Podle oficiální synopse to vypadalo hodně nadějně: „Film o lásce, vášni a naději. Vesnice Piargy žije [před začátkem druhé světové války] hříšným životem, až o jedné masopustní noci zcela zmizí. Jako by ji peklo pohltilo i s lidmi, domy a zvířaty. Naplní se proroctví staré vědmy Uly o příchodu Antikrista a krutém trestu? Piargy jsou symbolem novodobé Sodomy a Gomory.“ Inspirování se biblickými motivy může přinést výživnou mysteriózní podívanou, která se z paměti nevytratí ani za několik roků po zhlédnutí. Kór když se zvolí černobílé provedení. Jenže tvůrci tohoto titulu mají tendenci si věci zbytečně komplikovat, takže se nelze zbavit dojmu, že zatímco na Slovensku, kde se i většinově natáčelo, a na festivalech tento fakt kvitují v podstatě s nadšením, u nás se hojná návštěvnost a příznivé reakce bohužel příliš očekávat nedají.

Po celou dobu nás dění na plátně nutí se spíše zaobírat tím, co se mělo udělat jinak. Při adaptacích literárních děl jde o to, že kniha má třeba 600 stran, takže se všechno do scénáře nevejde. Novela Františka Švantnera má údajně pouhých 11 stran, takže pro scenáristku Janu Skořepovou netradičně vyvstal opačný problém. Podobný řešil například Marek Epstein při adaptaci Erbenovy pohádky Dlouhý, široký a bystrozraký (natáčení přesto stále v nedohlednu). Jenže je určitě na první pohled znatelné, že Jana Skořepová není Marek Epstein, který hravě vymyslí postavám motivace, které dávají smysl, a jemuž se takříkajíc „nepřetrhává vyprávěcí nit“.  

 










 

To znamená, že při sledování filmů podle jeho scénáře nikdy nedostaneme pocit, že by se do značné míry dramaturgicky postupně rozpadly (ROMing byl z velké části přepsán Jiřím Vejdělkem a Anděla Páně 2 si chtěl Jirka Strach nakonec do značné míry taky pohlídat sám). Nicméně u Piargy bylo polehčující okolností, že se už od začátku s velkou pravděpodobností počítalo s tím, že půjde ryze nekomerční cestou, což mimo jiné vyústí ve fakt, že se nám střihová skladba v jisté fázi de facto promění v montáž, která ovšem postrádá souvislost a vyvolává spíše pocit, že byla snaha jejím prostřednictvím dodat filmu na uměleckých kvalitách.

Zrovna jako v případě toho černobílého provedení. Například u Nabarveného ptáčete mělo svoje jasné opodstatnění. Jednak se v něm přesouváme do minulosti a jednak díky černobílé tohle drama Václava Marhoula působí sugestivněji a syrověji. Navíc se natáčelo na „pětatřícu“, kdežto u Piargy byla kamera digitální. S tím, že se natáčelo barevně a černobílá vznikala v postprodukci, což je na jednu stranu během samotného natáčení výhodné, na druhou stranu to může mít podobný efekt, resp. spíše „neefekt“, jako svého času velkými studii populární postprodukční 3D konverze.

Hercům a herečkám občas také není pořádně vidět do očí, což je vždycky základ, jak by potvrdili přední čeští (např. Jan Svěrák, Tomáš Vorel) i zahraniční režiséři. Tenhle nedostatek je patrný rovněž ve scénách, kde takováto potemnělost v žádném případě nemůže být režijním záměrem, jak tomu je kupříkladu v Kmotrovi. Režisér mně říkal, že to může být dáno spíše nedostatečnou svítivostí projektoru v kině, takže ke zhlédnutí bude ideální třeba pražská Lucerna, kde se na svítivosti nikdy nešetří. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že kameraman Peter Bencsik dostal od režiséra prakticky volnou ruku, takže proměnil vizuál ve svou soukromou kameramanskou exhibici, aby dokázal, že svou profesi ovládá velmi dobře. Avšak těmi líbivými obrazy tentokrát vlastně upozadil herecké výkony.

 










 

Judit Bárdos ztvárňuje Julišu, která se provdá do rodiny, kde po ní touží nejen její manžel, nýbrž také její tchán. Ani o ostatních obyvatelích vsi se nedá tvrdit, že by byli slušní a čestní. Tím se nabízela svého druhu variace na Divou Báru, zvláště když se s hlavní hrdinkou (dá-li se tak vůbec nazvat) poprvé setkáváme v kostele a po jejím příchodu vzplane svěcená voda! Kdepak, s touto postavou se rozhodně dalo učinit mnohem více, než ji jenom obléknout do slušivého kostýmu. Neměla být pasivní, nýbrž aktivní hybatelkou děje, což by eliminovalo přítomnost tak trochu nadbytečných postav, které jakoby ani nechtěly zaujmout, což jsou kromě Juliši, jejího manžela, jejího tchána, její sestry, faráře a jedné děvečky pomalu všechny ostatní. 

Piargy se tedy tváří býti jedním z těch projektů, kterému se všichni zúčastnění snaží navzdory některým okolnostem odevzat maximum, aniž by si uvědomovali, že celkový potenciál byl mnohem větší. Režisér Ivo Trajkov dlouhé roky učí na FAMU, kde dohlíží na to, aby filmy studentů a studentek nebyly špatné, čímž si tak trochu naběhnul čertovi na vidle, jelikož si sám nemůže dovolit natočit špatný film (a poslat jej do kin). Ne, Piargy rozhodně není žádný špatný počin – i proto, že místy evokuje tvorbu Františka Vláčila. A taky proto, že scéna s lavinou byla vytvořena působivě (plusem je zjevné oldschoolové využití modelů), byť zároveň rozbije onu v synopsi naznačenou myšlenku o mysteriózním zásahu vyšší moci, jaká se nachází kdesi mezi nebem a zemí (nebo nebem a podzemím?). 

FOTO: CinemArt