradní ulice v některých ohledech maličko připomněla snímek Přežít léto, který bude na letošní Severské filmové zimě také k vidění. De facto výhradně z toho důvodu, že tam by pro Paulinuse a Juste bylo navzdory všem pochybnostem asi rovněž nejlepší, kdyby svoje problémy řešili společně. Charaktery Lindy a Petera nejsou prvoplánové a černobílé, což je patrné už z jejich rozhovoru, který se – pro někoho možná paradoxně – odehrává bezprostředně poté, co si šlehnou. A právě proto jim přejeme, aby si opravili farmu, udrželi práci a znovu se postavili na vlastní nohy a aby se jim dařilo. Každý si přece zaslouží druhou šanci.  

FOTO: sfklub.cz