U Stalingradu to byla v letech 1942 a 1943 mezi nacistickým Německem a bolševickým Sovětským svazem pořádná řežba. Proto začínáme velkolepější akční sekvencí, která rozhodně není špatně natočená, ale za vyloděním v Normandii z úvodu Zachraňte vojína Ryana přesto zaostává. Ve zbytku filmu režisér Jean-Jacques Annaud velkou davovou scénu už nepotřebuje, protože si bohatě vystačí se soubojem dvou mužů na opačné strany barikády. Oba jsou elitní odstřelovači, jejichž profesionalitu by nepochybně ocenil i Chris Kyle. Také pobýval ve válečné zóně, avšak na východní frontě během nejničivějšího konfliktu v dějinách to byl teprve masakr, kde se nemusela vyplatit sebemenší chybička.

Vlastně jediné, na co Nepřítel před branami výrazněji doplácí, je způsob vyprávění. Konkrétně související s elipsami, což jsou vynechané úseky mezi scénami, které si máme domyslet. Třeba to, jak se hlavní hrdina dostal nedlouho po 30. minutě z toho baráku? Vzhledem k tomu, jak silným soupeřem je König, a jaká další nebezpečí číhají všude kolem, by tohle zmizení mělo vydat na samostatný biják! Určitě by nemělo být takhle ignorováno. Oba borci po vzájemných a často vypjatých konfrontacích často odcházejí zpět do svých útočišť se stejným klidem, jako když fotbalisté míří o poločasové pauze do šaten. To samé platí pro klučinu Sašu (jinak výborný Gabriel Marshall-Thomson), který jakožto „dvojí agent“ dlouho pravidelně bez problémů přebíhá mezi oběma znepřátelenými stranami.

 

Na jednu stranu se nabízí, že když máme na jedné straně Němce, jehož nejvyšším nadřízeným je Adolf Hitler, a na druhé vojáka bojujícího pod hlavičkou Sovětského svazu, který řídí Josif Stalin, tak vlastně nemáme s kým se identifikovat, protože absentuje hrdina, který by kopal za morálně i lidsky nezávadný tým. Na druhou stranu, například v Železném kříži sledujeme všechno z pohledu nacistů a taky je to strhující podívaná. Tady máme na jedné straně německou mašinu na zabíjení jménem Erwin König, o které se toho jinak moc nedozvíme.

Na opačném pólu stojí Vasilij Zajcev, jenž se zprvu tváří býti pouhým dílem bolševické propagandy. V tom smyslu, že prostě bylo nutné za každých okolností stvořit hrdinu, ke kterému by mnozí vzhlíželi a tím pádem by bylo snadnější je přimět k tomu, aby se aktivně podíleli na válce a prosperitě svojí vlasti. O náhodně vybraném Zajcevovi by se psalo v samých superlativech a čísla, kterých by dosahoval, by se poupravila, aby byla působivější. Do jisté míry bychom ho mohli ozančit za úderníka, mezi něž se řadili kupříkladu Alexej Stachanov nebo Lydie Korabelnikova. Nicméně záhy se ukáže, že Zajcev svými schopnostmi skutečně všechny převyšuje. Tedy s výjimkou Ljudmily Pavličenkové, o které vypráví Bitva o Sevastopol (plus tahle písnička) a která se v Nepříteli před branami nevyskytuje. Sice se setkáme s postavou jménem Ludmila, jenže s ní to dopadne poněkud jinak.

 

Nápad na tohle vytvoření hrdiny, co půjde ostatním příkladem, má další důležitá postava – komisař Danilov. Prezentuje ho před Nikitou Chruščovem, který má pochopitelně rád vodku. Ovšem také u vysoko postavených činitelů se může stát, že když se na scéně objeví žena, dostávají osobní zájmy přednost před zájmy státu. Táňa se přitom nenarodila do žádné vlivné rodiny, ale je velice hezká. Vypomáhá tedy s překlady, aby měl Danilov jakožto její nadřízený prostor se s ní sblížit. No jo, jenže když stvoříte lidového hrdinu, máte počítat s tím, že právě on bude po všech stránkách středem pozornosti.

Po zamilování nepřekvapivě přichází změna v přístupu, což během války nepřichází v úvahu. Traduje se, že i Joseph Goebbels chtěl kvůli Lídě Baarové na politickou kariéru rezignovat, až ho musel usměrnit sám Führer. Problém spočívá v tom, že i kdyby svého ministra propagandy nechal jít, na jeho místo by klidně mohlo příjít ještě větší hovado, protože o ty nebyla nouze jak mezi nacisty, tak mezi bolševiky. V každém případě jak Jude Law, tak Ed Harris byli obsazeni velmi trefně a jejich herecké výkony je radost sledovat. To platí i pro Rachel Weisz, ačkoli u její postavy si pro nás režisér a spoluscenárista připravil (možná ve spolupráci s autorem knižní předlohy, kterou jsem nečetl, protože film je film a kniha je kniha) takový hořkosladký twist, kdy vstřícnost vůči divákům zvítězila nad možností učinit tohle dílo ještě o něco silnější.

 










 

Kdyby měl mít Nepřítel před branami premiéru letos, všichni uvedení aktéři (a Ron Perlman) by si svoje role s největší pravděpodobností zopakovali. Avšak Joseph Fiennes by byl zřejmě přeobsazen, přestože se jedná o velmi dobrého herce, který tenkrát na přelomu století/tisíciletí ještě těžil z nečekaného úspěšchu Zamilovaného Shakespeara. Jenom docela zamrzí, že v originálním znění nenechal režisér pro větší autenticitu promlouvat postavy v jejich mateřském jazyce. Nebo alespoň Němce, když Sověti jsou prezentováni spíše jako kladné postavy, takže je sledujeme častěji. Mel Gibson, Paul Verhoeven nebo Quentin Tarantino by to tak jistě udělali.

Nepřítel před branami je film, který sice obsahuje nějaké to klišé, ale vykompenzován je několika výživnými momenty, během kterých by se napětí dalo krájet. Nelze se přestat divit tomu, že si tohle válečné drama nevysloužilo ani jednu nominaci na prestižní ocenění. Nedočkal se jí ani James Horner, který hudební motiv do značné míry využil později ve svém soundtracku k Avataru, za který se přitom dočkal nominace jak na Oscara, tak na Zlatý glóbus. Pravda, v případě Nepřítele před branami je hudba možná až nadužívaná, ale jinak se mu dá vytknout opravdu máloco.

FOTO: cinema.de