Večírek nejen pro politickou smetánku už skončil. Ludvík a Anna se vracejí domů. Teď v polovině července ke všemu slaví výročí svatby. Po příjezdu zjistí, že nemají klíče a záhy poté se ukáže, že byla zřejmě přerušena dodávka elektrického proudu. Jejich malému synovi to nevadí, jelikož spokojeně spí ve svém pokoji. Podle neustálé výměny názorů to vypadá, že jsou spolu jenom ze setrvačnosti nebo právě kvůli němu. Na zmíněný večírek se vrátíme prostřednictvím flashbacků, které nám prozradí důležité informace. Jako třeba to, že Ludvík pracuje jako náměstek a jeho kolegové, zvláště pak jistý Košara, byli zatčeni. Proud shodou okolností zapnou před návštěvou starých známých. A potom možná nastane ta správná doba jak na to zbavit se potencionálně usvědčujících důkazů, tak na usmíření se s manželkou, protože venku někdo v tuhle noční hodinu čeká.

Jak uvedeno, Ucho je mimořádně odvážné dílo, které se rozhodně nebojí nazývat věci pravými jmény. A přestože minulý rok oslavilo padesátiny od svého vzniku, pořád je bohužel v něčem aktuální, ba možná až nadčasové. Bolševické praktiky v negativní slova smyslu přijaly za své i zdánlivě ušlechtilé zpravodajské služby (čili nejedná se o výmysl filmových scenáristů). Ovšem co se týče některých hlášek, není pochyb, že by je bez váhání používali současní teenageři. Jsou trefné, jsou vtipné a jsou cool. Někdy nepostrádají ironický podtext, ze kterého přitom až zamrazí.

Celým filmem se proplétá tíživá a – jak se ukáže – taky oprávněná atmosféra strachu a nejistoty (tj. žádná paranoia), takže jistě nepřekvapí, že se vybaví třeba Proces od Franze Kafky. Velkou zásluhu na tom má skutečnost, že se děj odehrává v průběhu jedné noci. Po rozednění se tato atmosféra najednou do značné míry vytrácí, protože bude naznačeno, že nic není ztraceno, což potvrzuje také úplný závěr, který svou nejednoznačností nabízí vícero možností interpretace. Nic to však nemění na tom, že Jan Procházka dobře věděl, co dělá a proč to dělá. A ledacos nasvědčuje tomu, že tenhle scénář by se stejným obsazením s velkým úspěchem (byť o dvacet roků pozdrženým) zrežírovali i jiní sebevědomí tehdejší tvůrci, včetně Juraje Herze, Dušana Kleina nebo Hynka Bočana.

 










 

Na celé věci přitom nesmírně pozoruhodné, že sám scénárista Jan Procházka udělal před rokem 1968 solidní kariéru v politice a byl věrným zastáncem KSČ, která se k němu následně otočila zády. Evidentně dokázal svoje zkušenosti promítnout do svého scénáře k Uchu, obzvláště co se týče onoho večírku, ve kterém se objevuje postava nazvaná Soudruh. Má charisma a způsobu, jakým mluví, lidé hojně naslouchají, čímž si je snadno získává na svoji stranu. Přitom se nelze ubránit dojmu, že přátelské vystupování trvá pouze do doby, než by někdo projevil opačný názor, než jaký je ten jeho. Gustav Opočenský ho zahrál skvěle.

Nicméně v tomto počinu jde především o Ludvíka a Annu, které ztvárnili Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, tedy dva vynikající „hráči“. Jejich postavy nám na první pohled nemusí být sympatické, ale díky výborným hereckým výkonům jejich představitelů nám nebudou lhostejné. Protože spolu tehdy žili, nelze si nevšimnout jistých paralel mezi Uchem a Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Tedy ve smyslu těch neustálých výměn názorů, které si podle některých indicií mohli přenést z osobního života jak Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, tak Richard Burton a Elizabeth Taylor. Není nepravděpodobné, že Jan Procházka tento americký biják viděl a že mu posloužil jako jeden ze zdrojů inspirace. Český film přitom zůstává jasně zakotvený v realitě, tj. bez jakékoli stylizace (ačkoli by nebylo obtížně udělat z něj divadelní adaptaci), tudíž je vzhledem k tématu o poznání působivější. To mimo jiné taky znamená, že nás ani nenapadne, že by ty dvě nejdůležitější postavy mohly teoreticky být na útěku z ústavu pro duševně choré.

Ucho v podstatě ukončilo československou novou vlnu, jelikož došlo na invazi vojsk Varšavské smlouvy a dosazení Ludvíka Tomana na post hlavního dramaturga na Barrandově. Muselo se točit velice rychle, což je patrně částečným důvodem pro využití subjektivního Ludvíkova pohledu při večírku, který se natáčel v Kroměříži a ve kterém si zahráli místní obyvatelé. Přesto rozeznáme neherce od herců, na rozdíl od počinů Miloše Formana. Ale to nic nemění na tom, že se Ucho nebojí nazývat věci pravými jmény. Za tuhle nekompromisní kritiku režimu, za kterou pak statečný scenárista zaplatil cenu nejvyšší, jej prostě nelze neocenit.

FOTO: ceskatelevize.cz