Naprostá většina diváků a divaček ji patrně bude znát především jako Dorotku z Čaroděje ze země Oz. Právě scénou z natáčení začínáme. A znovu se jen zaradujeme, jak je skvělé, že díky filmu si klidně můžeme zinscenovat události, jaké se odehrály kupříkladu před těma osmdesáti rokama a že tak můžeme být jejich součástí. Nějakou chvíli není jasné, v jakém roce nebo v jakých letech se budeme nacházet. Teprve až v závěru bude osvětleno, že se jednalo o poslední rok Judyina života, tedy 1969. V té době už hereckou kariéru v podstatě pověsila na hřebík. My ji zastihneme v době, kdy měla odzpívat koncerty v Londýně.

Jenže tehdy už nebyla tou hodnou, milou Dorotkou, která si po přihnání tornáda uvědomila, že už není v Kansasu. Biografické filmy v posledních letech mě osobně kvůli mnoha nezáživným pasážím zrovna nezaujaly, což platí dvojnásob pro takové, které se zabývaly zpěváky, zpěvačkami či hudebními skupinami (Walk the Line, Get On Up – Příběh Jamese Browna, The Runaways, Straight Outta Compton, Love and Mercy …). Ač daná osobnost vedla pozoruhodný život, na stříbrném plátně to pak nějak nebylo znát. A mnohem více se vyplatilo přečíst si o ní třeba na Wikipedii. Ani tvůrci Judy si snad už od přípravných prací nemohli myslet, že by se našla hromada lidí, která by tenhle jejich snímek označila za film svého života.

V životopisných projektech se dá už málokdy vymyslet něco nového (kolikrát nepomáhá ani nelineární způsob vyprávění). Přesto se naštěstí nadále natáčejí takové, kterým se to podařilo. Judy mezi ně úplně nepatří, přestože se podařilo ukázat některé velice zajímavé věci. Například že titulní hrdinka v podstatě neměla žádné dětství. Na jevišti stála poprvé jako dvouleté děvčátko a od té doby se prakticky nezastavila. Nemohla si chodit hrát ven se svými vrstevníky, protože místo toho vystupovala nebo hrála. Nemohla si dopřávat hranolky a sladkosti, protože vystupovala nebo hrála a spousta dětí ji měla za vzor.

 










 

„Všechny holčičky chtějí být Dorotkou,“ prohlásil přibližně producent Louis B. Mayer, se kterým se setkáme při těch flashbackách a kterého výborně zahrál Richard Cordery. Je evidentní, že pro něj tehdy zhruba patnáctiletá herečka nebyla ani tak lidskou bytostí, jako spíše obchodním artiklem. Tenhle přístup zřejmě většina dětských hvězd neustojí a následky si nesou i v dospělosti. V jejich životě patrně nachází se určitá prázdnota, kterou kolikrát zahánějí chlastem a drogami. A postupně se propadají a začnou dělat chyby.

Chyby, které „obyčejní lidé“ dělají běžně, ale u celebrit se holt neodpouštějí. Znát je to při jednom z vystoupení, kdy na ni jeden z diváků pokřikuje a ona když se brání, pořádně si to schytá od všech. Pravda, zaplatili si dost možná nemalé peníze, aby ji mohli vidět a slyšet. Ale i celebrity jsou pořád jenom lidi, přestože má většina lidé občas pocit, že jsou to kamarádi a kamarádky, které jsou zároveň veřejným majetkem. Kór když se objeví v nějaké filmové klasice. Kdyby se Judy Garland narodila o půl století později, nepochybně by byla pod drobnohledem bulvárních plátků. Tak jako kupříkladu Marilyn Monroe či doopravdy Iveta Bartošová.

Na začátku se Judy tváří jako zpěvačka s hvězdnými manýry a vlastně se nabízí otázka, proč ji chtějí tvůrci zobrazovat v takhle negativním světle. Jenže postupně – i díky těm flashbackům – zjišťujeme, že to není hvězdnými manýry, ale únavou. Únavou, která se po bezmála padesáti rokách obtížně překonává. A to i tehdy, kdy potřebuje vydělat peníze, aby mohla být více se svými dětmi, které chce její bývalý manžel (Rufus Sewell) k sobě do opatrovnictví. Z tohoto pohledu, a také kvůli účasti posledního manžela Mickeyho Deanse, se dotkneme i jejího osobního života, který sice nebyl nezajímavý, ale zároveň nebyl v porovnání s ostatními zpěvačkami/herečkami ani příliš výjimečný.

 










 

V životopisných projektech se dá už málokdy vymyslet něco nového, avšak pořád jsou pro herce a herečky obrovskou příležitostí, jak se dočkat prestižního ocenění. A tak po dramatu Návrat do Cold Mountain získala Renée Zellweger za Judy svého druhého Oscara. Nutno podotknout, že Judy Garland a její nejslavnější role, tedy Bridget Jones, snad ani nemůžou být rozdílnější. Oblíbená herečka, která v minulém roce oslavila významné kulatiny, rozhodně celý tenhle biopic svým výkonem posunula o stupínek výš. I proto, že výrazným způsobem pracuje s hlasem, což kromě Daniela Day-Lewise dělá v podstatě málokdo.

Judy se sice soustředí na skutečnou slavnou ženu, nicméně přesto se nelze zbavit dojmu, že obsahuje momenty, které se takhle neudály (nejen pád na pódiu á la Jackson Maine). Někdy je to ku prospěchu, avšak v tomto případě spíše nikoli. Na druhou stranu je svým způsobem hezké a symbolické, když se klade důraz na to, abychom si uvědomili, jak je fajn, že si na své svatbě konečně může dát ten dort. Nic naplat, v každé zemi existují všemi bez výjimky zbožňované celebrity, které se proslavily už v útlém věku. Namátkou ještě Shirley Temple nebo u nás Tomáš Holý. Judy Garland k nim rozhodně také patřila, třebaže se na rozdíl od Audrey Hepburn dodnes tolik neprodávají její plakáty. Nicméně je dobře, že o ní vzniknul film, byť se asi dal uchopit trochu originálněji. V každém případě se pořád jedná o velice férovou poctu, jejíž finální scéna snad ani nemohla být trefnější.

FOTO: Bioscop