Okres Bucks v Pensylvánii, 72 kilometrů od Philadelphie. Graham Hess žije na osamocené farmě (působivá lokace) se svou malinkou dcerkou Bo, se svým o něco starším synem Morganem, a také se svým – pro změnu mladším – bratrem Merrillem, jenž býval talentovaným hráčem baseballu, ale na nejvyšší úroveň se nakonec nedostal. Jeho starší sourozenec se dříve věnoval bohulibé činnosti, neboť byl knězem. Jenže po tvrdé srážce s osudem, kdy přišel o svou manželku, na náboženskou víru zanevřel. Otázka zní, jestli to nebyla chyba, vzhledem k tomu, co se chystá.

Jasně, pár desítek metrů od baráku začíná kukuřičné pole, ale to ještě neznamená, že Bo a Morgan jsou nějaké kukuřičné děti, i když se mezi vysoké rostliny z lipnicovité čeledi nebojí vkročit samy. Křik přitáhne oba jejich dospělé příbuzné. „Asi to udělal bůh,“ řekne Morgan předtím, než otočí otcovi hlavu, aby se podíval o kus dál. Někdo nebo něco udělalo na poli obrovské kruhy, přičemž kukuřice jest pouze ohnutá, nikoli polámaná. Mohl to být někdo z místních podivínů? Nebo nějací undergroundoví/avantgardní umělci? Možná. Ale co když, … Co když se jedná o výtvor mimozemské civilizace?!?

 










 

Pakliže jste filmový režisér a získáte si mezinárodní věhlas s dílem jako Šestý smysl, které následujete stejně vydařeným Vyvoleným, tak trochu si na sebe upletete v souvislosti s dalšími projekty bič. Udržet vysoko postavenou laťku není jednoduché, nicméně M. Night Shyamalan to dokázal i potřetí za sebou. Úctyhodná bilance. Ale zároveň je absurdní a nepochopitelné, že na rozdíl od prvního zmíněného projektu, nebyl ani s tím druhým, ani s tímto třetím nominován na Oscara. Kór když v kategorii Nejlepší původní scénář bývá výběr při všech těch adaptacích knih a divadelních her kolikrát hodně omezený.

Snad je to tím, že i členové Akademie filmového umění a věd se povahově dělí na dvě poloviny. Myšleno tak, že někteří věří, že nic není náhoda, tj. že události – příjemné i nepříjemné – se prostě měly z nějakého důvodu stát. Zatímco jiní jsou přesvědčení o tom, že tyhle věci, které se jim přihodí, jsou pouhou shodou okolností, jaké se prostě v životě stávají. Tahle druhá sorta patrně Znamení nepochopila, resp. asi ani nechtěla pochopit. Ale třeba jí bylo taky podezřelé, jak se mohlo stát, že tvůrce, který svou kariéru započal těmito dvěma nepříliš kladně přijatými komediemi, najednou začal chrlit takhle nápadité a hlavně brilantně rozvíjené příběhy.

Pravdou zůstává, že jeho pozdější projekty typu Po zániku Země, The Visit, Rozpolceného a Skleněného (někteří by patrně přidali Stalo se, Posledního vládce větru, ba možná i Ženu ve vodě) se nesetkaly zrovna s valným úspěchem. A to jak u kritiků, tak u diváků. Že by v jeho náhlé, cca 6 roků trvající genialitě, měly prsty nějaké podvodné, temné či dokonce mimozemské síly, které by mu radily, co psát (viz Sutter Cane)? Asi to není příliš pravděpodobné, ovšem kdyby všechny ty méně povedené projekty realizoval v počátcích svojí kariéry, bylo by to přirozenější, a sám by se ušetřil řady hejtů, jaké následovaly zvláště po této nevydařené adaptaci, která přitom neznalcům původního seriálu nemusí připadat marná.

 










 

Ve Znamení si pro nás Night připravil několik podstatných twistů a odhalení, jaké dávkuje postupně, čímž udržuje neustálé napětí. Vlastně nejde jenom o příběh samotný, ale také o induktivní metodu při rozvržení scény, kdy – laicky řečeno – postupujeme od částí k celku, tj. od detailů a polodetailů k celkům. Pro thriller ideální volba. Ani ne proto, že postupně zjišťujeme, kolik se nachází v místnosti postav (viz scéna u stolu při vyšetřování kamarádky-policajtky Caroline), jako kvůli překvapením, jaká na nás při neznalosti celého prostředí můžou číhat – viz scéna ve sklepě. 

Takže: Ptáci, Noc oživlých mrtvol (recenze už brzy!), Invaze lupičů těl. O těchto třech kultovních snímcích Night řekl, že byly při tvorbě Znamení jeho největší inspirací. Nicméně si šel svoji vlastní cestou. I proto že při sledování tohoto filmu jsem si vzpomněl pouze na Hitchcockův horor, který jsem paradoxně viděl pouze jednou, a navíc už tomu může být dobrých dvacet roků. Kultovní podívaná George A. Romera se určitě nabízí, avšak ve větší míře například v souvislosti s Útokem na 13. okrsek (recenze už brzy!). A co se sci-fi Dona Siegela týče, vybavuje se spíše Fakulta, eventuálně Oni žijí či Věc.

