Stará indiánská pohřebiště není radno podceňovat. Když překročíte určitou hranici, kam se nedoporučuje vstoupit, může se stát, že to, co tam pohřbíte, nezůstane mrtvé … Diváci a divačky se o tom mohli na stříbrném plátně přesvědčit v roce 1989. Někteří a některé si patrně budou pamatovat nepovedený, o 30 roků mladší remake, který se tváří, že vzniknul ve stejné době jako originál. Toto jeho pokračování, jaké slaví třicetiny letos, se sice nevyhne hrstičce slabších, předvídatelnějších momentů, ale jinak se jedná o velmi příjemné a zábavné překvapení. Nabízí jednoduchou, leč maximálně vytěženou mytologii, výborné herecké výkony, skvělou práci s nezanedbatelným psychologickým aspektem, zajímavé postavy i patřičně vyhrocené finále … Prostě věci, které by mohla, resp. spíše měla většina současných hororů závidět.

Nehody se bohužel stávají na nejrůznějších místech a filmový plac není výjimkou. Brandon Lee by mohl vyprávět … Stejně tak matka-herečka mladého Jeffa (nejde o tohoto Jeffa), která se uškvařila přímo před jeho očima. S otcem věděli, že je nečeká snadné období, a tak se odstěhovali do města, kde bydlí klučina Drew se svou hezkou maminkou Amandou (Lisa Waltz) a s otčímem Gusem, jenž nezapře svoje podivínství a násilnické choutky. Proto je rád, že ho přijali k policii. Pěstuje králíky, kteří provokují Drewova psa Zowieho. Jednou Gusovi dojde trpělivost a čtyřnohého kamaráda svého nevlastního synka sprostě zastřelí. Jeho malý páníček se s tím nechce smířit, a tak přemluví Jeffa, aby s ním šel za hranici onoho hřbitova domácích zvířátek, kde se ukáže, že zvěsti nelhaly – že po zdejším zakopání se dá zvíře přínést zpátky k životu. A když se dá zvíře, třeba to půjde i se člověkem …

Tenhle film přinesl Edwardu Furlongovi první roli po megaúspěšném Terminátorovi 2: Dni zúčtování, přičemž potvrdil, že byl opravdu velkým talentem, který však nedokázal v dalších letech ve velkém prodat, resp. si možná neuměl správně vybrat projekty/nedokázal zkrotit svou temperamentnější povahu. Clancy Brown měl zase těsně před Vykoupením z věznice Shawshank, kde se opět představil v záporné úloze. Tady ztvárňuje důležitou figuru, na kterou lidé z jejího okolí občas reagují neadekvátně, což přináší jisté nelogické rozhodnutí, tedy jedno z té hrstičky slabších míst. Dalšími by byly „snové“ sekvence a postava Jeffova otce-veterináře (pojizdného veterináře), jemuž není divné, že se psovi rána nehojí a že mu netloukne srdce. Kameraman Russell Carpenter se pro změnu chystal na Titanic a na Hřbitovu domácích zvířátek 2 je sympatické, že ač vzniknul už v devadesátkách, pořád si udržuje osmdesátkový vizuál. Režisérka Mary Lambert (neplést s Mary Harron) tady zřejmě dosáhla svého režijního vrcholu, protože příběh vypráví řemeslně nesmírně čistě a poutavě.

 










 

Vyzdvihnout ovšem nutno práci celého štábu od tvůrců speciálních efektů přes masky a kostýmy až po výpravu, protože všechny tyhle složky se výraznou měrou podepsaly pod nečekaně líbivý výsledek, což podpořilo i pár scenáristických twistů, díky nimž se konstantně daří udržovat napětí. Co se naopak čekat dalo, jest přítomnost šikanátorů, kteří v projektech vycházejících z tvorby Stephena Kinga (kniha) často ve svém počínání nemají vůbec žádné zábrany (viz také To či Stůj při mně). Vynechány nejsou ani kočky, ačkoli mezi zvířaty nehrají prim – na rozdíl od zmíněného remaku nebo, logicky, od Kočičího oka.  K tomu si přidejme několik maximálně trefných hlášek a pár scén, u kterých je znát, že byly na realizaci nesmírně náročné ... No, většina hororů jsou vlastně jenom pohádky pro dospělé. U Hřbitova domácích zvířátek 2 to vzhledem k výše uvedeným faktům úplně neplatí.

Hřbitov domácích zvířátek 2 je v podstatě za béčkové peníze natočený áčkový film. Něco takového se stalo doménou například Roberta Rodrigueze, v jehož Fakultě postavy (po posednutí mimozemským parazitem) také docela změnily chování. Ve Hřbitově domácích zvířátek 2 však pořád podvědomě cítime ten silný, znepokojivý psychologický aspekt, přestože na povrchu se jedná o podívanou, která má bavit tím, jak je napínavá a někdy i trochu děsivá. V jistém smyslu se v souvislosti s jednou výše jmenovanou postavou jedná o sofistikovanou variaci na Frankensteinovo monstrum, jemuž se jinak v první polovině 90. let plnohodnotně věnoval Kenneth Branagh. Vlastně aby ta variace nebyla, když režisérka sdílí s jeho stvořitelkou stejné křestní jméno. Ovšem to nic nemění na tom, že je asi lepší, když mrtví zůstanou mrtví, protože když ne, nemusí být těmi, kým bývali.

FOTO: cinema.de