Zřejmě je to dáno i tím, že se režisér, snaží o takzvané „hitchcockovské napětí“, které přitom servíruje lépe než Hitchcock. Sám se rovněž znovu obsadil do malé, avšak tentokrát zároveň dost důležité role. Druhá věc je, že nic nenasvědčuje tomu, že by emzáci byli mezi lidmi už před tvorbou těchto kukuřičných Znamení (také kvůli tomu leteckému záběru při cestě do města), která se objevila i v Mexiku, Indii, Anglii a dalších zemích světa. Tato Znamení přitom vznikala i ve skutečnosti, přičemž si dobře pamatuju, že v polovině devadesátek se jedno zjevilo v poli s obilím nedaleko místa mého tehdejšího bydliště. Na druhou stranu potěší komorní rovina, kdy sledujeme především Hessovi a jejich dům, který přitom symbolizuje celé Spojené státy, ba možná celý svět. Netřeba tudíž velkolepých scén á la Válka světů, Den nezávislosti nebo Světová invaze.

 










 

Ano, invaze. Není to o tom, jestli mimozemšťané existují i ve skutečnosti. Je to o tom, že až jednou přiletí (jakože po roce 2020 se už může stát fakt cokoli), není důvod nevěřit tomu, že setkání s nimi bude probíhat podobně jako tady. Znamení v obilí/kukuřici, neklidná zvířata, výpadky proudu, podivné zvuky v chůvičce, stejný program na všech televizních stanicích, část mimozemské postavy, pak kompletní zjevení, neidentifikovatelné létající objekty na obloze, … Samozřejmě zavírání škol a různá další omezení. Obavy versus nedůvěřivost a mluvení o podvodu. Současně vyčkávání, s čím přijde protistrana (jak vidno při závěrečné konfrontaci). Pokud ovšem nebudou vysoce inteligentní a nebudou mít lidské počinání dokonale přečtené, což vlastně není až tak obtížné.

Jakoby si byl Night vědom, že napětí by pro některé diváky a divačky mohlo být až neúnosné - k tomu přispívá i vynikající hudba Jamese Newtona Howarda, a tak do této zcela seriózní situace zakomponoval několik mimořádně vtipných okamžiků – nazlobené obíhání baráku, zamyšlení se nad atletkami ze Skandinávie, čapky proti čtení myšlenek, zpověď Tracey Abernathyové. I tohle dramaturgicky funguje na výbornou. Zrovna jako kupříkladu ta kniha o návštěvnících z vnějšího vesmíru, kterou si Morgan koupí a kterou se pak do značné míry všichni řídí, třebaže se pod ní podepsal autor s poměrně legračním jménem. Co taky dělat, když do této doby nikdy nikdo neměl s takovými bytostmi příležitost se setkat? Tonoucí se stébla chytá. Tak jako nikdo neví, co se přesně děje, když se z tohoto světa natrvalo (kam?) odchází.

Á propos, ty bytosti. Dohromady je ve Znamení spatříme ani ne na dvě minuty, přičemž na delší dobu se zdrží až v samotném závěru (ač v přítmí a proti světlu), což platilo i pro Predátora. Původně měly mít možnost se zneviditelnit a splynout s prostředím, což platilo i pro Predátora. Nakonec ani nevadí, že jsou humanoidního typu, což platilo i pro Predátora, byť tedy ne kompletně. Ono kdyby dosahovaly velikosti Monstra nebo té nestvůry ze Skyline, jakákoli ušlechtilá myšlenka, resp. spíše myšlenky, by s velkou pravděpodobností bylo složitější servírovat efektivně, nikoli tedy efektně. Podotýkám, že v rámci tohoto projektu, protože taková Godzilla základní záměr splnila. 

 










 

U Znamení by to patrně nešlo ani tehdy, když by zůstalo stejné obsazení. Mel Gibson si od poloviny 70. let zahrál v několika hitech a Znamení mezi ně jistojistě patří. Joaquin Phoenix se vlastně na přelomu století začínal naplno prosazovat a tahle role mu nepochybně pomohla přidat do své filmografie další pozoruhodné tituly. U Roryho Culkina byla tendence opačná, přestože předvedl velmi přirozený výkon. To samé Abigail Breslin, které bylo v době natáčení teprve pět roků. A jak známo, postupem času se mohla na stříbrném plátně potkat s Jodie Foster, Gerardem Butlerem, Cameron Diaz, Meryl Streep, Ewanem McGregorem, Juliette Lewis, Woodym Harrelsonem, Emmou Stone a pochopitelně taky s Arnoldem.

Znamení je film, který na rozdíl od Šestého smyslu a Vyvoleného nemá závěrečnou scénu překvapivou, nýbrž logicky odůvodnitelnou, přestože si nelze nevšimnout, že v tomhle případě šlo spíše o otázku materiální podstaty a racionálního uvažování. Znamení samozřejmě může fungovat jako čistě popcornový biják – však si také Night, když jde do tuhého, neodpustí nějaké to dojemné povídání, aby v divácích o to více probudil emoce. Na druhou stranu filmu rovněž velmi sluší ta nedoslovnost, ale to bych se pouštěl do výraznějších spoilerů, což nechci, třebaže předpokládám, že většina z vás tento počin už viděla. A ti, kterým se to ještě nepoštěstilo, by to měli při nejbližší příležitosti napravit, neboť jest vskutku znamenitý! Dokonce natolik, že by si býval v tomto speciálu zasloužil obsadit vyšší (takovou osmou) příčku.

FOTO: cinema.de